Černoši využívají Den díkůvzdání jako příležitost k oslavě společenství, pospolitosti a vazeb, které nejsou tak snadno dostupné, jak je potřeba.
Tato esej obsahuje diskusi o genocidě, protipůvodních náladách/násilí a zmiňuje se o r/pe
Od Glorie Oladipo
Jako černoška a někdo, kdo se identifikuje jako „sociálně uvědomělý“ (sousedící s bojovníkem za sociální spravedlnost), jsem kdysi nesnášela, že slavím Den díkůvzdání. Proč oslavovat poutníky a krádež indiánské půdy a pokračující devastaci Severní Ameriky?“
Bez ohledu na jejich původní záměry byli a měli by být poutníci a puritáni připomínáni jako kolonizátoři, kteří původním obyvatelům, kteří se jen snažili existovat, přinesli jen bídu a nemoci. Nemluvě o tom, že stejné ospravedlnění pro drancování Severní Ameriky bělochy bylo použito i k devastaci afrického kontinentu, což vytvořilo staleté generační trauma, jehož jsem přímým potomkem. Přesto jsem tady a stále nastupuji do ~15hodinových vlaků do Chicaga, abych „oslavil“ tento „svátek“ se svou rodinou a přáteli.
Po dalším zamyšlení jsem si však uvědomil, že nic z toho, co dělám na Den díkůvzdání, nemá nic společného s oslavou evropských sraček. U našeho stolu, když si navzájem děkujeme, lámeme chléb a vydáváme svědectví o skutečném společenství, nepadne jediná pozitivní myšlenka na počest kolonizátorů a údajných tvůrců tohoto „svátku“. Černoši, demografická skupina rovněž postižená barbarstvím kolonialismu, využívají Den díkůvzdání jako příležitost k oslavě společenství, pospolitosti a vazeb, které nejsou tak snadno dostupné, jak je potřeba.
Tady jsou 4 důvody, proč se černoši na Den díkůvzdání scházejí, které nemají nic společného s oslavou kolonialismu a genocidy původních obyvatel:
1. Potřebujeme dekolonizovat naše palety
Jako někdo, kdo uvízl na polozapadlém vysokoškolském kampusu bez možnosti uvařit jídlo svých předků (omlouvám se mámě a tátovi), neustále konzumuji to, čemu říkám „zázračná jídla“. Když se na školní rok vydám zpět do kampusu Cornellovy univerzity, jsou pryč večerní večeře s garri a polévkou egusi. Vezmu si poslední lžíci rýže Jollof a připravím se na všechny „zázračné chleby“, které mi Cornell nabízí. Hranolky. Hamburgery. Sortimenty kuřecího masa se sortimentem nějaké obiloviny (obvykle nedopečená rýže nebo brambory vhodné spíš do podzemí). Převážně bílé instituce produkují rutinní, nevýrazná menu, jídla, která tlumí můj apetit a mé spojení jídlo-duše. I když se moje možnosti stravování od doby, kdy jsem se přestěhovala do domu s černošským kuchařem, výrazně zlepšily, existují jídla z domova, která se zde nedají replikovat, která by se zde replikovat neměla. Nechci, aby má oblíbená jídla byla zkažena stresem a kavkazským prostředím Cornellu. Podobně jako moji vrstevníci, kteří si jezdí domů pro proslulý babiččin sladký bramborový koláč nebo strýčkovy makaróny se sýrem, které se podávají jako první, je Díkůvzdání o tom, abychom svým chuťovým pohárkům dopřáli vykoupení, které potřebují. Hluboce vyčistím všechny chutě, které zbyly po velmi al dente těstovinách, které jsem zkonzumovala, a udělám místo pro jídlo, které tu není jen pro ukrácení času.
2. Potřebujeme komunitu
Je těžké být černochem. Miluji naši kulturu, naši krásu, všechny ty úžasné věci, kterých jsme dosáhli a stále dosahujeme a které prokládají naši historii. Být černochem však znamená neustále se setkávat s nadřazeností bílé rasy a její provázaností se strukturami, jako je pohlaví, sexualita, schopnosti a další. Být černochem znamená truchlit nad vysokou úmrtností naší komunity. Znamená to sledovat, jak je naše komunita vyvražďována orgány činnými v trestním řízení bez ohledu na to, co děláme nebo neděláme. Vzhledem k tomu, že smutek lemuje naše každodenní zkušenosti, potřebují černoši dny, jako je Den díkůvzdání.
Jako černoši vyhledáváme Den díkůvzdání jako příležitost k oslavě našich vybraných komunit. Jíme, pijeme a oslavujeme život na pozadí tolika úmrtí. Vzhledem k tomu, jak často jsme ohroženi, vzhledem k tomu, jak často jsou naše těla, mysli a duchové napadáni, potřebujeme silná společenství, o která se můžeme opřít. Zejména pro ženy, queer folx a další dále marginalizované lidi v černošské komunitě jsou příležitosti k oslavě sebe sama a jeden druhého zásadní pro naši pohodu a štěstí.
Doporučujeme: ČERNÁ A INDIGENOUS AMERICAN SOLIDARITY IS CRUCIAL TO ENDING SETTLER COLONIALISM
3. Den díkůvzdání nám dává příležitost vrátit
V průběhu Dne díkůvzdání, kdy přemýšlíme o všem, za co můžeme být vděční, je také těžké zapomenout na ty, kteří stále bojují. Když usedáte k bohaté rodinné večeři, myslíte na ty, kteří zůstali hladoví. Když mě rodina vřele přijme u dveří, přemýšlím, kdo bude dnes večer (a zítra) sám. Skutečnost, že mám domov, kam mohu jít na oslavu, je krutou připomínkou toho, kdo bude opět postrádat přístřeší. Den díkůvzdání dává lidem černé pleti příležitost ke službě, k hledání způsobů, jak šířit radost, kterou cítíme, když děkujeme a lámeme chléb. Na Den díkůvzdání bude moje rodina rozvážet jídlo starším lidem v naší komunitě, z nichž mnozí budou osamělí. Mám přátele, kteří tento svátek využívají ke službě v potravinových bankách a zajišťují, aby Den díkůvzdání nebyl další příležitostí k utrpení lidí jiné než bílé pleti – zejména vzhledem k jeho původu. Štědrost a odpuštění nejsou pro nás jako černochy jen vlastnosti, které se snažíme ztělesňovat, ale kulturní fenomén, který aktivně praktikujeme. Den díkůvzdání nám poskytuje další příležitost, jak tuto pravdu žít. Den díkůvzdání je pro nás další příležitostí, jak tuto pravdu žít.
4. Čas a prostor být se staršími
Další příležitostí v tento den je být s rodinou, která není okamžitě k dispozici. Jako člověk na vysoké škole se s nejbližší rodinou vídám jen zřídka, natož s tetami a strýci. Pro ty, kteří pracují daleko od svého rodinného domova, je toto odloučení od rodiny také běžné. Může to být bolestivé, zejména vzhledem ke každodennímu chaosu. Den díkůvzdání poskytuje okamžik stability, kdy se ti, kteří z jakéhokoli důvodu opustili domov, mohou znovu sejít. Starší lidé s mladšími generacemi, rodiče se svými sourozenci. Právě tato a další setkání dělají naše Díkůvzdání tak výjimečným; je to příležitost zapojit se do útěchy druhých, těch, kterým pravděpodobně stejně tak chybíme.
Je původ Díkůvzdání strašný? Ano. Je způsob, jakým je uzurpován a využíván k propagaci Černého pátku, degradací této reflexivní akce? Ano. Nicméně tyto pravdy o Dni díkůvzdání jen zvyšují úctu ke způsobům, jakými černoši tento den slaví. Naše tradice a využívání tohoto svátku k oslavě jídla, společenství, služby a rodiny jsou krásné a významné. Naše zvyky jsou zvyky lásky, což je zkušenost, o které by evropští, kolonizátorští vrazi nic nevěděli.
Gloria Oladipo je černoška, která studuje druhý ročník Cornellovy univerzity a trvale žije v Chicagu ve státě IL. Ráda čte a píše o všem, co se týká rasy, genderu, duševního zdraví a dalších témat. Sledujte ji na Instagramu na adrese @glorels.