Kdybychom věděli, jak nebezpečný je strach z člověka, možná bychom se méně báli lidí a více se báli svého strachu. Na mé cestě s Kristem mě v průběhu let sužovaly i jiné hříchy, ale jen málokterý z nich tak důsledně unikal mým radarům jako tento.
Strach z člověka často zůstává nediagnostikován a neřešen, protože je rafinovaný. Tento strach se umí zahalit do roucha lásky, předstírá, že považuje druhé za významnější než sebe, a přitom tajně počítá s tím, že druzí budou rozdmýchávat plamen jeho vlastní domýšlivosti. Strach z člověka hrdě dokládá svou slabost pro lidi: „Ve všem, co dělám, se snažím zalíbit všem“ (1 Kor 10,33). Tiše však odmítá větu dokončit: „Nehledám svůj prospěch, ale prospěch mnohých, aby byli spaseni“ (1 Kor 10,33). Často se nedokážeme postavit strachu z člověka, nebo ho dokonce nepoznáme, protože se tak často tváří jako láska, a příliš mnoho z nás se rádo tváří láskyplně.
Odfoukneme však růžový kouř a prolomíme všechna naše oblíbená zrcadla a zjistíme, že strach z člověka není tak milý přítel, jak jsme si mysleli. Při vší své rafinovanosti je strach z člověka zoufalý, zákeřný, dokonce krutý. Předstírá, že je láskou, a zaslepuje nás před láskou, dokonce před Láskou samotnou.
Slepá sláva
Snad žádný text neodhaluje nebezpečí strachu z člověka tak jako Ježíšovo varování náboženským představitelům jeho doby:
Nepřijímám slávu od lidí. Vím však, že v sobě nemáte Boží lásku. . . . Jak můžete věřit, když přijímáte slávu jeden od druhého a nehledáte slávu, která pochází od jediného Boha? (Jan 5,41-42.44)
Upozorňoval zástup Židů, kteří zuřili, protože uzdravil jednoho člověka, ačkoli ten člověk byl téměř čtyřicet let postižený. Dav byl dokonce tak rozzuřený, že ho chtěl zabít (Jan 5,18). Zatímco houfně uzdravoval nemocné, posedlé a slepé, jeho vlastní lidé neviděli, jak slepí ve skutečnosti jsou.
Proč někteří nedokázali poznat a vážit si Božího Syna? Proč jim důsledně unikalo, co znamená milovat bližní? Co je motivovalo k tomu, aby nakonec zavraždili Autora života? Ježíš říká, že v jádru přijímali slávu jeden od druhého a pohrdali slávou, která pochází od Boha. Protože se báli člověka, nedokázali Ježíši uvěřit. Naslouchali Lásce a slyšeli nenávist. Hleděli na Bezpečí a viděli nebezpečí. Stáli před Radostí a cítili bídu. Byl jim nabídnut Život, a oni dali přednost smrti.
„Své útočiště musíme hledat ne v chvále a uznání jedněch druhými, ale v náručí a srdci nebes.“
Nejděsivější na těchto lidumilech je však to, jak moc byli ponořeni do Písma. Ježíš naříká: „Zkoumáte Písma, protože si myslíte, že v nich máte věčný život, a právě ona o mně svědčí, ale odmítáte ke mně přijít, abyste měli život“ (Jan 5,39-40). Zkoumali starozákonní Písma, pravděpodobně mnohem více než mnozí z nás, a přesto oheň zjevení nespálil strach z člověka. Hledali slávu, ale ne slávu Boží. Jsou důkazem toho, že můžeme být v Bibli jako doma, a přesto stále spát s hříchem. A málokterá milenka kazí a manipuluje tak jako strach z člověka.
Subtilní a smrtící
Strach z člověka je opakovaným tématem a varováním v celém Písmu, ale samotná fráze je použita pouze jednou, v Příslovích 29,25: „Strach z člověka klade léčky, ale kdo doufá v Hospodina, je v bezpečí.“ (Přísloví 29,25). Ačkoli to není jediný verš o strachu z člověka, těchto několik slov je plných pomoci pro jeho rozeznání a boj s ním.
Strach z člověka klade léčku, což nás učí dvěma důležitým lekcím: hřích spoléhá na přetvářku a má v úmyslu škodit. Když chtěl král Saul zničit Davida, dal mu za ženu svou dceru Míkal, pokud David zabije sto Filištínů. Saul si řekl: „Ať mu ji dám, aby mu byla osidlem a aby se proti němu obrátila ruka Filištínů“ (1. Samuelova 18,21). Saul chtěl Davida zabít (1. Samuelova 18,25). Bojácný, do sebe zahleděný král tedy pod tenkou rouškou lásky a laskavosti nastražil léčku (vlastní dceru!), aniž by tušil, že už bezhlavě spadl do větší, smrtelnější léčky: strachu z člověka.
To, co se děje dál, ilustruje, jak strašlivou škodu může strach z člověka člověku způsobit. David zabije ne sto, ale dvě stě Filištínů a nárokuje si svou nevěstu. „Když Saul viděl a poznal, že Hospodin je s Davidem a že Míkol, Saulova dcera, ho miluje, Saul se Davida bál ještě víc. A tak byl Saul Davidovým nepřítelem neustále“ (1 Samuelova 18,28-29). Měl ještě větší strach. Stejně jako v případě jakéhokoli jiného hříchu, i zde platí, že pokud živíme strach z člověka, neodejde od našeho stolu. Bude sžírat všechno – vztahy, rozpočty, rozvrhy, služby, přesvědčení i spánek – dokud nezahyneme nebo ho neusmrtíme.
A jak zahyneme? Jak strach z člověka ničí člověka? Všimněte si: „Saul viděl a věděl, že Hospodin je s Davidem“ (1. Samuelova 18,28), a přesto se stále nedokázal vzdát nebo podřídit. Místo toho Davidovi neustále odporoval a vyhrožoval mu (1. Samuelova 18,29). Protože se Saul bál člověka víc než Boha, postavil se proti Bohu, a nic nemůže být vyšinutějšího a nebezpečnějšího než vést válku s Bohem.
Dostatečně velký strach
Tato válka proti Bohu nás přivádí zpět k našemu přísloví: „Strach z člověka klade osidla, ale kdo doufá v Hospodina, je v bezpečí“. Víme, že lidský strach je rafinovaný a snaží se škodit, ale Přísloví 29,25 nám říká víc. Říká nám také, jak být uzdraven. Jediným lékem na tuto tyranii je hluboká, trvalá a rostoucí důvěra v Boha. Své útočiště musíme hledat nikoli v chvále a uznání druhého, ale v náruči a srdci nebes. A musíme se ho bát více než jich.
Bázeň před Hospodinem je pramenem života,
aby se člověk odvrátil od osidel smrti. (Přísloví 14,27)
Strachů, které vedou ke smrti, je mnoho a jsou rozmanité, ale jeden strach je hlubokým a překypujícím pramenem bezpečí, stability a radosti. Bázeň před Hospodinem je jediná bázeň, která plodí pokoj, a ne jen tak ledajaký pokoj, ale pokoj, který převyšuje všechny naše skromné představy o pokoji (Flp 4,7).
„Běda nám, třeseme-li se před kritikou a zíváme-li před křížem.“ (Flp 4,7).
Jestliže je Bůh malý, okrajový a relativně neškodný, stíny v očích druhých nás budou pronásledovat. Jejich očekávání nás budou tlačit do kouta. Jejich zklamání nás bude drtit. Jejich hněv nás rozvrátí. Abychom se osvobodili od zotročujícího strachu z druhých, musí být Bůh velký – větší než jejich očekávání, větší než jejich zklamání, větší než jejich hněv, dost velký na to, abychom se ho báli.
Nechť je tvým strašákem
Jak by nám mohl strach někdy dát pocit bezpečí? Jak může bázeň před Hospodinem překonat náš strach z člověka? Prorok Izaiáš začíná vysvětlovat, jak:
Neříkejte spiknutí všemu, čemu tento lid říká spiknutí, a nebojte se toho, čeho se bojí, ani nebuďte ve strachu. Ale Hospodina zástupů, toho budete ctít jako svatého. On ať je vaší bázní a on ať je vaší hrůzou. A on se stane svatyní. (Iz 8,12-14)
Jedině když se Bůh stane naším největším strachem, může se stát naším nejbezpečnějším místem. Ať je vaší bázní, ať je vaší hrůzou, ctěte ho jediného jako svatého, a on se stane útočištěm – útočištěm před nebezpečím, útočištěm před hněvem, útočištěm v každé bouři.
Apoštol Petr později na tyto verše navazuje, když píše pronásledovaným křesťanům: „I kdybyste měli trpět pro spravedlnost, budete blahoslavení. Nebojte se jich a netrapte se, ale ve svých srdcích ctěte Krista Pána jako svatého“ (1Pt 3,14-15). Abychom vyléčili strach z člověka, musíme vidět Krista, který za nás zemřel, jako strašlivě a podivuhodně svatého. Abychom se přestali bát nesprávně, musíme se začít bát správně. Petr opět říká:
Po celou dobu svého vyhnanství se chovejte s bázní a vězte, že jste byli vykoupeni z marných cest zděděných po svých předcích, a to ne za pomíjivé věci, jako je stříbro nebo zlato, ale za drahocennou krev Kristovu, jako krev beránka bez vady a poskvrny. (1 Petr 1,17-19)
Nebojte se lidí, ale naopak žijte mezi lidmi se svatou, důvěřivou, ba radostnou bázní před Bohem. Nespadněte do stejné pasti, do které se dostali Židé v Ježíšově době, když zaměnili Beránkovy rány za slabost. Nic, čeho bychom se mohli bát, není tak mocné jako tato krev. Žádná pekelná moc ani lidská chvála se nemohou vyrovnat ohromující, ba děsivé nádheře jeho majestátu. Ježíš je strašlivý Král a Soudce, který se stal svatyní – pro všechny, kdo věří a bojí se. Běda nám, jestliže se třeseme před kritikou a zíváme před křížem.
Bojte se více, bojte se méně
Jakkoli subtilní se může zdát boj proti lidskému strachu, tolik toho visí na vlásku – naše schopnost vidět a vychutnávat Ježíše, naše odvaha být jeho svědky před nepřátelským světem, naše ochota láskyplně se navzájem opravovat a napomínat, naše svoboda poslouchat vůli nebe, ať nás to na zemi stojí cokoli. A tento boj nevyhrajeme hlavně tím, že budeme analyzovat myšlenky, úmysly a slova druhých, ale tím, že se budeme neúnavně vystavovat děsivému zázraku našeho Otce.
„Pouze tehdy, když se Bůh stane naším největším strachem, může se stát naším nejbezpečnějším místem“.
„Všechny zkušenosti se strachem z člověka,“ píše Ed Welch, „mají přinejmenším jeden společný rys: lidé jsou velcí. V našich životech narostli do modlářských rozměrů. Ovládají nás. Protože v našem srdci není místo pro uctívání Boha i lidí, kdykoli jsou lidé velcí, Bůh není. Proto prvním úkolem, jak uniknout osidlům strachu z lidí, je poznat, že úžasný a slavný je Bůh, ne ostatní lidé.“ (Když jsou lidé velcí a Bůh malý, 95)
Prvním úkolem není zmenšovat ostatní lidi – jejich touhy, názory a očekávání. Prvním úkolem je spíše vyzdvihnout Boha – jeho moc a moudrost, jeho lásku a hněv. Nechť Boží velikost odhalí a utiší tvůj strach z člověka a pak tě osvobodí, abys mohl milovat, skutečně milovat lidi, kterých máš sklon se bát.