Žlutá zimnice je sice pro návštěvníky severských zemí včetně Spojených států vzácná, ale přenášejí ji infikovaní komáři, takže je třeba být vždy opatrný. U většiny lidí se projeví jen malé nebo žádné příznaky onemocnění. Jen u několika z nich dojde k vážným potížím, které mohou zahrnovat i selhání více orgánů. Léčba je založena pouze na příznacích, což znamená, že neexistuje žádný lék, ale pouze paliativní a symptomatická léčba. Proto je důležitá zejména prevence.
Co je žlutá zimnice?
Žlutou zimnici způsobuje virus a je známá také jako žlutý mor nebo žlutý žaket. Všechny její názvy jsou odvozeny od žloutenky (v důsledku poškození jater), která se vyskytuje v pokročilých případech a která zbarvuje kůži a oči do žluta. Virus žluté zimnice je RNA virus z rodu Flavivirus, kam patří také virus západonilské horečky a horečky dengue. Patří mezi virové hemoragické horečky, které se tak jmenují proto, že mohou vést k horečce a krvácení. Existují čtyři typy žluté zimnice, dva v Africe a dva v Jižní Americe, ale pouze tři z nich způsobily epidemie. Až polovina lidí, kteří onemocní těžkou formou žluté zimnice, zemře asi po 10 až 14 dnech. Zbytek se obvykle zcela nebo téměř zcela uzdraví.
Kde se vzala žlutá zimnice?
Původ onemocnění leží s největší pravděpodobností v Africe, první známé ohnisko se objevilo v roce 1647 na Barbadosu. Žlutá zimnice se obvykle vyskytuje v tropických a subtropických oblastech, především však v Jižní Americe a Africe. Vyskytovala se také na jihu Spojených států, i když to platilo hlavně v době války. Ve skutečnosti mohla žlutá zimnice snadno rozhodnout španělsko-americkou válku, protože zničila mnoho vojáků na obou stranách. V době příchodu Američanů byla méně než čtvrtina španělských vojáků na Kubě dostatečně zdravá, aby mohla bojovat. Walter Reed při studiu žluté zimnice těsně u Havany na konci konfliktu, tedy na přelomu 19. a 20. století, poprvé zjistil, že se přenáší kousnutím komára. V roce 1937 vyvinul Max Theiler první vakcínu proti této nemoci.
Jak se žlutá zimnice přenáší?
Žlutá zimnice se na člověka přenáší prostřednictvím komárů. Hlavním přenašečem žluté zimnice je takzvaný „komár žluté zimnice“ Aedes aegypti. Nemoc se však šíří i od několika dalších druhů komárů, včetně komára tygrovaného. Virus se do komářích samic dostává, když se živí nakaženými primáty. Virus se pak může replikovat uvnitř hmyzu a nakonec se dostane do krevního oběhu a následně do slin. Samičky komárů vstřikují infikované sliny do budoucích obětí a tím vnášejí virus do jejich krevního oběhu. V některých případech se virus přenese z komáří matky na její vajíčka. Virus žluté zimnice má tři cykly přenosu: džunglový (sylvatický), přechodný (savanový) a městský.
Jaké jsou příznaky žluté zimnice?
Žlutá zimnice začíná po inkubační době 3 – 6 dní. Příznaky žluté zimnice jsou poměrně rozmanité. Většina obětí bude mít velmi mírné příznaky nebo žádné. U jiných se objeví horečka, bolest, bolest hlavy, nevolnost, zvracení a únava. Přibližně 85 % případů odezní bez dalšího vývoje onemocnění po 3 – 4 dnech. U 15 % případů však dojde k ústupu onemocnění na několik hodin nebo dní. Poté onemocnění postupuje ještě dále a způsobí symboly zahrnující vyšší horečku, žloutenku, krvácení do očí a úst, křeče, kóma a dokonce selhání orgánů. Těžce nemocní lidé také často zvracejí krev v důsledku krvácení do trávicího traktu, odtud pochází španělský název pro žlutou zimnici, vomito negro („černé zvratky“). Až polovina lidí, kteří přejdou do tzv. toxické fáze žluté zimnice, zemře. Přežití infekce žlutou zimnicí poskytuje celoživotní imunitu.
Co je to vakcína proti žluté zimnici?
Vakcína proti žluté zimnici je jednodávková živá oslabená vakcína, která se podává subkutánní (nebo intramuskulární) injekcí. Obsahuje kmen 17D žluté zimnice, a proto se nazývá vakcína 17D. Zásluhu na vývoji vakcíny, která se stala komerčně dostupnou v 50. letech 20. století, má Max Theiler. Vakcína je považována za velmi bezpečnou a 90 % lidí poskytuje okamžitou, měřitelnou imunitu. Přeočkování proti žluté zimnici se navrhuje každých deset let, ale Světová zdravotnická organizace uvádí, že pro celoživotní imunitu stačí jedna dávka. Vakcína se doporučuje osobám starším devíti měsíců, které žijí v zemi s výskytem žluté zimnice nebo cestují do země, kde je očkování proti žluté zimnici povinné.
Jaké jsou vedlejší účinky vakcíny proti žluté zimnici?
Většina lidí, u kterých se vyskytnou vedlejší účinky vakcíny proti žluté zimnici, bude mít mírné příznaky, jako je nízká horečka, bolesti svalů a hlavy. Většina nežádoucích účinků pramení z alergické reakce na vejce, ve kterých se vakcína pěstuje. U alergiků se může vyskytnout anafylaxe nebo jiné, mírnější alergické reakce. Možné nežádoucí účinky jsou také neurologická onemocnění související se žlutou zimnicí, viscerotropní onemocnění související se žlutou zimnicí a také encefalitida. Všechny závažné reakce jsou velmi vzácné.
Kdo by se neměl nechat očkovat proti žluté zimnici?
Obecně není důvod nechat se očkovat proti žluté zimnici, pokud osoba nežije v postižené oblasti a/nebo neplánuje do takové oblasti cestovat. Vakcínu by nikdy neměli dostat kojenci ve věku šesti měsíců a mladší, osoby s primárním imunodeficitem, osoby trpící symptomatickou HIV infekcí, osoby podstupující imunosupresivní a/nebo imunomodulační léčbu, příjemci transplantátů, osoby se zhoubnými novotvary. Zvláštní opatrnosti je třeba dbát při očkování starších osob, asymptomatických pacientů s HIV, kojenců ve věku 6-8 měsíců a těhotných/kojících matek.
.