Před deseti lety zůstala Herlande Mitileová po mohutném zemětřesení, které zpustošilo Haiti, invalidní. Dnes se pohybuje na invalidním vozíku zhotoveném z provázku, díky němuž se nedostane daleko.
Výsledek: je uvězněna ve své vesnici u Port-au-Prince. Měla být vzorem pro obnovu země po katastrofě.
Místo toho je šestatřicetiletá Mitile – která kdysi pracovala v hlavním městě – závislá na svých sousedech, aby přežila.
„Doktor mi řekl, že když budu chodit na fyzioterapii, možná budu zase chodit, ale na to musíte do města. Potřebujete peníze na veřejnou dopravu a já žádné nemám,“ vysvětlila.
„Tak jsem se stala ještě více postiženou, než jsem byla na začátku,“ dodala Mitile, která má v kyčli a páteři přišroubované kovové destičky.
Před 12. lednem 2010 nevěděla nic o zemětřesení a o škodách, které může napáchat.
Onoho úterý však hřmění zabilo více než 200 000 Haiťanů, z nichž mnohé rozdrtilo, když se na ně zřítily nevyhovující betonové budovy.
Mitile byla z trosek zachráněna osm dní po zemětřesení o síle 7,0 stupně Richterovy škály. Byla naživu, ale těžce zraněná.
Vesnice Potemkin
Po měsících strávených v provizorním táboře, kterých byly po tragédii v Port-au-Prince stovky, skončila Mitile a její dvě dcery ve vesnici Lumane Casimir.
Komunita pojmenovaná po jednom z největších haitských zpěváků – asi 20 km od Port-au-Prince – byla vytvořena vládou, která zde nabídla ubytování asi 50 lidem postiženým zemětřesením.
Vláda doufala, že to bude příklad nebo urbanistický rozvoj pro zbídačenou zemi, která se zmítá v korupci a která má dodnes mizivé záznamy o nemovitostech.
Komunita měla mít 3 000 domů odolných proti zemětřesení, trh, průmyslovou zónu, policejní a hasičskou stanici, školu a lékárnu.
Na papíře to byla komunita snů. Plány se však nikdy neuskutečnily.
Stejně jako stovky dalších staveb během desetiletí, kdy běžel program Petrocaribe, byla vesnice v roce 2014 opuštěna s více než polovinou rozestavěných budov.
Skandál a korupce
Ambicózní projekt zanikl ve víru korupční aféry Petrocaribe, která v roce 2018 vyvolala výbuch hněvu veřejnosti – hněvu, který trvá dodnes.
Od poloviny téhož roku veřejnost na Haiti pravidelně demonstruje a požaduje větší transparentnost při nakládání s prostředky z venezuelského programu Petrocaribe.
Program umožňoval bojujícímu Haiti nakupovat ropné produkty levněji a na úvěr, ale provázela ho obvinění ze zneužívání peněz z pomoci přidělené Caracasem.
Finanční otřesy, které byly důsledkem skandálu, odsoudily projekt vesnice k zániku a úřad veřejné správy, který na místě vybíral nájemné, se uzavřel, čímž vznikla jakási realitní mezera.
Lidé tak do komplexu stále přicházeli, protože to najednou byla skvělá nabídka.
„Přišel jsem sem bydlet, protože nájemné v mé staré čtvrti bylo příliš vysoké,“ vysvětlil William Saint-Pierre, který jednoduše squatoval v jednom volném domě.
Saint-Pierre za svůj dvoupokojový příbytek neplatí žádný nájem a ze svého podnikání s nápoji mimo účetnictví neplatí ani žádné daně.
Však se mu také líbí bezpečí vesnice s úhledně uspořádanými, pestrobarevnými domy.
„Ve městech po páté nebo šesté hodině musíte zůstat uvnitř a dveře mají železná vrata. Podívejte se kolem nás – na moje malé dřevěné dveře, na domy bez bezpečnostní zdi,“ řekl Saint-Pierre.
„Už jsem příliš starý na to, abych slyšel výstřely v každou denní i noční hodinu,“ dodal 62letý muž.
Izolace
Přes některé výhody, včetně absence násilí gangů, je však vesnice Lumane Casimir geograficky izolovaná a bez úředníků, kteří by ji spravovali.
To vystavuje její nejzranitelnější obyvatele ještě většímu riziku.
Mitile se nemůže pohybovat, takže nemůže najít práci. Nedostává žádnou státní podporu. Musí se tedy spoléhat na almužny od sousedů.
„Někdy jsem chtěla umřít,“ přiznává, jakmile jsou její dcery ve věku 12 a 16 let z doslechu.
„Když sousedé vaří, zavolají mé malé a řeknou jí, aby mi přinesla misku,“ říká a nervózně poklepává na svůj poškozený invalidní vozík.
„Před 12. lednem (zemětřesením) jsme to zvládali, ale teď jsem na tom hůř než dítě.“
Ve vesnici, kterou fakticky spravují sami obyvatelé, ti, kteří stále ještě trpí zraněními utrpěnými při zemětřesení, a ti, kteří přišli hledat lepší život, říkají, že se cítí vládou zapomenuti.
„Kdybychom měli čekat, až splní své sliby, byli bychom mrtví,“ říká Mitile.
„Není tu žádná vláda. Já jsem svou vlastní vládou.“