Náboženský čin, inspirovaný soucitem a touhou po spravedlnosti, při němž jednotlivec, který má ekonomické prostředky, pomáhá hmotně svému méně šťastnému bližnímu. V dřívějších dějinách Izraele, kdy byla společnost převážně polonomádská a všichni její členové si byli víceméně ekonomicky rovni, nebylo almužny zapotřebí. S vlastnictvím pozemkového majetku, růstem aristokracie a centralizací vlády však vznikla velká masa zadlužených zemědělců, která kontrastovala s malou městskou šlechtou. Taková společnost urážela ideál sociální spravedlnosti, který vyžadovala Jahveho smlouva. Proto proroci, počínaje Ámosem, odsuzovali útlak chudých (Am 5,11-12.24; 8,4; Iz 10,2; Mi 2,2) a důrazně požadovali sociální spravedlnost (Am 5,24).
V celém Starém zákoně je pojem almužna (konkrétní pomoc poskytovaná chudým) chápán především v kontextu spravedlnosti; stejně jako Jahve jedná spravedlivě, tak musí jednat i jeho ctitelé. Hebrejské slovo pro almužnu, ṣedāqâ, znamená spravedlnost nebo právo; dávání chudým pomáhá obnovit správný řád; vytváří spravedlnost. Vrátit chudákovi za soumraku jeho zastavený plášť, aby mohl pohodlně spát, je spravedlnost (ṣādāqâ ) před Jahvem (Dt 24,13). S ohledem na chudé Zákon předepisoval, aby půda ležela každý sedmý rok ladem (Ex 23,11) a aby se sběry ze sklizně nechávaly pro chudé na poli a vinici (Lv 19,9-10; 23,22; viz také Ru 2,2-8). Po exilu se stále více zdůrazňovala náboženská povaha osobní almužny. Jób ve své prosbě o čisté svědomí tvrdí, že ho úcta k Bohu přiměla dávat jídlo, oblečení a přístřeší potřebným (Ž 31,16-23). Almužna očišťuje od hříchu, vysvobozuje od smrti (Tb 12,9; viz také Dn 4,24) a přináší dárci Boží přízeň (Tb 4,7); na druhé straně odmítnutí almužny chudým přináší spravedlivou odplatu (Př 21,13), protože Bůh, který stvořil i chudáka, vyslyší jeho volání (Sir 4,7).1-6).
V Novém zákoně je almužna považována především za náboženský skutek pramenící z lásky a soucitu; na její poznámku o sociální spravedlnosti naráží i spisy svatého Lukáše a Jakubův list. Ježíš nařizuje nezištnou almužnu spolu s modlitbou a postem jako jeden z pilířů náboženského života (Mt 6,1-2.5.16.19). Zasluhuje nebeskou odměnu (Mt 6,4.20; 19,27-29; 25,40; Lk 12,33; 16,1-9) a činí z dárce pravého syna Nejvyššího (Lk 6,35). Zejména Lukášovy spisy doporučují almužnu; on sám vypráví příběhy o Zacheovi, předním celníkovi, který dal polovinu svého majetku chudým (Lk 19,1-10), o Křtitelově radě dělit se o jídlo a oblečení s potřebnými (Lk 3,11) a o Kristově radě půjčovat peníze bez myšlenky na návratnost (Lk 6,35). Lukáš také využívá příležitosti, aby vyprávěl o tom, že Pavel pracoval rukama, aby zajistil potřeby druhých i své vlastní (Sk 18,3; 20,34-35). Svatý Pavel organizoval sbírky pro chudé (Řím 15,25-28; 1 Kor 16,1; 2 Kor 8-9), aby nejen ulehčil nouzi, ale také aby odboural předsudky mezi Židy a pohany a stmelil Kristovy údy ve společenství dobré vůle. Podle svatého Jakuba pravé náboženství vyžaduje, aby ti členové křesťanského společenství, kteří mají prostředky, pomáhali svým potřebným bratřím (J 1,27; 2,14-17; viz také 1 J 3,17; 1 Pt 4,8-10)
.