15 Příklady citací

Citace

Citace je forma výpůjčky obsahu, která slouží k tomu, aby bylo čtenáři jasné, že to, co je řečeno, jsou slova někoho jiného. Tato činnost se nazývá odkazování a umožňuje čtenáři poznat, kdy čte autora a kdy texty, které tento autor zkoumal, a také poskytuje vodítka k informacím, aby čtenář mohl přejít k původní knize pro další výzkum.

Kdykoli přebíráme již publikovanou myšlenku a používáme ji, nebo provádíme výzkum, aby vznikly naše vlastní myšlenky, musíme počítat s tím, odkud vše pochází, a rozlišovat, co je naše a co je cizí. Jinak se dopustíme chyby. V opačném případě se dopouštíme plagiátorství, což je forma intelektuální nepoctivosti, která může vést k postihům a problémům. Plagiátorství je forma krádeže.

Citace textu i závěrečná bibliografie textu se připravují podle standardizovaných metodických vzorů. Nejznámější jsou APA (American Psychological Association) a MLA (Modern Language Association).

Typy textových citací

• • Rok vydání knihy. To je důležité zejména v případě, že je citováno více knih od stejného autora, protože je lze rozlišit podle roku vydání.
  • Číslo citované stránky nebo stránek. Obvykle se uvádí zkratka „p.“ nebo „p.“. V případě více stran by se měla uvádět první a poslední strana oddělená krátkou pomlčkou: str. 12-16. V případě oddělených, ale nesouvislých stran by se měly používat čárky: str. 12, 16.
  • Příjmení autora. V některých případech, pokud bylo příjmení uvedeno před citací nebo je jasné, komu patří, lze tuto informaci v závorce vynechat.

Speciální značky

Některé z následujících značek, zkratek nebo znaků se mohou objevit v obou případech textové citace:

Příklady krátkých textových citací

1. Jak vyplývá z Foucaultova výzkumu (2001), pojem šílenství je nedílnou součástí rozumu, vzhledem k tomu, že „neexistuje civilizace bez šílenství“ (str. 1). 45).
2. Kromě toho „kulturní spotřeba v Latinské Americe dosahuje svého vrcholu v souvislosti s tokem politických a obchodních diskurzů a není, jako v Evropě, artikulována na základě národních států“ (Jorrinsky, 2015, s. 8).
3. V tomto smyslu je vhodné obrátit se k psychoanalýze: „Nauka o sobě se projevuje jako výsledek introjekce jazyka do jedince.“ (Tournier, 2000, s. 13)
4. To uvádí ve svém prologu k dílu Elena Vinelli, když potvrzuje, že „je to sociokulturní konstrukce pohlaví, která odlišuje ženskou subjektivitu od mužské subjektivity“ (2000, s. 13). 5), což nám umožňuje pochopit feministickou podobu, která je základem románu Sary Gallardo.
5. O moc víc se tedy od těchto zkoumání očekávat nedá, kromě „krátkého rozčarování ze setkání s netušenou pravdou“, jak říká Evers (2005, s. 12).) ve svém slavném badatelském deníku.

Příklady dlouhých citátů

1. Takto můžeme číst v Gallardově románu (2000):

…Ale ženy se vždy míjejí ve skupinách. Schoval jsem se a čekal. Mauricia prošla kolem se svým džbánem a já ji táhl za sebou. Každý den mi pak utíkala naproti, třesoucí se strachem o manžela, někdy brzy a někdy pozdě, na to místo, které znám. V domě, který jsem postavil vlastníma rukama, žije se svou ženou, v norské misii gringo žije se svým manželem. (str. 57)

1. K tomu musíme postavit vizi francouzského autora:

V univerzálních náboženstvích, jako je křesťanství a buddhismus, předchází eskapádám ohnivého duchovního života hrůza a nevolnost. (Bataille, 2001, s. 54)

1. Psaní představuje bod střetu a nesouhlasu mezi nejpozitivnějším a nejromantičtějším pohledem na literární akt a může být použito pro rozlišení, jaké provádí například Sontagová (2000):

To je velký rozdíl mezi čtením a psaním. Čtení je povolání, řemeslo, v němž se člověk s praxí musí stále více zdokonalovat. To, co se v člověku jako spisovateli hromadí, jsou především nejistoty a obavy. (str. 7)

1. Tento koncept „stávání se“ lze nalézt roztroušeně v celém filozofově díle. Jeho objasnění se však zdá být komplikovanou záležitostí:

Stát se nikdy neznamená napodobovat, ani se podobat, ani se přizpůsobovat nějakému vzoru, ať už vzoru spravedlnosti, nebo vzoru pravdy. Nikdy neexistuje jeden termín, z něhož by se vycházelo, k němuž by se dospělo nebo k němuž by se dospělo. Neexistují ani dva zaměnitelné pojmy. Otázka „Jaký je váš život? Je to obzvlášť hloupé, protože jak se někdo stává, to, v co se stává, se mění stejně jako on sám (…) Už žádné binární stroje: otázka-odpověď, mužské-ženské, člověk-zvíře atd. (Deleuze, 1980, s. 6)

1. V korespondenci mezi Freudem a Albertem Einsteinem lze tedy číst následující:

…Jste mnohem mladší než já a mohu doufat, že až dosáhnete mého věku, budete počítán mezi mé ‚příznivce‘. Protože už nebudu na tomto světě, abych se toho dočkal, mohu toto zadostiučinění očekávat až nyní. Víte, co si teď myslím: „S hrdostí očekávající tak vysokou poctu si teď užívám…“ (1932, s. 5).

Parafráze nebo textová citace?

Parafráze je reinterpretace cizího textu, vyjádřená slovy nového autora. V tomto případě badatel přečte myšlenky jiného autora a následně je vysvětlí vlastními slovy, přičemž autorství stále přisuzuje autorovi.

V některých případech bývá jméno parafrázovaného autora doplněno v závorce, aby bylo jasné, že myšlenky nejsou jeho vlastní.

Citace textu je naproti tomu výpůjčka z původního textu, při níž se do textu, na který se odkazuje, nijak nezasahuje ani se nijak nemění. V obou případech je respektováno autorství původního textu: plagiátorství nikdy nepřipadá v úvahu.

Příklady parafrází

1. Jak bylo řečeno v mnoha knihách o kvantové fyzice, absolutní zákony vesmíru, kterými se ho moderní člověk snažil zkoumat a pochopit, se ukázaly být mnohem pružnější a relativnější (Einstein, 1960), než se předpokládalo.
2. Nejde však o to, že by nové národní ideály pocházely z nejkonzervativnějšího křídla společnosti, ale o to, že v dnešní Latinské Americe hrají paradoxní alternativní roli vůči levicovým populismům (Vargas Llosa, 2006), které ji obléhaly během tzv. dlouhého desetiletí.
3. Je však třeba poznamenat, že někdy je věc věcí a nic víc (Freud, cit.), takže je důležité umět včas přerušit psychoanalytický výklad umění, než upadneme do biografického determinismu.
4. Antropologické tendence jihovýchodní Asie, jak již mnozí antropologové upozornili, obsahují prvky menšinového kulturního tranzitu, které ji činí atraktivní pro návštěvníky z hegemonní kultury (Coites et. al., 1980), nikoli však pro její obyvatele, 1980), ale ne pro své lokální sousedy.
5. Bataille se navíc v tomto bodě jasně distancuje od mortuální fascinace typické pro postromantiky a proti fascinaci násilím staví práci jako rozkaz a represi (Bataille, 2001).

.