| Předchozí: Druhá punská válka, První makedonská válka | |
| Další: Římsko-seleukovská válka, Třetí makedonská válka, Krétská válka | |
| Druhá makedonská válka | |
|---|---|
 |
|
| Datum: 200-197 př. n. l. | |
| Místo: Římsko-seleukovská válka, Třetí makedonská válka: Řecko | |
| Výsledek: Římské vítězství | |
| Bojovníci | |
|
|
|
| Vojevůdci | |
|
|
|
Římská republika
PergamonDruhá makedonská válka probíhala v letech 200 až 197 př. n. l., kdy Římská republika a koalice bývalých makedonských klientských států bojovaly proti makedonskému králi Filipovi V. v Řecku. Po rozhodující porážce v bitvě u Kynoscephaly byl Filip nucen opustit všechny své državy v jižním Řecku, Thrákii a Malé Asii a novým hegemonem v Řecku se stal Řím.
Pozadí
V roce 200 př. n. l., uprostřed krétské války, přišli do Říma vyslanci z Pergamonu, Rhodu a ptolemaiovského Egypta a informovali římský senát o tajné dohodě mezi Filipem V. Makedonským a Antiochem III. velkým, podle níž si Makedonie a seleukovská říše mezi sebou rozdělí ptolemaiovské země. To spolu s obléháním Abydosu v Anatolii Filipem V. v roce 200 př. n. l. motivovalo senát, aby se zasadil o válku. Lidové shromáždění zpočátku odmítalo návrat k válce tak brzy poté, co byla jižní Itálie zpustošena punskými válkami, ale konzul Publius Sulpicius Galba Maximus přirovnal vznikající hrozbu k hrozbě Pyrrha z Epiru a Hannibala před jejich vpádem do Itálie, takže lid byl nakonec motivován k jeho podpoře.
Válka
Vzpoura proti Tappulovi
Když římské vojsko připravovalo své zásobovací linie přes Jaderské moře a Filip pokračoval v obléhání Abydosu, přišli do Makedonie tři senátorští vyslanci a nabídli mír, pokud Filip a Antiochos ukončí nepřátelské akce proti Řekům a nahradí Pergamonu jejich ztráty. Antiochos se rozhodl z války vystoupit a porušit smlouvu o pomoci s Filipem, který římské vyslance drze odmítl a zavázal se k válce. Válka začala kapitulací a hromadnou sebevraždou Abydosu, jehož obyvatelé odmítli žít pod Filipovou vládou. Koncem listopadu 200 př. n. l. se Filip vrátil do Makedonie a dozvěděl se, že 20 000 Římanů pod Galbovým vedením se vylodilo v Apollónii a 50 válečných lodí kotví v Korkyře. Filip táhl na Peloponés, zatímco Galba podnikal nájezdy na ilyrský venkov, aby se připravil na tažení, a vyplenil Antipatrii tak důkladně, že se vzpamatovala až o 700 let později. Poté, co se mu nepodařilo vpadnout do Makedonie přes hory, nahradil nemocného a zesláblého Galbu Publius Villius Tappulus. Pro Vilia to dopadlo ještě hůře, protože okamžitě čelil vzpouře svých legií. Dva tisíce veteránů punských válek, kteří byli příliš dlouho mimo své farmy a rodiny, odmítlo poslouchat rozkazy. Římské síly byly na chvíli ochromeny, ale Villius slíbil, že vznese obavy svých mužů před senátem.
Bitva u řeky Aous
Brzy se římská i makedonská armáda utábořily podél řeky Aous a Villia nahradil patricij Titus Flaminius, slavný filhelén. Flaminius se vydal do Řecka s 3 000 vojáky veterány a zbavil Vilia velení, načež vyslal vyslance, aby s Filipem vyjednával. Filip se pokusil Flaminia přimět ke kompromisu, ale Flaminius prohlásil, že jeho posláním je osvobodit všechny řecké státy, a požadoval, aby se Filip vzdal Thesálie. To Filipa vyprovokovalo k přerušení jednání a přípravě na bitvu. Následná bitva u Aous byla římským vítězstvím a řečtí spojenci Makedonie v důsledku toho ztratili důvěru ve Filipa V. Když se král se svou zkrvavenou armádou vrátil do Makedonie, mnoho váhajících mocností se nyní buď přihlásilo k Římanům, nebo zůstalo neutrálních, včetně Achájské ligy, nejmocnějšího makedonského spojence. Následné tažení se změnilo v nerozhodnou patovou situaci a Flaminius byl před odchodem na zimu zablokován obléháním Atraxu. Během této doby Filip verboval do armády mladíky a starce a připravoval se na rozhodující bitvu. Flaminiovo velení bylo rozšířeno a v roce 197 př. n. l. Římané táhli z Boeotie na sever, aby v bitvě u Kynoscephal zaútočili na Filipovu stahující se armádu. Římští legionáři využili nerovného terénu k obklíčení nepružných Falangů a po tvrdé bitvě je masakrovali ze všech stran. V Tempe byly Filipovi uloženy ponižující mírové podmínky; musel vyklidit celé Řecko včetně Thesálie a vzdát se všech svých výbojů v Malé Asii a Thrákii. Zaplatil velké válečné odškodné, zničil své námořnictvo, poslal svého syna Demetria do Říma jako rukojmí a co bylo nejpotupnější, stal se loutkou Říma.