Říkáme dětem, že tvrdá práce se vždy vyplatí. Co se stane, když se jim stejně nedaří?

Nedávno se u mě v kanceláři zastavil hvězdný sportovec z vysoké školy, kde pracuji. Poté, co se během víkendového zápasu dopustila několika nevynucených chyb, byla – o několik dní později – rozervaná sebekritikou a roztěkaná na hřišti.

„Nemůžu se přestat mlátit,“ řekla mi. „Jsem na vrcholu kondice a tvrdě trénuji. Jak je možné, že se to děje?“

Tato studentka, stejně jako mnoho dalších, které učím, věří, že by měla být schopna kontrolovat výsledky svého života díky své tvrdé práci. Je to mentalita hraničící s neporazitelností: pocit, že celonoční práce v knihovně, nabitý kalendář a hodiny na hřišti by ji měly dostat přesně tam, kam v životě potřebuje. Nic mě nemůže zastavit, jen já sama.“

Studuji a píšu o odolnosti mladých dospělých a všímám si znepokojivého nárůstu studentů, jako je tato sportovkyně. Jejich víra ve vlastní upocenost jim propůjčuje jakési podmíněné sebevědomí: když vyhrají, cítí se silní a chytří. Úspěch potvrzuje jejich smýšlení.

Problém nastává, když tito studenti selžou. Když nedosáhnou toho, čeho si představují, že by měli dosáhnout, jsou zdrceni sebeobviňováním. Pokud jsou mé úspěchy pod mou kontrolou, uvažují, musí být i mé neúspěchy zcela mou vinou. Neúspěch musí znamenat, že jsem neschopný a možná budu navždy. To studentům neuvěřitelně ztěžuje posunout se dál.

Často hovoříme o mladých dospělých, kteří se potýkají s neúspěchem, protože je rodiče chránili před nepohodlím. Ale zejména u těch nejprivilegovanějších dětí je ve hře ještě něco jiného: poselství, které jim předali dotěrní rodiče, kteří jim falešně slíbili, že mohou dosáhnout čehokoli, pokud jsou ochotni na tom pracovat.

Psychologové, kteří studují žáky ve školách s vysokými výsledky, odvozují tento jev od nesprávné aplikace výzkumu „mindsetu“, který zjistil, že chválení dětí za jejich snahu zvýší studijní výsledky. Tento přístup vyvinula stanfordská psycholožka Carol Dwecková a zpopularizovala ho ve svém knižním bestselleru z roku 2006 Mindset: V knize Dwecka The New Psychology of Success (Nová psychologie úspěchu) pronikla výuka myšlení do školních tříd po celém světě. Metaanalýza z roku 2018 však zjistila, že takzvané intervence zaměřené na růstové myšlení, při nichž pedagogové reagují na problémy svých žáků tím, že chválí úsilí („Tvrdě jsi pracoval!“) namísto schopností („Jsi opravdu chytrý!“), sice mohou prospět rizikovým nebo ekonomicky znevýhodněným žákům, ale nemusí nutně pomoci všem.

Jedno z možných vysvětlení přinášejí psycholožky Suniya Luthar a Nina Kumar, které ve své loňské výzkumné práci tvrdí, že dospívajícím vyrůstajícím v bohatých, nátlakových komunitách poselství, že úsilí rovná se úspěch, ve skutečnosti škodí. Lutharová a Kumar napsaly, že pro ně „není velkým problémem nedostatek motivace a vytrvalosti. Místo toho je to nezdravý perfekcionismus a potíže s tím, aby ustoupili, když by měli, když vysokooktanová snaha o úspěch je nad jejich síly.“

Pokorná, krutá a špinavá realita života je taková, že můžete udělat vše, co je ve vašich silách – a stejně selžete.

Když rodiče vyžadují od svých dětí dokonalost a zároveň jim stále slibují, že úsilí je král, říkají jim neprávem, že by se měly umět povznést nad každou překážku. Výzkumy však zjistily, že mladí lidé, kteří se tlačí vpřed tváří v tvář nedosažitelným cílům, zažívají fyzický a emocionální stres. Ve studii psychologů Gregoryho Millera a Carstena Wrosche z roku 2007 autoři zjistili, že dospívající dívky, které se odmítaly vzdát nesplnitelných cílů, vykazovaly zvýšenou hladinu CRP, proteinu, který slouží jako marker systémového zánětu spojeného s cukrovkou, srdečními chorobami a dalšími zdravotními potížemi. Studie Luthara a Samuela Barkina z roku 2012 ukázala souvislost mezi „perfekcionistickými snahami“ bohaté mládeže a jejich náchylností ke zneužívání drog a alkoholu, úzkostem a depresím.

Pokorná, krutá a špinavá realita života je taková, že můžete udělat vše, co je ve vašich silách – a stejně selžete. To je poznání, které se brzy dostane k nedostatečně zastoupeným menšinám na univerzitní půdě, včetně studentů první generace a barevných studentů. Jejich zkušenost s diskriminací a nerovností je brzy naučí připravit se na to, co je prozatím z velké části mimo jejich kontrolu změnit.

Pro mnoho dalších je však kiktická víra, že úspěch je vždy na dosah, nastavenou kaší. Profesorka Lauren Erlantová z Chicagské univerzity tomu říká „krutý optimismus“, neboli když vám snaha o dosažení cíle ve skutečnosti škodí, protože je z velké části nedosažitelný. Přijímací řízení na vysoké školy slibuje mladým lidem meritokracii, která jejich tvrdou práci odmění vstupem do věže ze slonoviny – avšak přijímací skandály a ultratenké hranice pro přijetí činí takový slib nesplnitelným.

Dospělí pomáhají studentům usilovat o úspěch zdravějším způsobem částečně tím, že nově definují neúspěch jako vlastnost, nikoliv chybu učení. Na Smith College, kde vyučuji, žádá projekt Narratives studenty, aby prozkoumali, jak je neúspěchy a chybné kroky posílily nebo zefektivnily. „Může být poučné pozorovat vlastní reakce, když se vám nedaří,“ řekla ředitelka projektu Dr. Jessica Bacalová. „Může to posílit vaši vášeň pro práci, kterou děláte, nebo vás to pošle úplně jiným směrem – a na tom není nic špatného.“

Luthar a Kumar vyzývají rodiče a učitele, aby věnovali čas tomu, aby pomohli studentům najít smysl nebo cíle, které oba skutečně rádi sledují a které mají dopad na svět. Výzkumníci zjistili, že dospívající, kteří mají cíl, uvádějí větší životní spokojenost, mají silný pocit identity a jsou psychicky vyspělejší.

Místo toho, abychom našim dětem dovolili, aby se tloukly do hlavy, když se jim nedaří, bychom se všichni mohli pozastavit nad kulturou, která je naučila, že být něčím méně než ohromen je lenost, že to, jak vystupují pro ostatní, je důležitější než to, co je skutečně inspiruje, a že na tom, kam půjdou studovat, záleží více než na tom, jakým jsou člověkem.

Nejde o to, abychom našim dětem odpouštěli tvrdou práci a snahu. Ale fantazírování o tom, že mohou všechno ovládat, není ve skutečnosti odolnost. Našim dětem škodíme tím, že jim podsouváme, že si mohou ohýbat život podle své vůle, a až budou studenti letos přecházet po nástupních stupních, bylo by moudré jim připomenout, že život nás umí pěkně vycucat z prstu, když to nejméně čekáme. Často se nejrychleji zvednou ti, kteří se naučí říkat „věci se stávají“.

Oprava, 18. června

V původní verzi tohoto článku bylo chybně uvedeno příjmení profesora Chicagské univerzity, který vymyslel termín „krutý optimismus“. Je to Berlant, nikoli Erlant. V původní verzi tohoto příběhu bylo také chybně uvedeno, která studie zjistila souvislost mezi perfekcionistickými sklony bohaté mládeže a negativními výsledky. Jednalo se o studii Suniya Luthara a Emily Lymanové z roku 2014, která zjistila souvislost mezi těmito sklony a náchylností ke zneužívání návykových látek a pocity méněcennosti. Nebyla to studie Lutharové a Samuela Barkera z roku 2012, která zjistila souvislost mezi „perfekcionistickými snahami“ bohaté mládeže a jejich náchylností ke zneužívání drog a alkoholu, úzkostem a depresím“.

Kontaktujte nás na adrese [email protected].

.