Jedním z nejneuvěřitelnějších čísel v moderním sportu je fakt, že LeBron James byl ve finále NBA v deseti ze svých sedmnácti sezón, z toho v devíti z posledních deseti. To je prostě absurdní, nehledě na relativní podřadnost Východní konference během jeho působení v Miami Heat a (dvou) Cleveland Cavaliers, a minulou neděli si připsal čtvrtý mistrovský titul.
Já vím, není to šestka Michaela Jordana. To je jedno. Tvrdím, že se na tuhle debatu díváme úplně špatně, zamlžujeme hranici mezi úspěšnějším a lepším hráčem, a kromě toho si nemyslím, že Jordan čelil zdaleka takové konkurenci jako LeBron, jehož sedmizápasové finálové vítězství nad 73 vítěznými Warriors bylo podle mě nejpůsobivějším šampionátem NBA v mém životě. Začněme tedy u toho. Zde je žebříček LeBronových čtyř šampionátů NBA z hlediska obtížnosti.
Cavs nad Warriors (2016)
Pro mě je to jeden z nejpůsobivějších šampionátů v historii sportu a určitě je to do této chvíle vrcholný úspěch LeBronovy kariéry. Ten tým Warriors byl neuvěřitelný. Když Cavs prohrávali 3:1, z čehož se ještě žádný tým ve finále nevzpamatoval, a dokázali se vrátit a vyhrát tuto sérii, byl to tak těžký úkol, jakému ještě žádný hráč nebo tým NBA nečelil, nehledě na suspendaci Draymonda Greena a zranění Andrewa Boguta, kvůli kterému nemohl hrát šestý a sedmý zápas. Red Sox, kteří se vrátili a šokovali New York Yankees poté, co v roce 2004 prohrávali 3:0 v ALCS, jsou jediným vyšším vrcholem, který jsem osobně viděl, jak tým zdolal, aby získal titul.
To nemluvím o 52letém mistrovském suchu pro město Cleveland. Tíha, která v tomto finále ležela na LeBronových bedrech, byla drtivá a jeho výkony pod touto tíhou legendární: 29,7 bodu, 11,3 doskoku, 8,9 asistence, 2,6 krádeže a 2,3 bloku. Ve třech finálových zápasech vyřazovací části měl průměr 36,3 bodu, 11,6 doskoku a 9,6 asistence. 41 bodů měl v pátém i šestém zápase. V sedmém utkání zaznamenal triple double a nejikoničtější obranný zákrok v historii NBA.
Nikdy jsme neviděli LeBrona reagovat na šampionát tak, jak reagoval na tenhle – prostě se zhroutil na podlahu a vzlykal, naprosto vyčerpaný psychicky i fyzicky. Byl to jednoznačně nejtěžší šampionát, jaký kdy vyhrál, a je velmi nepravděpodobné, že by ho on nebo někdo z jeho vrstevníků někdy překonal.
Heat nad Spurs (2013)
Spurs v roce 2013 nebyli tak skvělí jako Spurs v roce 2014, kdy se Kawhi Leonard a Boris Diaw dostali na jinou úroveň, ale pořád byli skvělí. Od vyřazení Miami je dělil jeden Kawhiho trestný hod nebo jeden obranný doskok, ale víme, jak to dopadlo:
Leonard minul přední koš s faulem a měl šanci poslat San Antonio do čtyřbodového náskoku, Gregg Popovich vyřadil Tima Duncana, Chris Bosh využil Duncanovy nepřítomnosti tím, že sebral největší útočný doskok, vyrazil ho k Rayi Allenovi, který pak couvl do rohu a pokračoval v jedné z nejikoničtějších střel v historii, aby poslal šestý zápas do prodloužení, kde Heat utekli s vítězstvím 103:100 a o dvě noci později se vrátili, aby dokončili titul v sedmém zápase.
Kdyby Allen tuto střelu neprovedl, LeBronův finálový odkaz by dnes vypadal úplně jinak. Nerad používám slovo „choke“, ale poté, co LeBron ve finále 2011 položil relativní vejce proti týmu Mavericks, který ho ve čtvrtém zápase udržel na nepochopitelných osmi bodech a celkově vypadal zmateněji, než by někdo s jeho talentem měl kdy na basketbalovém hřišti vypadat, málem v poslední minutě šestého zápasu proti Spurs zahodil další šanci na titul.
Během 48 vteřin LeBron dvakrát zahodil míč, v obou případech po bezcílných a zoufalých přihrávkách, které neměl šanci dokončit poté, co sám dribloval do země nikoho. Také zmařil dva tříbodové pokusy, z nichž první sotva zasáhl obroučku a druhý vedl k Boshovu odrazu a Allenově trojce. Nehledě na to, že LeBron nakonec trefil trojku a snížil náskok San Antonia na dva body, byla to jedna z nejhorších minut, které kdy velcí hráči odehráli, když šlo o titul.
Uznávejte LeBrona. V sedmém zápase se vrátil ve velkém stylu a připsal si 37 bodů a 12 doskoků. Z čáry faulů trefil 8 z 8. Z trojky dal 5 z 10. Poté, co v závěrečné minutě šestého zápasu odmítl skočit, i když se obránci stáhli až do pásma a odvážili se ho, LeBron v sedmém zápase necelých 30 vteřin před koncem utkání, kdy se Heat drželi ve dvoubodovém vedení, vystřelil 20 metrů, což byl fakticky rozhodující koš šampionátu.
Bylo tolik možností, jak mohla tato série dopadnout ve prospěch San Antonia. Ale nestalo se tak. Hvězdy se sešly ve prospěch Heat, kteří se chytili posledního stébla života v šestém zápase. V jiných sériích – řekněme v roce 2016 proti Warriors – se věci pro LeBrona také dost zatemnily, ale v této sérii to byl LeBron, kdo vytáhl svůj tým na světlo. Tady to za něj udělali Chris Bosh a Ray Allen, a jakmile se v sedmém zápase světla znovu rozsvítila, LeBron udělal svou věc. Nesmírně těžký šampionát s trochou štěstí.
Heat nad Thunder (2012)
Několik důvodů, proč si myslím, že dostat se přes Thunder v roce 2011 byl pro LeBrona těžší úkol než jeho poslední titul nad Heat. Za prvé, Thunder byli talentovanější, což je, znáte to, tak trochu velký problém. Mluvíme o týmu s Kevinem Durantem z prvního týmu All-NBA, Russellem Westbrookem z druhého týmu All-NBA a vítězem šestého muže roku Jamesem Hardenem.
Thunder byli v tom roce druhým nejlepším ofenzivním týmem v lize a jedničkou v play-off. V té sezóně je dělila jedna desetina bodu na 100 útoků od toho, aby se v čistém hodnocení smrtelně vyrovnali Heat. Ve zkráceném 66zápasovém programu měli lepší bilanci než Heat.
Ano, Heat je porazili v pěti zápasech, přičemž vyhráli čtyři zápasy v řadě poté, co OKC vyhráli první zápas, ale byla to mnohem těsnější série, než by naznačovalo gentlemanské smetení. Durant čistým pokusem zpoza základní čáry sedm vteřin před koncem vyrovnal stav druhého zápasu, a to poté, co se Miami necelou minutu před koncem dostalo do sedmibodového vedení a vypadalo to, že je konec. Heat byli tak blízko k tomu, aby druhý zápas prohráli a prohrávali 2:0. V té době se pouze tři týmy v historii dokázaly dostat z deficitu 2:0 a vyhrát finále.
Hromovládci byli ve třetím zápase opět na místě. Westbrook se 29 sekund před koncem utkání trefil za 3 body a vyrovnal. Minul a Miami přežilo. Ve čtvrtém utkání ztratili Thunder 17 vteřin před koncem utkání míč s odskokem o tři body. V těchto zápasech šlo o všechno, až nakonec Thunder v pátém zápase došel dech.
Také to byl LeBronův první titul. Neměl žádné mistrovské zkušenosti, ze kterých by mohl čerpat. Jeho poslední vzpomínkou na finále bylo promarnění 17bodového náskoku ve druhém zápase a nakonec prohra série v předchozím roce s Mavericks. Byl to také rok, kdy se Heat museli vracet ze stavu 3:2, aby ve finále konference porazili Boston. Kdyby se série s Bostonem nebo OKC vyvíjela v neprospěch Miami a tento tým, který byl sestaven tak, aby převálcoval celou ligu, by ve finále prohrál 0:2, kdo ví, jak by to dopadlo.
Tlak byl obrovský, ten tým Thunder byl opravdu dobrý, zdánlivě na začátku něčeho výjimečného. Tenhle tým Heat, který LeBron porazil v roce 2020, prostě a jednoduše nebyl tak dobrý.
Lakers nad Heat (2020)
To není žádná neúcta k současnému týmu Heat. Žádný šampionát není snadný. Než začnete brečet, jak moc podceňuji Miami, zkuste si uvědomit, že je to v poměru k ostatním LeBronovým šampionátům. Letošní Heat byli dobří. Ne skvělí. Byli pátým nasazeným týmem. Mimochodem, poprvé v historii se do finále dostalo nasazené číslo 5, což znamená, že nasazené číslo 5 nikdy nevyhrálo titul NBA.
To má svůj důvod. Nasazená čísla 5 nejsou skvělá. Heat byli lepší, než by jejich nasazení naznačovalo, protože krátce před suspendací koronaviru získali v rámci výměny s Memphisem Andreho Iguodalu a Jae Crowdera, kteří byli v play-off obrovští, a Goran Dragič začal v play-off hrát jako smyslů zbavený.
Ale LeBron v podstatě nemusel nastoupit proti Dragičovi, který si v první polovině prvního zápasu přetrhl plantární fascii a vrátil se až v posledním utkání série, v němž byl naprosto bezvýznamný. Druhé a třetí utkání série vynechal také Bam Adebayo. To je poměrně významné. Dragič, nikoli Jimmy Butler, byl ve třech kolech nejlepším střelcem týmu v play-off. Adebayo je druhým nejlepším hráčem týmu.
Je tu také faktor bubliny, který se pohybuje na obě strany. Některé věci to velmi ztížily, konkrétně to, že jsme tři měsíce trčeli v hotelu a hráli bez diváků, a Lakers by také v normálním světě měli výhodu domácího prostředí. Na druhou stranu by museli hrát také v MIami, kde byli Heat během sezony jedním z nejlepších domácích týmů v lize. Také vím, že to vypadá, že LeBron nikdy nezestárne, ale je mu 35 let a to, že nemusel cestovat po celé play-off, bylo podle mě mnohem větší výhodou, než by byla výhoda domácího hřiště v normálním play-off. Neutrální hřiště neznamená žádnou výhodu pro žádný z týmů, takže mi dejte tým s nejlepším hráčem.
Řeknu, že Jimmy Butler byl neuvěřitelný. Za celou sérii měl průměr 26,3 bodu, 9,8 asistence, 8,3 doskoku a 2,2 zisku. S LeBronem si to rozdával až do závěrečného šestého zápasu. Přitom Durant I Westbrook měli ve finále 2012 v průměru více než Butlerových 26 bodů, Dirk Nowitzki v roce 2011 26 bodů a Steph Curry byl v roce 2016 jednomyslným MVP. Nebylo to úplně poprvé, co LeBron ve finále narazil na velkého individuálního soupeře. Butler je skvělý, ale není Curry, Durant ani Nowitzki. Na tom bychom se měli všichni shodnout.
Znovu opakuji, že to není útok na Heat a v žádném případě to nemá snižovat titul Lakers. Miami bylo zatraceně tvrdé. Neustoupilo ani o píď a LeBron a Anthony Davis museli být v nejlepší formě, aby vyhráli. Ale LeBron musel být nejlepší i v těch ostatních sériích. Ve dvou z nich musel vyhrát sedmý zápas, z toho jeden na cestě proti týmu se 73 výhrami. Oklahoma City byla plně zdravá se třemi bezpochyby budoucími hráči Síně slávy a v této sérii vedla 1:0 a jen pár centimetrů ji dělilo od vítězství 2:0 nebo 2:1.
Miami naproti tomu v sérii ani jednou nevedlo. Nejprve prohrávali 2:0 a později prohrávali 3:1. Hráli nadoraz, aby se dostali tak daleko, jak se dostali, ale v žádném případě se nedá říct, že porazit pátého nasazeného hráče, kterému ve finále výrazně chyběli dva ze tří nejlepších hráčů, byl těžší úkol než LeBronovy ostatní tři tituly.