Španělská armáda

Španělská armáda byla flotila 132 lodí, kterou sestavil španělský král Filip II. (r. 1556-1598 n. l.), aby v roce 1588 n. l. napadl Anglii. Anglické královské námořnictvo Alžběty I. (r. 1558-1603 n. l.) se s Armadou střetlo v Lamanšském průlivu a díky lepší manévrovatelnosti, lepší palebné síle a špatnému počasí byli Španělé poraženi. Zbytky Armady pak musely plout kolem nebezpečných skotských břehů, a tak přicházely o další lodě a muže, až se nakonec do španělských vod vrátila jen polovina flotily. Anglicko-španělská válka pokračovala a Filip se pokoušel o invazi dalšími námořními výpravami, ale porážka Armady v roce 1588 se stala předmětem legend, oslavovaných v umění a literatuře a považovaných za znamení boží přízně pro nadvládu protestantské Anglie nad katolickým Španělskem.

Prolog: Tři královny & Jeden král

Zájem Filipa Španělského o Anglii sahal až do roku 1553 n. l., kdy mu jeho otec, španělský král Karel V. (r. 1516-1556 n. l.), zprostředkoval sňatek s Marií I. Anglickou (r. 1553-1558 n. l.). Marie byla přesvědčenou katoličkou, ale její zvrat v anglické reformaci a návrh na sňatek s princem velkého rivala Anglie a tehdy nejbohatší země Evropy vedl k otevřené vzpouře – Wyattově povstání v lednu 1554 n. l. Marie povstání potlačila, pronásledovala protestanty, čímž si vysloužila přezdívku „Krvavá Marie“, a přesto se provdala za Filipa. Jak se ukázalo, manželství nebylo šťastné a Filip trávil většinu času co nejdále od své ženy. Filip se v roce 1556 n. l. stal španělským králem, a Marie tak jeho královnou, ale v roce 1558 n. l. zemřela na rakovinu. Filip neztrácel čas a požádal o ruku Mariinu nástupkyni, její sestru Alžbětu. Panenská královna tuto nabídku spolu s mnoha dalšími odmítla a své království odklonila od katolicismu.

Alžběta obnovila zákon o svrchovanosti (duben 1559 n. l.), který postavil anglického panovníka do čela církve (na rozdíl od papeže). V důsledku toho papež v únoru 1570 n. l. královnu exkomunikoval pro kacířství. Alžběta byla aktivní i v zahraničí. Pokusila se prosadit protestantismus v katolickém Irsku, což však vedlo pouze k častým povstáním (1569-73, 1579-83 a 1595-8 n. l.), která byla často materiálně podporována Španělskem. Královna také posílala peníze a zbraně hugenotům ve Francii a finanční pomoc protestantům v Nizozemí, kteří protestovali proti Filipově vládě.

Královnina náboženská a zahraniční politika stavěla Alžbětu přímo proti Filipovi, který se považoval za zastánce katolicismu v Evropě. Pak se na scéně objevila třetí panovnice, Marie, královna skotská (r. 1542-1567 n. l.). Katolická Marie byla vnučkou Marie Tudorovny, sestry Jindřicha VIII. a v protestantském Skotsku byla nepopulární a v roce 1567 n. l. byla nucena abdikovat a v roce 1568 n. l. uprchnout ze země. Marie, držená ve vazbě svou sestřenicí Alžbětou, se stala potenciální figurou pro jakékoliv katolicky inspirované spiknutí s cílem odstranit Alžbětu z trůnu. Pro mnoho katolíků byla totiž Alžběta nelegitimní, protože neuznávali rozvod jejího otce s jeho první manželkou Kateřinou Aragonskou (1485-1536 n. l.). K několika spiknutím skutečně došlo, zejména k neúspěšnému povstání na severu Anglie, které vyvolali hrabě z Northumberlandu a Westmorlandu, oba přesvědčení katolíci. V roce 1572 byl popraven spiklenecký vévoda z Norfolku, který zosnoval spiknutí se Španělskem s cílem provést invazi do Anglie a korunovat Marii královnou (Ridolfiho spiknutí z roku 1571). Pro Alžbětu to byly nebezpečné časy, protože o její trůn usiloval zdánlivě každý, nikdo více než Filip Španělský.

Anglický parlament si nadále přál lépe zajistit Alžbětin trůn alespoň tím, že bude mít dědice; již dvakrát tento orgán oficiálně požádal Alžbětu o sňatek (1559 a 1563 n. l.). Nyní se objevila další hrozba pro dynastii v podobě Marie. Bez dědice by Marie mohla převzít Alžbětin trůn. Parlament proto v roce 1586 n. l. dvakrát požádal královnu, aby podepsala Mariin rozsudek smrti. Alžběta nakonec zatykač podepsala 1. února 1587 n. l., když vyšlo najevo, že bývalá skotská královna zosnovala spiknutí proti své sestřenici. Marie se snažila povzbudit Filipa Španělského, kterého označila za svého dědice, k invazi do Anglie, a tak byly shromážděny nezpochybnitelné důkazy o jejích zrádných úmyslech.

Anglicko-španělské vztahy

Když byla Marie, královna skotská, 8. února 1587 n. l. popravena, měl Filip další důvod k útoku na Anglii. Filipa rozzlobila vzpoura v Nizozemí, která narušila obchod, a Alžbětino vyslání několika tisíc vojáků a peněz na podporu tamních protestantů v roce 1585 CE. Kdyby padlo Nizozemsko, Anglie by byla jistě na řadě. Dalšími spornými body bylo odmítání katolicismu a papeže ze strany Anglie a působení soukromníků, „mořských psů“, jako byl Francis Drake (asi 1540-1596 n. l.), kteří plenili španělské lodě naložené zlatem a stříbrem z Nového světa. Některé z těchto pochybných výprav dokonce Alžběta sama financovala. Ani Španělsko nebylo zcela nevinné, zabavovalo anglické lodě ve španělských přístavech a odmítalo umožnit anglickým obchodníkům přístup k obchodu v Novém světě. Když Drake v roce 1587 n. l. zaútočil na Cádiz a „zpíval králi vousy“ tím, že zničil cenné lodě a zásoby určené pro Španělsko, Filipova dlouho plánovaná invaze, kterou nazval „Podnik Anglie“, byla odložena, ale španělský král byl odhodlán. Filip dokonce získal požehnání a finanční pomoc papeže Sixta V. (r. 1585-90 n. l.), neboť král se prezentoval jako meč katolické církve.

Filip konečně sestavil své mohutné loďstvo

, „armádu“ o 132 lodích, ačkoli finanční problémy a anglické útoky na dodávky z Nového světa mu neumožnily vybudovat tak velké loďstvo, jak doufal. Armáda, již tvořilo 17 000 vojáků a 7 000 námořníků, vyplula z Lisabonu (tehdy pod Filipovou vládou) 30. května 1588. Armada měla ovládnout kanál La Manche a poté dorazit do Nizozemska, aby vyzvedla druhou armádu vedenou vévodou z Parmy, Filipovým regentem. Parmova mnohonárodnostní armáda se skládala z nejlepších Filipových vojáků a zahrnovala Španěly, Italy, Němce, Burgunďany a 1 000 nespokojených Angličanů. Flotila pak měla vyplout k invazi do Anglie. Filipovy síly byly dostatečně impozantní, ale král doufal, že jakmile budou v Anglii, rozšíří je angličtí katolíci toužící po Alžbětině pádu. Armádě velel vévoda Medina Sidonia a Filip Medinovi při odjezdu slíbil: „Pokud selžeš, selžeš, ale protože jde o Boží věc, neselžeš.“ (Phillips, 123).

Anglický král Jindřich VIII (r. 1509-1547 n. l.) i Marie I. investovali do anglického královského námořnictva a Alžběta bude sklízet plody této prozíravosti. Anglickému loďstvu čítajícímu přibližně 130 lodí velel lord Howard z Effinghamu. Velké španělské galeony – určené k přepravě, nikoli k vedení války – byly mnohem méně obratné než menší anglické lodě, které, jak se doufalo, budou schopny vplout do španělské flotily a způsobit zmatek. Kromě toho bylo 20 anglických královských galeon lépe vyzbrojeno než nejlepší španělské lodě a jejich děla mohla střílet dál. Angličané také těžili ze zkušených a odvážných velitelů, jako byl viceadmirál Drake, kterému Španělé říkali „El Draque“ („Drak“) a který obeplul zeměkouli na lodi Golden Hind (1577-80 n. l.). Dalším významným velitelem s rozsáhlými námořnickými zkušenostmi byl Martin Frobisher (asi 1535-1594 n. l.) na lodi Triumph, zatímco staří mořští solitéři jako John Hawkins (1532-1595 n. l.) se jako pokladník od roku 1578 n. l. starali o to, aby námořnictvo mělo to nejlepší vybavení, jaké si Alžběta mohla dovolit, včetně tak skvělých lodí, jako byla Drakeova vlajková loď Revenge a Howardova vlajková loď, supermoderní Ark Royal.

Boj

Před bouřemi byla Armada nucena nejprve doplout do přístavu Coruña, a tak trvalo dva měsíce, než konečně dosáhla Lamanšského průlivu. V té době už invaze nebyla pro Angličany žádným překvapením a 19. července spatřili španělské galeony u pobřeží Cornwallu. Ohňové majáky rozšířily zprávu podél pobřeží a 20. července vyplula anglická flotila ze svého domovského přístavu v Plymouthu vstříc útočníkům. Na každé straně bylo asi 50 bojových lodí a mělo dojít ke třem samostatným střetnutím, kdy námořnictva bojovala proti sobě a bouřím. Tyto bitvy, rozložené do následujícího týdne, se odehrály u Eddystone, Portlandu a ostrova Wight. Anglické lodě nemohly využít své větší manévrovatelnosti ani lepších znalostí přílivu a odlivu svých velitelů, protože Španělé přijali svou známou disciplinovanou formaci v řadě za sebou – obří půlměsíc. Angličanům se však podařilo silně ostřelovat křídla Armady a „vytrhávat jim peří“, jak se vyjádřil lord Howard (Guy, 341). Přestože anglická flotila měla nad Španěly převahu, obě strany se ocitly s nedostatkem munice a velitelé museli se salvami šetřit. Španělé se 27. července obezřetně stáhli do bezpečného kotviště u Calais, přičemž ztratili pouze dvě lodě a na mnoha dalších utrpěli jen povrchové škody.

Na španělskou flotilu pak bylo v noci 28. července vysláno šest Drakeem organizovaných palných lodí. Silný vítr zavál bez posádky lodě do zakotvené flotily a rychle mezi ně rozšířil ničivé plameny. Anglické lodě se pak 29. července přesunuly k likvidaci u Gravelines u vlámského pobřeží. Španělská flotila rozbila svou formaci, která stále ztratila pouze čtyři lodě, ale mnoho dalších bylo nyní těžce poškozeno výstřely z děl. Ještě horší bylo, že 120 kotev bylo narychlo přeříznuto a ztraceno, aby unikly palbě lodí. Ztráta těchto kotev by v následujících týdnech vážně ztížila manévrovací schopnosti španělských lodí. Armadu pak zasáhl stále silnější vítr od jihozápadu. Vévoda z Mediny Sidonia, který se nedokázal dostat dostatečně blízko, aby se mohl popasovat s prchajícími anglickými loděmi a nalodit se na ně, a s parmskými silami zablokovanými nizozemskými loděmi, nařídil ústup a upuštění od invaze.

Drake hlásil vítězství ze své lodi Revenge:

Bůh nám dopřál tak dobrý den, že jsme zatlačili nepřítele tak daleko do závětří, že doufám v Boha, že princ parmský a vévoda sidonský si v těchto několika dnech nepodají ruce; a kdykoli se setkají, věřím, že ani jeden z nich nebude mít velkou radost z dnešní služby.

(Ferriby, 226)

Armada byla kvůli pokračující bouři nucena obeplout bouřlivé a skalnaté pobřeží Skotska a Irska, aby se mohla vrátit domů. Několik anglických lodí pronásledovalo Španěly až do Skotska, ale špatné počasí a neznámé pobřeží způsobily skutečné škody. Zásoby rychle došly, koně byli hozeni přes palubu, lodě ztroskotaly a ti námořníci, kteří unikli na břeh, byli předáni úřadům k popravě. V Atlantiku došlo k další silné bouři a jen polovina Armady se v říjnu 1588 n. l. dostala zpět do Španělska. Je neuvěřitelné, že Anglie byla zachráněna. Zemřelo 11-15 000 Španělů oproti asi 100 Angličanům.

Tilbury

Mezitím Alžběta osobně navštívila své pozemní vojsko, shromážděné v Tilbury v Essexu, aby bránilo Londýn, kdyby se Armada vylodila. Další anglická armáda byla umístěna na severovýchodním pobřeží a mobilní síly sledovaly Armadu při jejím postupu podél anglického pobřeží. Armádě v Tilbury, složené z pěchoty a jízdy o celkovém počtu 16 500 mužů, měl velet královnin oblíbenec Robert Dudley, 1. hrabě z Leicesteru (l. c. 1532-1588 n. l.), ale nebyl na to příliš zdráv. Alžběta, oblečená v brnění a na šedém valachovi, vyburcovala své vojsko následujícím slavným projevem:

Můj milý lide, někteří, kteří dbají o naši bezpečnost, nás přesvědčovali, abychom si dávali pozor, jak se ze strachu před zradou odevzdáváme ozbrojeným zástupům, ale ujišťuji vás, že si nepřeji žít tak, abych nedůvěřovala svému věrnému a milujícímu lidu. Ať se tyrani bojí… Vždycky jsem se choval tak, že jsem pod Bohem vkládal svou největší sílu a ochranu do věrných srdcí a dobré vůle svých poddaných, a proto jsem přišel mezi vás, jak mě vidíte v této chvíli, ne pro svou rekreaci a zábavu, ale jsa rozhodnut uprostřed a ve vřavě boje žít nebo zemřít mezi vámi všemi, položit za svého Boha a za své království a za svůj lid svou čest a svou krev i v prachu.

Vím, že mám tělo slabé a chabé ženy, ale mám srdce a žaludek krále, a to krále anglického, a pokládám za sprosté opovržení, aby se Parma nebo Španělsko nebo kterýkoli evropský kníže odvážil napadnout hranice mého království, k čemuž, než aby mi přibyla jakákoli potupa, sám se chopím zbraně, sám budu vaším generálem, soudcem a odměňovatelem každé vaší ctnosti v poli. Vím již, že za svou statečnost zasloužíte odměny a koruny, a ujišťujeme vás, na slovo knížete, že vám budou náležitě vyplaceny… Díky vaší statečnosti v poli brzy dosáhneme slavného vítězství nad těmito nepřáteli Boha, mého království a mého lidu.

Odstranit reklamu

Reklama

(Phillips, 122)

Jak se to stalo, když Alžběta 9. srpna navštívila své vojáky, bylo o výsledku námořní bitvy již rozhodnuto. Nicméně její osobní přístup a strhující projev spolu s nepravděpodobným vítězstvím byly počátkem jejího rostoucího statusu žijící legendy. Alžběta se stala známou jako velká císařovna „Gloriana“ podle ústřední postavy básně Královna víl z roku 1590 n. l. od Edmunda Spensera (asi 1552-1599 n. l.). Kombinace lepších lodí, námořních dovedností a děl se spojila s nepříznivým počasím a přinesla Anglii slavné vítězství. Sami Angličané poslední faktor nepodceňovali, ba dokonce jej často používali jako důkaz Boží vůle. Jak připomínala legenda na medailích, které Alžběta nechala razit na památku vítězství: Afflavit Deus et dissipati sunt („Bůh zafoukal a oni byli rozprášeni“). Dne 24. listopadu se v londýnské katedrále svatého Pavla konala děkovná bohoslužba.

Následky

Filip se navzdory katastrofě svého velkého „podniku“ nevzdal a ještě dvakrát se pokusil vpadnout do Anglie (1596 a 1597 n. l.), ale pokaždé bylo jeho loďstvo odraženo bouřemi. Španělský král také v roce 1601 n. l. podpořil povstání v katolickém Irsku zasláním peněz a vojáků, stejně jako to udělal před Armadou v roce 1580 n. l. Na druhé straně Alžběta schválila neúspěšný protiútok na Portugalsko v roce 1589 středoevropského času. Tato výprava, složená ze soukromých a úředních lodí a mužů, měla zmatené cíle, a tak ničeho nedosáhla. Královna tehdy v podstatě nadále upřednostňovala obranu před útokem jako páteř své zahraniční politiky. Kromě toho bylo nutné platit vysoké daně na válku se Španělskem, což byla zátěž, která se přidala k mnoha dalším, jež musel anglický lid snášet, jako byl nárůst inflace, nezaměstnanosti a kriminality, a to vše se přidalo k sérii špatných úrod.

Porážka španělské Armady však Anglii dodala nové sebevědomí a ukázala význam námořní síly a moderní palebné síly děl. Dobře vyzbrojené loďstvo s dobře vycvičenými posádkami mohlo rozšířit moc státu daleko za jeho břehy a vážně poškodit zásobovací linie jeho nepřátel. To byl možná nejtrvalejší odkaz porážky Armady. Tudorovci vybudovali a nyní i důkladně prověřili základy královského námořnictva, které se za dalších vládnoucích dynastií stále zvětšovalo a plulo dál, aby změnilo světové dějiny od Tahiti po Trafalgar.