Labutí píseň Roye Battyho, v níž mluví o bitevních lodích hořících na pobřeží Orionu a tak dále, končí slovy „…jako slzy v dešti“. Končí holubicí, která mu v okamžikusmrti vylétne z ruky. (Vypůjčeno z ruských filmových konvencí z počátku 20. století, kdy mocný hrdina ptáka drženého v umírajícím sevření kontraintuitivně vypustí, místo aby ho rozdrtil). Vs. moment písně v Iliadě 2.484-493, kde Vypravěč vyzývá Múzy, aby mu řekly, co viděly a slyšely; nemá na to, aby to řekl sám, protože to neprožil. Vs. také moment písně v Iliadě 16.855-857, kdy Patroklova psuchê odlétá do Hádu v okamžiku jeho smrtelné agónie; podobně v 22.344-375, kdy odlétá Hektorova psuchê (verše 361-363). Všimněte si, že Achilles zabijeHektora poté, co si všimne detailu o svém smrtelném nepříteli, čímž vyvolá „vzpomínku“ (22.311-336); srovnejte „vzpomínku“, kterou zažil RoyBatty těsně před svou labutí písní „Kdybys viděl…“. Pak bychom si snad mohli vybrat ještě jeden moment v Bladerunnerovi: „Tohle je jen pokus…“. Replikant Leon je testován na empatii k různým druhům agónie, kterou prožívají zvířata; test vrcholí otázkou vyšetřovatele na jeho matku. Odpovídá: „Budu vám vyprávět o své matce!“ Rychle se zvyšující tlukot srdce replikanta, jehož neodbytně dunivý zvuk je pro nás diváky stále tísnivější, odpovídá rostoucí agónii popisovaného zvířete; a odpovídá zvláštnímu druhu stoupající škály afektů, která identifikuje jak replikanta, tak mučitele replikantů (mučitele i zvířat?). Vs. písňový moment v Iliadě 9.574-596, kde hrdina Meleagros bezděčněprožívá svou vlastní vzestupnou stupnici afektů, vrcholící naříkavou písní jeho vlastní ženy Kleopatry, prorokující blížící se agónii a záhubu celého společenství.
.