Bylo pět hodin ráno za chladného rána a Charlamagne Tha God přejížděl ve svém královském Jaguaru přes most George Washingtona z divočiny v Jersey. Jako podle starozákonního nařízení se manhattanská obloha rozjasnila, aby přivítala krále hiphopového rána. Začínal další den a Charlamagne, spolumoderátor „Snídaňového klubu“, žhavého budíčku urban-contemporary, dělal to, co umí nejlépe, tedy pouštět si pusu na špacír.
Byla to právě pusa, která mírně zavalitého, mírně malého bývalého Lenarda McKelveyho z Moncks Corneru v Jižní Karolíně (9 460 obyvatel) vynesla do jeho současného vznešeného postavení. Byla to Charlamagneho ústa, která kladla otázky typu „slon v porcelánu“, která se pouštěla do povýšenců a mocných.
Hlavním důvodem úspěchu celostátně vysílaného „Breakfast Clubu“, který v těchto skromných okrscích slýcháme na frekvenci Power 105,1 FM od 6 do 10 hodin dopoledne, je schopnost pořadu přimět největší hvězdy tohoto žánru, aby se za úsvitu dostavily do studia ve staré budově AT&T na Šesté avenue, aby jim Charlamagne a jeho moderátoři DJ Envy a Angela Yee mohli dát co proto. Všichni od Jay Z až dolů si v tom horkém křesle odseděli nějaký čas. Není z něj úniku. Jak řekl nedávný host, rapper, zpěvák a filantrop Akon: „Kdo vstává takhle brzy? Ale jestli jsi někdo, kdo chce někým zůstat, tak bys tu měl být“. Koneckonců „The Breakfast Club“ byl na konci roku 2015 na 54 národních trzích, přičemž průměrný nárůst v „měřených metropolích“ činil 33 procent. V loňském roce jen v New Yorku vzrostla čísla pořadu o 25 procent v klíčovém demu 18 až 34 let a o 42 procent mezi šedesátníky 25 až 54 let. 2 Chainz, rapper z Atlanty, který v pořadu nedávno vystoupil, Akonovi sekundoval a vysvětlil: „Je to naše show Johnnyho Carsona. Leno. Na to se nemůžeme vykašlat.“ Přesto byl i pro „The Breakfast Club“ Kanye West, který je sám o sobě bohem, považován za velký úlovek, když v listopadu 2013 vstoupil do studia.
„Když Kanye přišel poprvé, lidé si říkali, jestli budu já,“ vzpomíná Charlamagne, který rozptýlil obavy svých fanoušků z poklonkování celebritám tím, že dojemného Westa představil jako „Kanye Kardashian“. Tha God na to navázal slovy, že „jako fanouška Kanyeho Westa“ ho to bolí, ale hvězdina poslední deska – v té době Yeezus – byla bohužel „wack“. (Aby si Tha God nehrál na oblíbence mezi rapovými magnáty, nechal se nedlouho poté slyšet, jak se ptá oslnivého Puffa Daddyho na ošklivé zvěsti, které ho viní ze smrti Tupaca Shakura. To se zdálo být riskantní vzhledem k tomu, že Puffy vlastní televizní síť Revolt, která na trzích po celé zemi vysílá videoverzi pořadu „The Breakfast Club“. Ale Combs to přijal. Byl to prostě případ toho, že Charlamagne je Charlamagne, stejně čistá věc jako Cîroc s příchutí ananasu.
Při jízdě ranním svítáním po West Side Highway Charlamagne řekl, že tenhle druh hraní, který zahrnuje používání více slov pro ženské genitálie než Eskymáci pro sníh a zřídkakdy lehké vtipy o prdění, je „prostě dobré médium“. Jako precedens uvedl panteon osobností, které vyvolávají hovna, jako jsou Joan Riversová, Wendy Williamsová, Bill O’Reilly (jestli se tomu dá věřit) a jeho stálý rozhlasový idol Howard Stern. „Rolling Stone mě nazval hiphopovým Howardem!“ rozplývá se Tha God. Přesto nakonec Charlamagne se svraštělým obočím prohlásil, že pokud se chcete v éře sociálních médií udržet na vrcholu, potřebujete vědět jen dvě věci. Byly to tyto věci: „Jak udržet konverzaci a kdy ji změnit.“
To byl problém, řekl Charlamagne. Konverzace se zasekla na Donaldu Trumpovi. Bylo to tak už několik měsíců. To Charlamagneho, který byl čím dál unavenější z toho, že Trumpa označil za Osla dne, což je cena „Breakfast Clubu“ za mimořádný úspěch, signalizovaný hlasitým, chrčivým hejkáním, štvalo.
„Jediní lidé, kteří chtějí volit Trumpa, jsou chudí bílí negři,“ vykřikl Tha God a použil slovo na N, aby charakterizoval ty, kteří se objevili na shromážděních „klanu, který dělá Ameriku nenávistnou“ realitního barona. Trumpovy předvolební atributy nebyly ničím jiným než „novou vlajkou Konfederace“, řekl Charlamagne, který situaci dobře zná z toho, že mu pick-upy s hvězdami a pruhy dělají psí kusy ve zpětném zrcátku po karolinských nížinách. Syn Svědků Jehovových Charlamagne usoudil, že Trump přece jen není kandidátem na prezidenta. Ve skutečnosti se ucházel o funkci „Antikrista“.
Byli jsme teď v centru města a proplétali se ranním provozem. Město se probouzelo, několik zbloudilých dělníků mířilo k metru. Jeden asi třicetiletý Afroameričan v poštovní uniformě poznal moderátora „Breakfast Clubu“ a zavolal na něj.
„Já ještě spím, Charlamagne, vzbudíš mě?“ zeptal se pošťák.
Kdysi dávno rozhlasu – zejména afroamerickému – dominovali mistrovští diskžokejové jako Frankie „Hollywood!“. Crocker, kteří vládli posvátným volacím značkám jako WWRL, WMCA a WBLS. Crocker, který kdysi přijel do Studia 54 na sněhobílém vozítku, byl nepřehlédnutelný, ale většina měst měla hvězdné DJe, hrdiny nočního vysílání, kteří dodávali hudbu 411. Hip-hop byl ale něco jiného. Byl příliš špinavý, násilný a vyloženě asociální na to, aby se dostal do mainstreamového vysílání, a tak si vytvořil vlastní undergroundový regionalismus: Východní pobřeží versus Západ, špinavý Jih, Detroit a New York se svými nesmrtelnými projekty, jako jsou Jay Z, Nas a Mobb Deep, kteří se objevili v rodném městě na Hot 97. Gangsterské války se rozhořely natolik, že Three 6 Mafia z Memphisu cítili potřebu nahrát „Who Gives a Fuck Where You From“. Tento tvrdý, ultramužský pouliční styl se v současné dekádě začal rozplývat s příchodem neurotiků jako Kanye a „citlivých“ mužů jako Drake, kteří se vracejí do dob Marvina Gaye v období „Here, My Dear“. To byl hip-hop bez krve a křečí, který mohl poslouchat téměř každý. Zvuk, který nebyl zakořeněný v žádném konkrétním místě, čase ani smýšlení, odpovídal internetovému modelu 21. století.
Ale hip-hop už dávno není v podstatě o hudbě, pokud vůbec někdy byl. Podzemní škrábání Kool Herca se proměnilo v pan-geitgeistický, pan-rasový (publikum „The Breakfast Club“ tvoří z 60 procent Afroameričané, ze 40 procent všichni ostatní) pohled, který se rozšiřuje na velký sport, reality show, stand-up komedie, konspirační teorie, nekonečné drby o celebritách, Twitter a Instagram. Je to superkomodifikovaný svět kybernetických neologismů, kde se rapové bitvy neodehrávají ve slovních přestřelkách na pódiích ve vlhkých skladištích, ale prostřednictvím 140 znaků. A tak už dávno není možné, aby novodobé Tipper Gores typizovaly tento žánr jako klobouk dolů zaostalou černošskou pouliční kulturu, v níž umělci považovali za ostrý kariérní tah pojmenovat se „Murder“. Hip-hop je prostě kultura, v mnoha ohledech – jazyk, móda atd. kultura, stejně mainstreamová, jako byl kdy Elvis.
To Charlamagne Tha God a všichni ostatní, kteří se podílejí na „The Breakfast Club“, dobře vědí. Zkušený mistr zážitků na třech (nebo čtyřech) obrazovkách, který si na Twitteru říká „kníže naštvání lidí, vládce otírání se o vás, architekt rozčilování“, vám jako první řekne, že současný stav věcí je úplně jiný. Koneckonců, jaká byla v dobách DMX šance, že někdo jako on, kdo si odseděl povinnou službu v okresním vězení, skončí v rozhovoru s Hillary Clintonovou těsně před rozhodujícími primárkami ve státě New York?
Ale právě to se stalo minulý týden, kdy Charlamagne, DJ Envy a Angela Yee zpracovávali bývalou první dámu ohledně lahvičky ostré omáčky, kterou prý nosí všude s sebou, protože pálivá věc je dobrá pro její imunitní systém. Charlamagne a jeho kolegové na to nešli (i když se ukázalo, že se o tomto zvyku zmiňuje v rozhovorech už léta). Hillary o pálivé omáčce mluvila jen proto, že se „podbízí černochům“, obvinil je s posměšným rozhořčením Tha God. HRC hravě opáčila asi nejlepší hláškou kampaně, když se zeptala: „Funguje to?“
Tím si štáb „The Breakfast Club“ získal. Později Charlamagne prohlásil: „Vidíte, vytáhli jsme z ní to nejlepší“. Ne že by si přivlastňoval všechny zásluhy. Pro Tha God byl rozhovor s Hillary, který přebírala celá země, důležitý pro hip hop, odkud přišel a kam směřuje.
„Amerika říkala, že hip hop je rakovina,“ uvažoval. „Pak tu rakovinu přijala a uvědomila si: Hele, tohle není špatná věc. Je to naše součást, prostě další Amerika.“
V hiphopovém jménu je vždycky něco, a u Charlamagneho tomu není jinak. Jak sám vypráví, špinavá cesta od toho, aby se z Lenarda McKelveyho stal Charlamagne Tha God, hiphopový král rána, nebyla vždy hladká.
„Fade in me when I was about 9,“ řekl DJ a připravil si půdu. „Byl jsem ten malý kluk s brýlemi a fanouškovským batohem, v domě se svými sestrami a bratranci. Dívaly se v televizi na Michaela Bivinse, který tehdy působil v New Edition, jak tančí. ‚Oh, Michael je šíleně roztomilý,‘ říkaly. Nevěděla jsem nic lepšího, tak jsem řekla: „Jo, Michael je šíleně roztomilý. Špatně! Bratranci řekli tátovi, co jsem řekl, a bylo to. Víte, můj otec, Larry McKelvey, byl mužem v Moncks Corner. Provozoval ilegální noční kluby, kam chodili všichni, běhal tam v červených kožených kalhotách a tvrdil, že paří s Rickem Jamesem. Když jste v Moncks Corner něco potřebovali, šli jste za Larrym McKelveym. V žádném případě nechtěl mít syna, který by si myslel, že Michael Bivins je šíleně roztomilý.
„Slovo dalo slovo, aby toho kluka přitvrdili. Bylo to, jako kdyby na mě táta vytáhl bouchačku. Bratranci na mě tlačili, šikanovali mě. Ve škole jsem chodil do pokročilých tříd a teď už se se mnou bílé děti nechtěly stýkat. Jednou mě zmlátili a moje brýle, které už byly křivé, se roztříštily o zem. Tehdy jsem si řekla: „Tak dost!“. Stal jsem se jako Batman. Rozhodl jsem se, že se budu mlátit sám, se vším všudy.“
‚Nard, jak se mu říkalo, začal být rušivý, dostal levou zadní. V pubertě už byl na ulici a prodával crack. „Měli jsme takovou malou partu, Hanebný buddhisty. Začal jsem si říkat Charles nebo Charlie, což jsem si myslel, že skryje, co dělám. Jednou v noci se k nám ti kluci přitočili, stal se průser a najednou jsem byl v okresním vězení s obviněním z trestného činu, napadení s úmyslem zabít,“ řekl. „Myslel jsem si, že mě za pár dní pustí, aspoň na plesový zápas. Ale pak to trvalo tak týden, měsíc, několik měsíců. Táta řekl mámě, že bude nejlepší, když tam nějakou dobu zůstanu. Myslel si, že mi to dá lekci.“
Tento druh tvrdé lásky byl tak trochu vtip, řekl Charlamagne a vzpomněl si na jiný případ, kdy byl ve vězení za prodej. „Kdo tam zrovna sedí ve stejné cele? Táta. Za stejné obvinění.“
Když vyšel ven, „lidé mě stále znali jako Charlese, takže když jsem v učebnici dějepisu narazil na Charlemagne, znělo to dobře: Karel Veliký, válečník, který využíval svou moc k šíření náboženství a vzdělanosti. Byl hlavou karolinské dynastie, a protože jsem pocházel z Jižní Karolíny, zapadlo to do sebe. Nechal jsem si jeho jméno vytetovat na předloktí. Ale nelíbilo se mi e ve slově Karel Veliký. To a vypadalo líp.“
Co se týče části Tha God, ta pochází od Pětiprocentních, odnože Islámského národa Elijaha Muhammada, která tvrdila, že ze 100 procent lidí se dá věřit jen 5 procentům, „ubohým spravedlivým učitelům“, že budou dělat správné věci. „Těch 5 procent, národ bohů a zemí, ti, kteří se snaží změnit svět k lepšímu. Tak jsem viděl sám sebe,“ vysvětlil Charlamagne Tha God.
Když Charlamagne vyrůstal v devadesátých letech, zlaté éře rapu, bylo téměř nemožné, aby – podle svých slov má 35 let, ačkoli podle veřejných záznamů je o pár let starší – nebyl fanouškem hip hopu, který si potrpěl na věci jako Raekwonova „purple tape“ Only Built 4 Cuban Linx. Stejně jako všichni ostatní si myslel, že bude rapperem. „Nechal jsem si na ruku vytetovat Wolverina, jak drží mikrofon, a trénoval jsem si to. Ve Walterboro byla místní stanice 100,9, kde se dalo jít do éteru a hrát freestyle,“ vzpomínal. Tehdy zjistil, že ne každý umí rapovat.
Radio, to bylo ale něco, co uměl. Pocházel z rodiny, kde bylo lepší být rychlý a hlasitý, pokud jsi chtěl být vůbec slyšet, a základní průpravu už měl. Aby se to naučil, pracoval v několika stanicích v Charlestonu a Columbii a vyvinul charakteristické prvky jako „Hate O’Clock“. Posluchači mohli zavolat v osm hodin a začít nenávidět cokoli. Charlamagne nikdy nebyl předurčen k tomu, aby se stal „člověkem, který se zabývá časem a teplotou“, a ani tehdy se nepovažoval za dýdžeje, ale spíše za „osobnost“, někoho podobného, jako byl washingtonský pouliční divoch Petey Greene, který svou vysílací kariéru zahájil přes reproduktor na vězeňském dvoře. Někdy se Charlamagne objevoval „opilý nebo zhulený a prostě říkal, co mě napadlo“. Jeho učednická dráha probíhala podle určitého schématu. „Přijali mě, zvýšil jsem sledovanost stanice ze 14. místa na 2. místo a pak mě z toho či onoho důvodu vyhodili.“ Na tom nezáleží. Jeho hrbolatá pracovní historie ho naučila, „jak znít jako já“. To bylo nejdůležitější, protože rádio, jak říká Tha God, „je naprosto osobní“.
Jeho kariérní dráha začala vypadat opravdu dobře poté, co se dostal ke královně rádia Wendy Williams, která má na krku gucci. „Poprvé se mnou Wendy promluvila, když jsem přišel do studia, kde pracovala, abych jí dal mixtape, a ona mi řekla, ať jdu od ní do prdele,“ vzpomíná Charlamagne ne bez záliby. Williamsová (která dnes na otázky o Charlamagnovi odpovídá slovy „Kdo?“) v něm rozpoznala spřízněnou provokatérskou duši a nakonec Tha Godovi nabídla místo spolumoderátora v době, kdy ve WBLS vládla. Vydržel dva a půl roku, než dostal padáka, ale šest měsíců po ztrátě tohoto místa měl Charlamagne vlastní pořad na 100,3 ve Filadelfii. Jako vždy se mu podařilo zvýšit sledovanost svého vysílacího času, ale ani to mu nezabránilo v tom, aby byl počtvrté vyhozen – jak praví legenda, na příkaz Jay Z, který byl naštvaný, že Charlamagne dovolil filadelfskému rapperovi Beanie Sigelovi, aby ho v pořadu znevažoval. Když se blížila třicítka a Tha God byl bez práce, ocitl se zpátky v Moncks Corner, kde žil se svou matkou. Zůstal by tam celý rok. „Věděl jsem, že se vrátím, ale bylo to trochu jako být zase tím klukem s brýlemi. Opravdu to bolelo.“
„The Breakfast Club“ zachránil Charlamagne. Korporátní kravaťáci z nedávno přejmenované společnosti iHeartMedia (dříve Clear Channel), majitelé stanice Power 105.1, chtěli svrhnout Hot 97, dlouho výchozí hlas newyorského hip hopu, a jeho hvězdného hitmakera, DJ Funkmastera Flexe. „Ráno jsme potřebovali být silní,“ řekl Geoff Gamere alias Geespin, známý bostonský DJ, kterého iHeart přivedl, aby rozvíjel produkt Power. „Potřebovali jsme někoho, kdo by posunul hranice. To byl Charlamagne. Nezáleželo na tom, kolikrát byl vyhozen. Byl to solidní rozhlasák. Věděl, jak se dostat na hranu a nepřekročit ji, příliš.“
Všichni zúčastnění tvrdí, že věděli, že „The Breakfast Club“ je důležitý, když se objevil na Googlu před stejnojmenným filmem Johna Hughese, ale nikdo, včetně Charlamagneho, nikdy netušil, jak kulturně významný pořad bude. Velká část tohoto úspěchu je založena na tom, co fanoušci „Snídaňového klubu“ nazývají „hlubokou ekologií“ pořadu, evoluční adaptací vhodnou k neustálému podněcování nenasytného ohně sociálních médií. To znamená, že inkarnace „Snídaňového klubu“ v reálném čase a v dopravní zácpě, obohacená o nekonečné reklamní bloky a jednociferný playlist písní v rytmu R&B s automatickým laděním a nádechem Joy Division, který nahradil především tradiční rap, je pouze prvním záběrem celého balíčku. Zbytek „Snídaňového klubu“ žije na webu, jeho různé segmenty fanoušci zveřejňují a přeposílají ad infinitum.
Klíčem k nekonečnému ránu je rozhovor „Snídaňového klubu“, přehlídka rapperů, televizních hvězd a politických osobností, která je snadno nejlepším Q&A v oboru. Rozhovory, které často trvají až hodinu, jsou sestříhány tak, aby se vešly do rozhlasového režimu, ale jejich videoverze jsou v plné, nezkreslené podobě zveřejněny na webových stránkách. A hle: Samotná délka rozhovorů, způsob, jakým se mění z obvyklých zvuků na skutečné rozhovory odhalující osobnost, se stala nejzvučnější iterací produktu „Breakfast Club“. V době, kdy weby jako Shade Room, Baller Alert a půl milionu blogů prohledávají retweetovací koše, aby informovaly o Amber Rose, přichází „The Breakfast Club“ jako žrout novinek. Nedávno například Birdman, generální ředitel Cash Money a někdejší mentor Lil Waynea, odešel z rozhovoru pro „Breakfast Club“ během dvou minut (rekord) poté, co vykřikl, že si moderátoři „zahrávají s mým jménem“. To byla velká novinka: přišel tam zdánlivě jen proto, aby jim vynadal. Když druhý den DJ Envy ve vysílání oznámil, že se Birdman za svůj výpad omluvil, byla to také novinka.
Standardní rozhovor pro „Breakfast Club“ probíhá takto: „Birdman se omluvil za svůj výpad: Po povinných poctách a příležitostech k umístění produktu pro hvězdu dne se tři moderátoři rozjedou a začnou hrát své role. DJ Envy, alias 38letý Raashaun Casey, hraje zkušeného muže, geniálního tvůrce mixtapů, pevnou ruku u kormidla, pohodového tátu (má čtyři děti, další je na cestě). Yee, v dobách svého působení na satelitu SiriusXM docela dravá, nyní ztělesňuje ženský morální kompas, ostrůvek empatického zdravého rozumu v moři plném testosteronu. To vyvažuje a zároveň umocňuje Charlamagneho zprofanovaný pravdomluvný Peck. Když tanec funguje, jako například 75minutový Rorschachův test s eminentně závislým Damem Dashem, který neustále křičel „Pause!“ pokaždé, když se moderátoři snažili přerušit jeho on-air meltdown, mohou tato setkání povýšit na muzeální exempláře lyriky a flow.
Každý má své oblíbené momenty z rozhovorů ve „Snídaňovém klubu“, jako když se ozval rapper a herec Ray J, který zněl pravděpodobně nesvůj a/nebo opilý, aby podal velmi zaujatý popis roztržky s „tou mrchou“ Fabolousem, nebo když Charlamagne zahájil rozhovor se spekulantem na AIDS a sběratelem memorabilií Wu-Tangu Martinem Shkrelim slovy: „První otázka: „Jsi privilegovaný, oprávněný hajzl?“ Ale byl to ten rozhovor s Clintonovou – když stejně jako Cardi B., Dick Gregory, Master P, Rick Ross a Yo Gotti před ní, přišla sednout před mikrofon „The Breakfast Club“ – přiměl Charlamagneho zamyslet se nad tím, jak daleko došli.
„Přišli jsme s tím, že se jí nebudeme ptát na nic, na co by mohla odpovědět nějakým mluvícím bodem jako na CNN, že si s ní prostě budeme povídat,“ vysvětlil Charlamagne, který přesto neodolal a zeptal se Hillary, jestli se opravdu chystá otevřít složky o UFO (jako pevně věřící si myslí, že mohl být „alespoň jednou“ unesen).
Na druhý den byl Charlamagne ze setkání stále nadšený a poznamenal, že kandidátka „přišla za námi, ne my za ní“. Stejně jako každý jiný rapper i Clintonová věděla, že by měla raději hrát „The Breakfast Club“. „Před pěti lety byste ji viděli s nějakým černošským kongresmanem, možná s Alem Sharptonem,“ řekl Charlamagne. „Určitě bychom se s ní takhle nebavili. Kdybychom to udělali, jak by to přijala? Přenesla by se přes to takhle?“ Byl to případ, kdy si hip-hop a údajně dominantní kultura vyšly vstříc, řekl Tha God.
Byl to bod, na který Charlamagne upozorňoval od chvíle, kdy jsem s ním začal mluvit: Hip-hop „trochu zestárl“. „Když vyrůstáš s Run-DMC, nepřestaneš s tím, protože jsi starší“. Respektovali jste historii hip-hopu, byli jste hrdí na to, že nejen přežil, ale i zvítězil, i když ve „Snídaňovém klubu“ hrají nekonečné reklamy na produkty Home Depot a Scotts na trávníky. Na otázku o korporátním vlivu iHeartu – který se jako Clear Channel snažil po útocích z 11. září potlačit některé písně – Charlamagne řekl: „Dělali jsme rozhovor s ministrem Louisem Farrakhanem a nikdo o tom neřekl ani slovo.“
Dospělá verze hip hopu byla patrná právě nedávno, když přišel na rozhovor 2 Chainz, který dříve vystupoval pod jménem Tity Boi. Po patnácti minutách mu zazvonil telefon. Bylo to rapperovo dítě, rozrušené, že pes sežral milovaný basketbalový míč. Nikdo z tria „Breakfast Clubu“ v této domácí chvíli ani nemrkl. Není to tak dávno, co fanynky ještě zveřejňovaly kousky o tom, jak Charlamagne dovádí v různých klubech, ale teď už byl usazený, ženatý, měl dvě děti a hodně tweetoval o letošní sezóně seriálu Girls. Ze „168 hodin v mém týdnu tvoří 95 procent práce a rodina,“ řekl. Jako by chtěl demonstrovat svůj širší rozhled, před každým představením se modlí. Na otázku, jestli se dívá směrem k Mekce, odpověděl: „Ne, člověče“. Každý den se dívá jiným směrem. Tak fungovala jeho „duchovní geografie“.
Když v poledne skončíte v práci, máte spoustu času na jiné cesty potenciálního obchodu. Charlamagne je v tomto směru pilná včelka, takže dnes obchází v doprovodu Waxe, svého desítky let starého domácího mazáka, který při svých šesti čtyřech metrech a 250 kilogramech má impozantní postavu. Waxovo zaměstnání se stalo nezbytným krátce po nechvalně proslulém incidentu „Můžu dostat kapku?“. Totiž: Chlápek na ulici přišel požádat Tha God o „kapku“, což byl nahraný výkřik celebrity. Ukázalo se však, že šlo o lest, protože Tha God byl brzy obklíčen. Charlamagne, žák Sun Tzuova Umění války, se rozhodl, že za takových okolností „nemá vůbec žádný zájem na tom, aby to bylo reálné“, a dal se na útěk po Šesté avenue.
Na WorldStarHipHop.com se brzy objevilo video s tímto incidentem a lidé se začali zajímat, kdo na Charlamagneho skočil. Podezřelých byla celá řada. Rozplakal Lil Mommu ve vysílání, když ji popichoval i poté, co mluvila o smrti své matky. Naštval Lil‘ Kim kvůli její plastické operaci. Pak tu byl Funkmaster Flex z Hot 97, který se údajně stále rozčiluje nad vzestupem svého rivala na vrchol. V případu nebyl nikdo obviněn, ale Charlamagne si nenechal ujít příležitost k budování své značky a brzy začal propagovat can i get a drop?
Nic takového se dnes nestalo, protože Charlamagne byl přivítán všeobecně dobrou náladou nahoře v kancelářích Marvel comics, kde se mu dostalo královské prohlídky a kde si promluvil s výtvarníkem „Powermana a Železné pěsti“ (a krajanem z Jižní Karolíny) Sanfordem Greenem o tom, jak udělat obálku pro jeho autobiografii. Poté se vydal do centra města na sezení podcastu „Brilliant Idiots“, což je průběžná diskuse o rasovém circu, kterou nyní vede spolu s bílým komikem Andrewem Schulzem. Následovala zastávka v MTV, kde měl nedávno premiéru jeho pořad Uncommon Sense With Charlamagne. V dnešní nejisté době není platforem nikdy dost, poznamenal Tha God, než se vydal na West Side, aby se setkal s Rockefellerem svého života, Ryanem. Oba spolupracovali na nové aplikaci pro streamování hudby Liyo. Osmadvacetiletý Ryan, který se označil za „skutečného Rockefellera“, předvedl fungování aplikace a ukázal, jak umožňuje uživatelům „okamžitou synchronizaci s playlisty ostatních lidí“. Pro takový projekt byla účast „tastemakerů“, jako je Charlamagne, nezbytná, řekl Rockefeller.
Je to šílené, přemítal Charlamagne, když seděl v tričku Malcolma X v zeleném sále Noční show s Larrym Wilmorem, což byla jeho poslední dnešní zastávka. Představte si, jakými různými cestami se mohl jeho život ubírat, vzhledem k tomu, kde začal. „Podívej se na tohle,“ řekl Tha God a vyvolal na svém telefonu článek z deníku Daily News ze září 2011.
Pod titulkem „Fanoušek Cowboys použil v den výročí 11. září na stadionu MetLife navzdory ochrance paralyzér na dav Jets“ se psalo, jak „Leroy“ McKelvey, 59 let, z Moncks Corner v Jižní Karolíně „divoce střílel paralyzérem do davu na stadionu MetLife … a zranil tři lidi včetně mariňáka“. Tato mela „vypukla poté, co se jeden z mariňáků rozzlobil na McKelveyho a jeho přátele, že si během hymny nesundali čepice, nestáli a hlasitě mluvili během ‚Taps‘. „
„Věřil bys tomu,“ řekl Charlamagne s napůl milým, napůl podrážděným úsměvem. „Přinese taser, i když byl na tom zatraceném zápase George W. Bush, a to v den desátého výročí 11. září! Musel jsem jít dolů do vězení a zaplatit za něj kauci.“ Ano, musel Charlamagne souhlasit, USA měly své chyby, ale kde jinde by se syn Larryho McKelveyho mohl ocitnout v kšeftu s Rockefellerem?“
Později se před studio Noční show za Tha Godem připlížil asi padesátiletý chlapík v kožené čepici Kangol, který vypadal velmi podobně jako duch hiphopové minulosti. „Můžu dostat kapku?“ zeptal se, na což Charlamagne se smíchem odpověděl: „Toho se mi dostává hodně“. Chlapík řekl, že si kdysi střihl pár tracků a pracoval s dobrými lidmi. Možná by Charlamagne mohl hrát jeho věci v pořadu The Breakfast Club.“
Charlamagne se jemně usmál. To se nestane, ale ten chlap to věděl. „Dobře,“ řekl Charlamagne. „Zítra ráno se na tebe podívám. Snaž se neříkat nic zlého.“
Na to se Charlamagne Tha God usmál. „Tak to je pořádný nátlak.“
*Tento článek vyšel 2. května 2016 v časopise New York Magazine.