Pokud chcete být struční, nejjednodušší je prostě odpovědět na otázku.
Podobně:
Person A: What is the capital of France?
Osoba B: Paříž.
Nebo pokud byla otázka pohřbena v jiných výrocích a vy potřebujete jasně říci, na co odpovídáte:
Osoba B: Hlavním městem Francie je Paříž.
Pokud je otázka dlouhá a složitá, nemusíte ji celou opakovat.
Osoba A: Vzhledem k tomu, jaké byly v minulosti naše výrobní náklady, myslíte si, že by bylo lepší dovážet díly, které potřebujeme, ze Singapuru, nebo by bylo dobré prozkoumat možnost nákupu strojů, které by byly potřebné k tomu, abychom tyto díly vyráběli ekonomicky sami?“
Osoba B: Myslím, že bychom měli dovážet díly, které potřebujeme, ze Singapuru.
Pokud je povaha rozhovoru tam a zpět taková, že potřebujete dát jasně najevo, že odpovídáte na otázku dané osoby, a ne jen dodáváte náhodná fakta nebo názory, pak rozhodně řekněte: „Odpověď na vaši otázku je …“ nebo „Abych odpověděl na vaši otázku …“
Obecně však takové formulace používám jen tehdy, pokud jsou stručnější než opakování dlouhé a složité otázky. Například:
Abych odpověděl na vaši otázku: Ne.
- Pozdější doplnění
3 roky po napsání tohoto příspěvku jsem dostal upvote, který mě na něj znovu upozorňuje :-). A při opětovném čtení mé odpovědi jsem si vzpomněl na malou anekdotu:
Když jsem před mnoha lety chodil do školy (ano, v sedmdesátých letech jsme měli školy, i když naše učebnice byly všechny napsané na hliněných tabulkách a tělocvik byl hlavně o tom, že jsme se učili zápasit se šavlozubými tygry), naši učitelé běžně říkali, že odpovědi na otázky v testu musí být celé věty a v podstatě opakovat otázku. Takže když například otázka zněla: „Kdy byla podepsána Deklarace nezávislosti?“, nemohli jsme napsat jen „1776“. Museli jsme napsat: „Deklarace nezávislosti byla podepsána v roce 1776.“
Můj učitel chemie zřejmě nevěděl, že to všichni ostatní učitelé vyžadují, a jednoho dne v hodině spustil malou tirádu: „Když odpovídáte na otázku v testu, nemusíte otázku přeformulovat! Já vím, jak ta otázka zní – napsal jsem ji! Prostě na ni odpovězte. Třeba když se zeptám: „Jaká reakce proběhne, když smícháte chlorid sodný a hořčík?“, nemusíte psát: „Ano, skutečně dojde k reakci, když smícháte chlorid sodný a hořčík.“ A pak se zeptám: „Jaká reakce proběhne, když smícháte chlorid sodný a hořčík?“. Stačí odpovědět na otázku.“
Osobně jsem si vždycky myslel, že to pravidlo je hloupé. To se jako učitelka bála, že zapomene, jak zněla otázka? Asi bych to chápal pro hodiny angličtiny, kde je smyslem výuky mimo jiné naučit se psát gramaticky správné věty.
V normální konverzaci to běžně neděláme. Když se nás někdo zeptá: „Kdy se Fred vrátí do kanceláře?“, obvykle odpovíme: „Po obědě“. Ne: „Fred se vrátí do kanceláře po obědě.“
.