Dno je ve světě zotavování tak častý pojem. A přestože každý má své dno, nikdo ho nemá stejné. Když jste na dně, je snadné mít pocit, že není žádná naděje, že jste úplně sami, že váš život už nikdy nebude plný. Všechny tyto věci a ještě víc jsem určitě cítil před o něco více než pěti lety, když jsem si sáhl na dno.
Říká se však, že zpětný pohled je 20/20, a když se ohlédnu zpět, je několik věcí, které bych si přál, abych si ze svého dna dokázal sáhnout a uchopit. V naději, že by mohly pomoci někomu jinému, jsou zde:
1. Na konci tunelu je vždycky světlo
Když si vzpomenu na prvních pár dní a týdnů po mém dnu, vybavím si všeobjímající pocit naprosté beznaděje. Měl jsem pocit, že doslova neexistuje způsob, jak by se život mohl někdy zlepšit, že se vše bude postupem času jen zhoršovat. Nemyslel jsem si, že existuje nějaká cesta ven z díry, ve které jsem se ocitl. Opravdu, ale opravdu jsem si nedokázal představit život, ve kterém bych byl šťastný bez alkoholu. Vím, že v těchto pocitech nejsem sám. Tyto pocity a boje se týkají mnoha lidí, když se dostanou na samé dno. Ne nadarmo se tomu říká dno – ten důvod spočívá v tom, že už nemůžete jít níž. Jediný směr, kterým se dá jít, je nahoru. Ale uprostřed toho všeho je tak těžké to vidět. Přála bych si, abych se na dně dokázala natáhnout a uchopit ten kousek naděje, že všechno bude v pořádku, místo abych se upínala na to, jak se mi život rozpadá ve švech. Vidět to světlo na konci tunelu je něco, co by mi pomohlo. Důležité však je, že si ke mně to světlo nakonec našlo cestu, a když se tak stalo, kráčel jsem k němu dál. V některých dnech jím stále jsem.
Sponzorovaná reklama
2. Ani v těch nejosamělejších chvílích nejste sami
Kromě toho, že jsem se na začátku cítil naprosto beznadějně, cítil jsem se také zcela, úplně sám – osamělejší, než jsem se kdy v životě cítil. Nedokázal jsem si představit, že by někdo na světě prožíval to, co já. A možná je to do jisté míry pravda. Ale je také pravda, že existovali lidé, kteří procházeli podobnými věcmi; jen jsem se s nimi ještě nesetkala. Cítila jsem se osamělá i v tom smyslu, že jsem se bála mluvit s nejbližšími lidmi o tom, co cítím a na co myslím. Místo toho jsem to všechno držela v sobě, čímž jsem se ještě víc izolovala. Teprve když jsem začal polevovat v ostražitosti, uvědomil jsem si, že jsem měl celou dobu vedle sebe lidi. Nikdy jsem nebyla sama, jen jsem se o tom přesvědčila.“
3. Lidé, na kterých záleží, zůstanou po vašem boku
Když se mi před pěti a půl lety hroutil život, jednou z mých hlavních obav bylo, co bude s mými vztahy. Strašně jsem se bála, že ztratím lidi, o kterých jsem si myslela, že jsou pro mě důležití. A pravdou je, že ne všechny mé vztahy by následující týdny a měsíce přežily. Byli tu přátelé, u kterých jsem zjistil, že jsou to vlastně jen kamarádi na pití. To byli ti, kteří se pomalu vytráceli. Ale v mém nejnižším bodě se ozvali lidé, kterým na mně jako na člověku opravdu záleželo, a dali to najevo. Tolik mých vztahů se v měsících následujících po mém dnu upevnilo do té míry, že jsem si sotva všiml vztahů, které to nevydržely. Když se všechno mění bez vašeho svolení, je snadné mít pocit, že je to k horšímu. Ale pamatujte si, že tomu tak vždy není.
4. Lidé vás nebudou soudit tak přísně, jak si myslíte, že budou
To byl jeden z mých největších strachů na mém skalním dně a právě to mi nějakou dobu bránilo v tom, abych se v zotavování posunul dál. Strašně jsem se bála, že až lidé zjistí, co se v mém životě stalo, budou mě odsuzovat a vyvozovat závěry. Bála jsem se, že se na mě budou dívat jinak nebo mi řeknou, že přeháním. A jistě, někteří lidé to udělali. Ale většina lidí mě chválila za to, že jsem si uvědomila, že se mi život vymyká kontrole, a že jsem podnikla kroky k jeho zlepšení. Většina lidí mě nadmíru podporovala a podporuje v rozhodnutí, které jsem učinil před pěti lety, a přál bych si, abych věděl, že tomu tak bude, když jsem se rozhodoval. Naučila jsem se jednu věc: lidé vás vždycky překvapí – jen jim k tomu musíte dát příležitost.“
5. Víte, co se stalo? Dno je příležitost, jak si znovu vytvořit svůj život
Předtím, než jsem si sáhl na dno, jsem si myslel, že život, který žiji, je docela dobrý. Neuvědomoval jsem si, že jsem zklamaný ze svého chování, nespokojený se svým fyzickým vzhledem, frustrovaný z toho, jak se ze mě stává člověk, kterého si nevážím. Ale dno mi dalo jasno, abych všechny tyto věci viděl. A i když to zpočátku nebyla legrace, nakonec mi to dalo šanci začít dělat svůj život správně. Vrátil jsem se do správných kolejí, ať už šlo o morálku, cvičební režim, stravu nebo vztahy. Vystřízlivění mi dalo čas soustředit se na to, jak bych chtěl, aby můj život skutečně vypadal, a zjistit, jak se k tomu dostat.
Jak už jsem řekl, dno je pro každého jiné. Společným faktorem však je, že je to bod, který je nejnižším z nejnižších a může být obtížné představit si, že se něco zlepší. Pokud si tedy v hlubinách svého skalního dna vzpomenete na jednu věc, držte se toho, že opravdu může být jen lépe – pokud to pro sebe opravdu chcete.