Eriba-Adad II. vládl pouhé dva roky a během této doby pokračoval v tažení proti Aramejcům a Neochetitům, než byl sesazen svým starším strýcem Šamši-Adadem IV. (1053-1050 př. n. l.), který měl podle všeho neradostnou vládu. Po něm nastoupil Aššurnasirpal I. (1049-1031 př. n. l.), který během své vlády pokračoval v nekonečném tažení proti Aramejcům na západě. Asýrii v tomto období také sužoval hladomor. Zdá se, že Šalmaneser II (1030-1019 př. n. l.) ztratil území v Levantě ve prospěch Aramejců, kteří také zřejmě obsadili Nairi v jihovýchodní Malé Asii, dosud asyrskou kolonii.
Ašur-nirari IV nastoupil na trůn v roce 1018 př. n. l., dobyl babylonské město Atlila od Simbar-Šipaka a pokračoval v asyrských taženích proti Aramejcům. Nakonec byl v roce 1013 př. n. l. sesazen svým strýcem Aššur-rabi II.
Za vlády Aššur-rabiho II (1013-972 př. n. l.) aramejské kmeny dobyly města Pitru a Mutkinu (která předtím obsadil a kolonizoval Tiglat Pilezer I.) Tato událost ukázala, jak dalece se Asýrie dokáže v případě potřeby vojensky prosadit. Asyrský král zaútočil na Aramejce, vytlačil je do dalekého Středomoří a v oblasti hory Atalur postavil stélu.
Ašur-resh-iši II (971-968 př. n. l.) s největší pravděpodobností poměrně starší muž vzhledem k délce vlády svého otce, měl v podstatě neradostné období vlády, které se týkalo obrany asyrských hranic a provádění různých přestaveb uvnitř Asýrie.
Po něm nastoupil Tiglat-Pileser II (967-936 př. n. l.), který vládl 28 let. Pokračoval v politice svých nedávných předchůdců, ale zdá se, že jeho vláda byla neradostná.
Jeho nástupce Tukulti-Ninurta II (891-884 př. n. l.) upevnil asyrské zisky a expandoval do pohoří Zagros v dnešním Íránu, podrobil si nově příchozí Peršany, Parthy a Médy a pronikl do střední Malé Asie.
Ašurnasirpal II (883-859 př. n. l.) byl krutý a nelítostný vládce, který bez odporu postupoval přes Aram a Kanaán (dnešní Sýrie, Libanon, Jordánsko a Izrael) a Malou Asií až ke Středozemnímu moři a mimo jiné si podrobil Aramej, Frýgii a Fénicii a vymáhal od nich tribut. Aššurnasirpal II. také potlačil povstání Médů a Peršanů v pohoří Zagros a přesunul své hlavní město do města Kalhu (Kalah/Nimrud). Jím postavené paláce, chrámy a další stavby svědčí o značném rozvoji bohatství, vědy, architektury a umění. Vybudoval také řadu nových silně opevněných měst, například Imgur-Enlil (Balawat), Tušan, Kar-Ašurnasirpal a Nibarti-Ašur. Aššurnasirpal II. se také velmi zajímal o botaniku a zoologii; sbíral nejrůznější rostliny, semena a živočichy, aby je mohl vystavovat v Asýrii.
Tiglat-Pileser III (745-727 př. n. l.), uzurpátor, jehož původní jméno bylo Pulu, zahájil obnovené období asyrské expanze; byly podrobeny Urartu, Persie, Médie, Mannea, Babylónie, Arábie, Fénicie, Izrael, Judsko, Samaří, Nabatejsko, Chaldejsko, Kypr, Moáb, Edóm a Novohetité, Tiglat-Pileser III. byl v Babylóně prohlášen králem a asyrská říše se nyní rozkládala od Kavkazských hor po Arábii a od Kaspického moře po Kypr.
Expanze, 911-627 př. n. l.
Ašur-Dan II. (935-912 př. n. l.) dohlížel na výrazný hospodářský a organizační vzestup Asýrie a položil jí základy pro opětovné vytvoření říše. Je zaznamenáno, že podnikal úspěšné trestné výpravy za hranice Asýrie, aby vyčistil aramejské a další kmenové národy z oblastí obklopujících Asýrii ve všech směrech. Soustředil se na obnovu Asýrie v jejích přirozených hranicích, od Tur Abdinu po Arrafu (Kirkúk), vybudoval vládní úřady ve všech provinciích a vytvořil významný hospodářský impuls tím, že po celé zemi zajistil pluhy, které přinesly rekordní produkci obilí.
Šalmaneser III (858-823 př. n. l.) zpochybnil svou autoritu velkou aliancí tuctu národů, z nichž některé byly jeho vazaly, mimo jiné: Babylónie, Egypt, Elam, Persie, Izrael, Hamat, Fénicie, Arabové, Aramejci, Suteové a Neochetité, a bojoval s nimi až do konce v bitvě u Karkaru. Neúspěch tohoto spojenectví zabránil faraonu Osorkonovi II. znovu získat egyptskou oporu na Blízkém východě.
Následně Šalmaneser III. zaútočil na Babylónii a omezil ji na vazalství, včetně podrobení chaldejských, aramejských a sutijských kmenů, které se v ní usadily. Poté porazil Arameu, Izrael, Moáb, Edóm, Urartu, Fénicii, novochetitské státy a Araby žijící v poušti na Arabském poloostrově a donutil je všechny platit Asýrii tribut.
Je to v asyrských zprávách z konce roku 850 př. n. l., zaznamenaných za vlády Šalmanesera III, kdy Arabové a Chaldejci poprvé vstupují na stránky psaných dějin.
Jeho vojska pronikla na Kavkaz, k jezeru Van a pohoří Taurus; Chetité v okolí Karchemiše byli nuceni platit tribut a království Hamat a Aram Damašek byla podrobena. V roce 831 př. n. l. se mu podřídilo gruzínské království Tabal. Upevnil asyrskou kontrolu nad oblastmi dobytými jeho předchůdci a na konci své 27leté vlády Asýrie ovládla Mezopotámii, Levantu, západní Írán, Izrael, Jordánsko a velkou část Malé Asie. Kvůli vysokému věku předal v posledních šesti letech své vlády velení svých armád „turtanu“ (generálovi) Dajjanu-Assurovi.
Jeho nástupce Šamši-Adad V. (822-811 př. n. l.) (známý také jako Šamši-Ramman II.) však zdědil říši sužovanou občanskou válkou v samotné Asýrii. V prvních letech jeho vlády probíhal vážný boj o nástupnictví po zestárlém Šalmaneserovi III. Povstání, které vypuklo roku 826 př. n. l., vedl Šamši-Adadův bratr Asur-danin-pal. Vzpurnému bratrovi se podle Šamši-Adádových vlastních nápisů podařilo získat na svou stranu 27 významných měst včetně Ninive a Babylonu. Vzpoura trvala až do roku 820 př. n. l. a bránila Asýrii v dalším rozšiřování její říše, dokud nebyla potlačena.
Na konci své vlády Šamši-Adad V. úspěšně vedl tažení proti Babylónii i Elamu a vynutil si na babylónském králi Marduk-zakir-šumi I. smlouvu ve prospěch Asýrie. V roce 814 př. n. l. zvítězil v bitvě u Dur-Papsukkal proti novému babylónskému králi Murduk-balassu-iqbimu a pokračoval v podmaňování přistěhovaleckých kmenů Chaldejců, Aramejců a Suteů, kteří se nedávno usadili v některých částech Babylonie.
Jeho nástupcem se stal Adad-nirari III (810-782 př. n. l.), který byl pouhým chlapcem. Říši tak až do roku 806 př. n. l. vládla jeho matka, slavná královna Semiramis (Šammuramat). Semiramis udržela říši pohromadě a zdá se, že během své vlády vedla úspěšná tažení, při nichž si podmanila Peršany, Parthy a Médy, což vedlo k pozdějším íránským a také řeckým mýtům a legendám, které ji obklopují.
V roce 806 př. n. l. převzal Adad-nirari III. od Semiramis otěže moci. Vtrhl do Levanty a podrobil si Aramejce, Féničany, Filištínce, Izraelity, Neochetity, Moábce a Edomity. Vstoupil do Damašku a vynutil si daň od aramejského krále Ben-Hadada III. Dále se obrátil na východ do Íránu a podrobil si Peršany, Médy a předíránské Manny, přičemž pronikl až ke Kaspickému moři. Poté se obrátil na jih a donutil Babylónii platit tribut. Jeho dalším cílem se staly migrující kmeny Aramejců, Chaldejců a Sutuů, které se usadily v nejvzdálenějším jihovýchodním cípu Mezopotámie a které si podrobil a učinil z nich vazaly. Poté napadl Araby v pouštích Arabského poloostrova na jih od Mezopotámie, porazil je a donutil je rovněž platit tribut.
Z tohoto obecného období se v historických záznamech poprvé objevuje kilikijský indoanatolský termín Surai (Sýrie) v tzv. nápisu Çineköy, a to nikoliv ve vztahu k oblasti Aramea, která nyní zahrnuje dnešní Sýrii v Levantě, ale konkrétně a pouze k samotné Asýrii.
Adad-nirari III. zemřel předčasně v roce 782 př. n. l., což vedlo k dočasnému období stagnace v říši. Asýrie pokračovala ve své vojenské nadvládě, avšak zdá se, že sám Šalmaneser IV (782 – 773 př. n. l.) měl jen malou osobní autoritu a vítězství nad Argištim I., králem Urartu u Til Barsipu, je připisováno asyrskému generálovi (Turtanu) jménem Šamši-ilu, který se o svém králi ani neobtěžuje zmínit. Šamši-ilu také zaznamenal vítězství nad Aramejci, Frýgy, Peršany a Neohety a opět si připisuje osobní zásluhy na úkor svého krále.
Ašur-dan III. nastoupil na trůn v roce 772 př. n. l.. Ukázal se jako značně neefektivní vládce, který byl sužován vnitřními vzpourami ve městech Aššur, Arrapcha a Guzana; jeho osobní autoritu kontrolovali mocní generálové, například Šamši-ilu. Nepodařilo se mu dosáhnout dalších úspěchů v Babylónii, Kanaánu a Aramu. Jeho vláda byla také poznamenána morem a zlověstným zatměním Slunce a stejně jako u jeho předchůdce byla vojenská vítězství připisována Šamši-iluovi.
Ašur-nirari V. se stal králem v roce 754 př. n. l., počátek jeho vlády byl zřejmě ve znamení permanentní vnitřní revoluce a zdá se, že sotva opustil svůj palác v Ninive. V pozdějším období své vlády však vedl řadu úspěšných tažení do Malé Asie a Levanty. V roce 745 př. n. l. byl sesazen Tiglatem-Pileserem III. a přinesl obnovení asyrské expanze.
Šalmaneser V. (726-723 př. n. l.) během své krátké vlády upevnil asyrskou moc a potlačil egyptské pokusy o prosazení se na Blízkém východě, porazil faraona Šošenka V. a vyhnal ho z oblasti. V biblických pramenech je zmiňován jako dobyvatel Izraele a zodpovědný za deportaci deseti ztracených izraelských kmenů do Asýrie. On a jeho nástupce také přivedli Samařany, lid pocházející z Babylonu, Kuty, Avy, Sefarvaimu a Chamátu, a usadili je v samařských městech, aby nahradili Izraelity.
Tiglat-Pileser III. reorganizoval asyrskou armádu na první profesionální bojovou sílu v dějinách, do císařské armády začlenil také podrobené národy, které sloužily jako lehká pěchota, čímž rozšířil velikost armády. Výrazně zlepšil civilní správu své říše, omezil vliv dosud mocných šlechticů, regionálních správců a místokrálů a deportoval obtížné národy do jiných částí své rozsáhlé říše, čímž vytvořil vzor pro všechny budoucí starověké říše. Tiglat-Pileser III. také zavedl mezopotámskou východní aramejštinu jako lingua franca Asýrie a její rozsáhlé říše, jejíž potomní dialekty prosycené akkadštinou přežívají mezi moderním asyrským křesťanským lidem dodnes.
Počínaje taženími Adad-nirariho II (911-892 př. n. l.) se Asýrie opět stala velmocí a rozrostla se v největší říši, jakou svět dosud viděl. Nový král si pevně podmanil oblasti, které byly předtím jen nominálně pod asyrským vazalstvím, dobyl a deportoval obtížné aramejské, novochetitské a hurrijské obyvatelstvo na severu do vzdálených míst. Adad-nirari II. pak dvakrát napadl a porazil babylónského Šamaše-Mudammika a anektoval rozsáhlé území severně od řeky Diyala a města Hít a Zanqu ve střední Mezopotámii. Později během své vlády dosáhl dalších úspěchů proti babylónskému králi Nabu-šuma-ukinovi I. Poté dobyl Kadmuh a Nisibin od Aramejců a zajistil si oblast Chaburu.
V roce 716 př. n. l. Sargon II. překročil Sinaj a shromáždil armádu na hranicích Egypta. Osorkon IV. se osobně setkal s asyrským králem u „Egyptského potoka“ (nejspíše el-Aríš) a byl nucen platit Sargonovi II. tribut, aby se vyhnul napadení. Mannea, Kilikie Kappadokie a Commagene byly dobyty, Urartu zpustošena a Babylónie, Chaldejsko, Aram, Fénicie, Izrael, Arábie, Kypr a proslulý Midas (král Frýgie) byli nuceni platit tribut. Jeho stéla byla nalezena až v Larnace na Kypru. Sargon II. si podrobil Gurgum, Milid, gruzínský stát Tabal a všechna novochetitská království v pohoří Taurus. Egypt, nyní pod vládou nové núbijské dynastie, se opět pokusil získat pozice v regionu podporou izraelského povstání proti říši, avšak Sargon II. povstání opět potlačil a Pije byl poražen a zahnán zpět za Sinaj. Sargon II. byl zabit v roce 705 př. n. l. při trestné výpravě proti Kimmerijcům a jeho nástupcem se stal Sennacherib.
Sargon II. (722-705 př. n. l.) udržel říši a vyhnal Kimmerijce a Skythy ze starověkého Íránu, kam vpadli a napadli Peršany a Médy, kteří byli vazaly Asýrie. Deioces, král Médů a Peršanů, byl pak nucen platit tribut poté, co zahájil neúspěšné povstání proti Asýrii. Když v roce 720 př. n. l. došlo v Kanaánu ke vzpouře proti Sargonovi II, požádal král Hanno o pomoc faraona Osorkona IV. z 22. egyptské dynastie. Egyptský král vyslal generála jménem Raia a také vojáky, aby podpořili sousedního spojence. Koalice však byla poražena v bitvě u Rafie: Raia uprchl zpět do Egypta, Rafia a Gaza byly vypleněny a Hanno byl Asyřany zaživa upálen.
Sennacherib (705-681 př. n. l.), nelítostný vládce, porazil Řeky, kteří se snažili prosadit v Kilikii, a poté porazil a vyhnal Núbií ovládané Egypťany z Blízkého východu, kde nový núbijský faraon Taharqa opět podnítil vzpouru proti Asýrii mezi Izraelity, Judejci a Kanaánci.
Sennacherib se musel potýkat s velkou vzpourou uvnitř své říše, která zahrnovala velkou alianci podřízených národů, včetně Babylóňanů, Peršanů, Médů, Chaldejců, Elamitů, Parthů, Mannejců a Aramejců. Hlavními hybateli tohoto povstání byli Mušezib-Marduk z Babylonie, Achaemenes z Persie, Chumban-umena III. z Elamu a Deioces z Médie. V roce 691 př. n. l. se mezi Sennacheribem a jeho nepřáteli odehrála bitva u Halule, v níž se tomuto rozsáhlému spojenectví nepodařilo Sennacheriba svrhnout. Asyrskému králi se pak podařilo podrobit si tyto národy jednotlivě, Babylon byl Sennacheribem vypleněn a z velké části zničen. Vyplenil Izrael, podrobil si Samaritány a oblehl Judsko a vynutil si na něm daň. Za krále v Babylónii dosadil svého syna Aššur-nadin-šumiho. Udržoval asyrskou nadvládu nad Médy, Manny a Peršany na východě, Malou Asií a jižním Kavkazem na severu a severozápadě a Levantou, Fénicií a Aramem na západě.
Esarhaddon za své vlády také zcela obnovil Babylon a přinesl mír celé Mezopotámii. Babylóňané, Egypťané, Elamité, Kimmeřané, Skythové, Peršané, Médové, Manejci, Aramejci, Chaldejci, Izraelité, Féničané a Urarťané byli poraženi a považováni za vazaly a Asyrská říše zůstala v bezpečí.
Někteří badatelé navrhují jako skutečné místo babylonských visutých zahrad Senacheribův palác a zahradu v Ninive. Za vlády Sennacheriba se hlavní město Ninive (existující přibližně od roku 3000 př. n. l.), které mělo na konci doby bronzové 35 000 obyvatel, proměnilo v hlavní město Asýrie a v době svého největšího rozkvětu se rozrostlo na největší město tehdejšího světa, kde žilo až 150 000 lidí.
Sennacherib byl zavražděn svými syny (podle Bible se synové jmenovali Adrammelech, Abimelech a Sharezer) při palácové vzpouře, zřejmě jako pomsta za zničení Babylonu, města posvátného pro všechny Mezopotámce včetně Asyřanů.
Na západ, jsou jako asyrští poddaní uvedeni králové Judska, Edómu, Moábu, Izraele, Sidonu, Ekronu, Byblu, Arvadu, Samarry, Ammonu, Amaleku a deset řeckých králů Kypru. Esarhaddon rozšířil říši až na jih do Arábie, Meluhy, Maganu a Dilmunu (dnešní Saúdská Arábie, Bahrajn Spojené arabské emiráty a Katar).
Dobytí Esarhaddonem fakticky znamenalo konec krátce trvající Kušitské říše. Svým perským, parthským a médským poddaným vnutil takzvanou vazalskou smlouvu, kterou donutil perského Teispese a médského Deiose, aby se podřídili jak jemu, tak předem vybranému nástupci Aššurbanipalovi. Esarhaddon zemřel, když se chystal odjet do Egypta, aby znovu vyhnal Núbijce, kteří se snažili proniknout do jižní části země. Tento úkol úspěšně dokončil jeho nástupce Aššurbanipal.
Ašurbanipal zahájil svou vládu tím, že opět porazil a vyhnal núbijského/kušitského krále Taharku, který se pokusil vpadnout do jižní části Asyřany ovládaného Egypta. Memfis byla vypleněna. Aššurbanipal poté potlačil sérii povstání samotných domorodých Egypťanů a dosadil Necha I. jako loutkového faraona, čímž předznamenal 26. dynastii Egypta. V roce 664 př. n. l. se však nový núbijsko-kušitský král Tantamani znovu pokusil o invazi do Egypta. Byl však krutě potlačen, Théby byly vypleněny a vydrancovány a on uprchl do Núbie, čímž jednou provždy skončily núbijsko-kušitské plány na Egypt.
Ašurbanipal vybudoval rozsáhlé knihovny a zahájil prudký rozmach výstavby chrámů a paláců. Po potlačení babylonského povstání se Aššurbanipal zdál být pánem všeho, co sledoval. Na východě byl Elam zpustošený a skloněný před Asýrií, Manneové a íránští Peršané a Médové byli vazaly. Na jihu byla obsazena Babylónie, podrobeni Chaldejci, Arabové, Sutuové a Nabatejci, zničena núbijská říše a Egypt platil tribut. Na severu byli Skythové a Kimmerijci poraženi a vyhnáni z asyrského území, Urartu (Arménie), Frýgie, Korduene a Novohetité byli ve vazalském postavení a Lýdie prosila o asyrskou ochranu. Na západě byla podrobena Aramea (Sýrie), Féničané, Izrael, Judsko, Samarra a Kypr a helenizovaní obyvatelé Karie, Kilikie, Kappadokie a Kommageny platili Asýrii tribut.
V roce 652 př. n. l., pouhý rok po vítězství nad Phraortem, se vlastní bratr Šamaš-šum-ukin, babylónský asyrský král, který sedmnáct let pokojně podléhal svému sourozenci, nakazil babylónským nacionalismem a prohlásil, že sídlem říše má být Babylón, a ne Ninive. Šamaš-šum-ukin shromáždil mocnou koalici vazalských národů nespokojených s tím, že podléhají Asýrii, včetně Babylóňanů, Chaldejců, Peršanů, Médů, Aramejců, Suteánců, Arabů, Elamitů, Skythů, Kimmerijců, Féničanů, Izraelitů a dokonce i některých nespokojených Asyřanů. Válka mezi oběma bratry zuřila pět let, až byl roku 648 př. n. l. Babylon vypleněn a Šamaš-šum-ukin zabit. Aššurbanipal pak provedl krutou pomstu, Elam byl zcela zničen, aramejské, chaldejské a sutijské kmeny byly krutě potrestány, Arábie byla vypleněna a zpustošena asyrským vojskem a její vzpurní šejkové usmrceni. Kýros I. Perský (děd Kýra Velikého) byl v rámci tohoto poraženého spojenectví donucen k poddanství.
Esarhaddon (680-669 př. n. l.) ještě více rozšířil Asýrii, táhl hluboko do Kavkazských hor na severu, porazil krále Rúsu II. a zcela přitom rozbil Urartu. Esarhaddon si svým tažením úspěšně podmanil skytského krále Ishpakaia a cimmerského krále Teušpu v Malé Asii a ve starověkém Íránu si podmanil Manny, Gutiany, Peršany a krále Médů Phraorta.
Fraortes, král Médů a Peršanů, se také vzbouřil proti Asýrii a v roce 653 př. n. l. se pokusil zaútočit na samotnou Asýrii, setkal se však s porážkou z rukou Aššurbanipala a byl zabit. Následující médsko-perští králové, Madius a poté Kiaxares Veliký, byli zase podrobeni Aššurbanipalem a zůstali jeho vazaly. Přibližně v této době nabídl Aššurbanipalovi svou podřízenost i lýdský král Gyges v západní Malé Asii.
Masové aliance proti Asýrii nebyly novým jevem. Během středoasyrské říše (1365-1020 př. n. l.) národy jako Chetité, Babylóňané, Mitanňané/Hurrové, Elamité, Frýgové, Kasiové, Aramejci, Gutiové a Kanaánci v různých dobách vytvářeli různé koalice v marných pokusech zlomit asyrskou moc. Během novoasyrské říše, za vlády Šalmanesera III. v 9. století př. n. l., Sargona II. v 8. století př. n. l. a Sennacheriba a Aššurbanipala na počátku 7. století př. n. l., docházelo ke kombinovaným pokusům o zlomení asyrské nadvlády prostřednictvím spojenectví, a to i v různých obdobích; Babyloňanů, Egypťanů, Řeků, Peršanů, Elamitů, Núbijců, Médů, Chaldejců, Féničanů, Kanaánců, Lýdů, Aramejců, Suteiů, Izraelitů, Judejců, Skythů, Kimmerijců, Mannejců, Urarťanů, Kilikijců, Neochetitů a Arabů, selhaly, Asýrie byla silná, dobře vedená a jednotná, na vrcholu své moci a schopná vypořádat se s jakoukoli hrozbou.