10 věcí, které jste (pravděpodobně) nevěděli o sufražetkách

Mnoho lidí předpokládá, že v přímém důsledku válečné práce žen během první světové války získaly volební právo za stejných podmínek jako muži. Nebylo tomu však tak.

Zákon o zastoupení lidu z roku 1918 byl potřebný především k vyřešení problému vojáků vracejících se ze služby v první světové válce, kteří neměli právo volit, protože nesplňovali stávající majetkové předpoklady. Zákon z roku 1918 zrušil téměř všechny majetkové požadavky pro muže starší 21 let a dal volební právo ženám starším 30 let – ale pouze v případě, že splňovaly minimální majetkové požadavky nebo byly provdány za muže, který je splňoval.

Ženy mohly volit také v rámci univerzitního volebního obvodu, pokud byly absolventkami univerzity. Věkový rozdíl měl zajistit, aby se po ztrátě mužů ve válce nestaly ženy většinovými voličkami. Po přijetí zákona tvořily ženy 43 % voličů.

Ženy získaly volební právo za stejných podmínek jako muži až deset let po přijetí zákona: 2. července 1928 byl přijat druhý zákon o zastoupení lidu (Equal Franchise). Krutým řízením osudu Emmeline Pankhurstová, vůdkyně militantní WSPU, zemřela 14. června 1928, asi 18 dní před udělením rovného volebního práva.

Podstatou hnutí proti volebnímu právu byl apel na ženskost a „přirozený řád“. Sufražetky se údajně vymykaly „normě“ a zapojovaly se do „neženských“ a veřejných aktivit. Byly prezentovány jako ženy, které nedosáhly nejvyššího ženského životního cíle – manželství a mateřství. Byly líčeny jako zahořklé paničky a karikovány jako mužské, prosté a „nepřirozené“. Jejich přítomnost také zřejmě „feminizovala“ i muže.

Sufražetky představovaly postavu vymykající se řádu společnosti, údajně jim chyběla „ženskost“, byly považovány za sexuálně potlačené, a dokonce byly proti „Božímu řádu“.

Kampaň za volební právo a zejména bojovnost je téměř vždy prezentována jako protest pouze žen. To však není pravda, protože ve věci volebního práva se angažovalo i mnoho mužů. Poslanec Keir Hardie pravidelně vznášel dotazy v Dolní sněmovně a poslanec George Lansbury se kvůli této otázce vzdal mandátu. Lansbury byl také zatčen na shromáždění o volebním právu v roce 1913 poté, co vystoupil na podporu kampaně žhářských útoků.

Fred byl za svou účast v hnutí mnohokrát uvězněn. Stejně jako jeho žena a další sufražetky držel Fred hladovku a byl násilně krmen . Ve své autobiografii Fate Has Been Kind (1943) popsal, jak byl násilně krmen: „Hlavní lékař, velmi citlivý člověk, byl viditelně rozrušen tím, co musel udělat. Byl to jistě nepříjemný a bolestivý proces a musel být přivolán dostatečný počet dozorců, aby mi zabránili v pohybu, zatímco mi do nosní dírky a do krku strkali gumovou hadičku a přes ni mi do žaludku nalévali tekutinu. Dvakrát denně mě pak jeden z lékařů tímto způsobem krmil. V nemocnici jsem nesměla opustit celu a většinou jsem musela zůstat v posteli.“

Násilné krmení hladovějících sufražetek bylo invazivní, ponižující a nebezpečné a v některých případech dlouhodobě poškozovalo zdraví obětí. Je třeba také připomenout, že ženy dostávaly nepřiměřeně dlouhé tresty za drobné přestupky, jako byl protest, odpor při zatýkání nebo rozbití okna.

Zákon o kočce a myši z roku 1913 se pokoušel tento problém řešit, ale místo toho vytvořil začarovaný kruh: ženy, jejichž zdraví bylo poškozeno, byly propuštěny z vězení, aby se zotavily, jen aby byly opět vráceny do vězení, když byly schopny dokončit svůj trest. Studie profesorky June Purvisové o dopisech, denících a autobiografiích psaných vězeňkyněmi poukazuje na hrůzy nuceného krmení a obzvláště kruté zacházení s chudými ženami nebo ženami z dělnické třídy.

Wartonová byla násilně krmena ještě sedmkrát, než byla odhalena její pravá totožnost a byla propuštěna. Constance se ze svého utrpení nikdy plně nezotavila – v roce 1912 utrpěla mrtvici a v roce 1923 zemřela.

Násilné krmení bylo ponižující, uvádí Purvis, „zejména pro ženy, jako byla Fanny Parkerová, krmené přes konečník a vagínu. Vědomí, že nové trubičky nebyly vždy k dispozici a že použité trubičky mohly být předtím vpraveny nemocným lidem, nepochybně přispívalo k pocitům zneužití, špíny a neslušnosti, které ženy pociťovaly.“

Na otázku, kolik bylo sufražetek, nelze odpovědět. Mnoho žen z různých hnutí odcházelo a odcházelo kvůli osobním okolnostem i politickým neshodám. Mnoho sufražetek a žen v dělnickém hnutí mělo často jiné vazby, včetně angažovanosti v odborech. Jiné vystupovaly pod pseudonymy nebo smyšlenými jmény, aby ochránily sebe a své rodiny. NUWSS a WSPU navíc nebyly jedinými sufražetními organizacemi – existovalo mnoho dalších národních a místních skupin s různě dlouhou životností.

Počet žen, které se dostaly do vězení, můžeme odhadnout někde na více než 1 000, ale mnoho z nich bylo uvězněno na základě trestných činů veřejného pořádku a není vždy snadné je identifikovat. Stejně tak si nemůžeme být jisti, kolik z nich drželo hladovku nebo bylo násilně živeno.

Jisté je, že hlasování pro ženy mělo masovou podporu. Pochody přitahovaly obrovské množství militantních i nemilitantních stoupenců, mužů i žen, ze všech společenských vrstev. Nedělní průvod žen v červnu 1908 přilákal více než 300 000 protestujících, kteří nesli 700 transparentů Londýnem. Sufražetek, členek NUWSS, bylo jistě více než militantních členek WSPU. Do vypuknutí první světové války měla NUWSS 50 000 členů, ale odhady počtu členů WSPU se masivně liší a pohybují se mezi 2 000 a 5 000.

Jistě víte, že Emmeline a její manžel, doktor Richard Pankhurst, měli dvě dcery, které se staly významnými sufražetkami – Christabel (narozena v roce 1880) a Sylvii (narozena v roce 1882). Ve skutečnosti však měli pět dětí – tři dcery a dva syny.

Jejich první syn Frank se narodil v roce 1884, ale v roce 1888 zemřel na záškrt. Druhý syn Pankhurstových, Henry Francis, se narodil v roce 1889. Mezi nimi byla „ztracená sestra“ Adela, narozená v roce 1885. Stejně jako její sestry hrála i Adela aktivní roli v kampani „Hlasy pro ženy“. Za svou účast byla uvězněna a držela hladovku, ačkoli nikdy nepodporovala to, co vnímala jako „excesy militantnosti“.

Adela a její sestra Sylvia opustily WSPU v roce 1913. Sylvia se stala socialistkou a Adéla byla povzbuzena k emigraci do Austrálie poté, co jí matka dala letenku a 20 liber. Rozkol v rodině se nikdy nezhojil.

Po odštěpení WSPU od NUWSS v roce 1903 se WSPU rychle stala lépe financovanou než raná Labour Party. V roce 1908 činily příspěvky a dary Labouristické strany přibližně 10 000 liber, zatímco v roce 1909 měla WSPU roční příjem 21 213 liber a rostl.

To však bylo pro chudší jednotlivce zapojené do této chvíle málo potěšující. Annie Kennyová ve své autobiografii Memories of a Militant (1924) přiznala: ,,Vždycky jsem se snažila o to, abychom byli v bezpečí: „Z Hnutí jsem odešla finančně, stejně jako jsem do něj vstoupila, bez peněz. Ačkoli jsem neměla žádné peníze, sklidila jsem bohatou úrodu radosti, smíchu, romantiky, kamarádství a zkušeností, které se za žádné peníze koupit nedají.“

Kromě velmi viditelných projevů občanské neposlušnosti, jako bylo rozbíjení oken a zapalování poštovních schránek, provádělo mnoho žen i tišší formy občanského protestu. V roce 1911 zahájila organizace Women’s Freedom League kampaň, jejímž cílem bylo povzbudit ženy, aby odmítly vyplnit sčítání lidu v roce 1911, a v dubnu téhož roku se na Trafalgarském náměstí konalo shromáždění, na němž byly ženy instruovány, aby se sčítání lidu nezúčastnily. Protestující se řídily heslem: „Nepočítám se, takže nebudu sečtena“. Některé z nich kazily své doklady hesly jako „Žádné osoby zde nejsou, pouze ženy!“; uváděly své povolání jako „sufražetky“ a své „zbavení volebního práva“ uváděly v kolonce nadepsané „Nemoc“.

Royal Albert Hall si pravidelně pronajímaly jak sufražetky, tak skupiny proti sufražetkám, včetně Národní ligy proti sufražetkám. V letech 1908-1918 se v Royal Albert Hall konalo také více než 20 schůzí a shromáždění sufražetek. WSPU se stala první skupinou, které byl vstup do sálu zakázán kvůli nákladnému narušování a poškozování. 10

Ladá Nancy Astorová byla první ženou, která se dostala do parlamentu; její manžel Waldorf byl úřadujícím poslancem a (s jeho podporou) získala v doplňovacích volbách v roce 1919 jeho mandát v Sutton Plymouth.

Astor však nebyla první ženou, která kandidovala do parlamentu nebo byla zvolena – tou byla Constance Markowitzová ze Sinn Féin, která byla zvolena v parlamentních volbách v roce 1918, ale mandát nezískala. Ve všeobecných volbách v roce 1918 kandidovalo 17 žen, včetně Christabel Pankhurstové, která kandidovala za Stranu žen ve Smethwicku. Přestože Konzervativní strana souhlasila s tím, že nepostaví kandidátku, Christabel těsně prohrála s labouristickou kandidátkou o 775 hlasů.

V roce 1919 byly sufražetky zděšeny, že první poslankyně nehrála žádnou roli v hnutí za volební právo a vystřídala svého manžela. Zpočátku Nancy Astorovou nepodporovala žádná frakce hnutí – vždyť byla z vyšší třídy, elitní a navíc Američanka! Brzy si je však získala na svou stranu tím, že se jasně přihlásila k ženským záležitostem, podpořila další poslankyně a v roce 1928 vedla energickou kampaň za rovné volební právo.

Dr Jacqui Turner přednáší moderní dějiny na univerzitě v Readingu a je autorkou knihy Battleaxes and Benchwarmers, Early female MPs 1919-1931, která má vyjít v roce 2017.

.