Bohatě vyřezávané památky a kamenné zdi zničeného města v Tiwanaku v povodí řeky Titicaca naznačují, že na území dnešní Bolívie žili vyspělí lidé již možná před 1000 lety. Když do oblasti na počátku 16. století vtrhli Španělé, byla součástí mocné říše Inků. Po dobytí domorodého obyvatelstva v roce 1538 vládli Španělé v oblasti nejprve pod místokrálovstvím Peru a později pod Buenos Aires.
Bolívijci pod vedením generála Antonia José de Sucreho získali v roce 1825 nezávislost a novou republiku pojmenovali po Simónu Bolívarovi, který vypracoval její první ústavu. Ve válce o Pacifik, která trvala v letech 1879-1884, Bolívie ztratila své tichomořské pobřeží ve prospěch Chile. Ve válce o Chaco, která probíhala v letech 1932 až 1935, ztratila Bolívie většinu sporné oblasti Chaco ve prospěch Paraguaye.
V roce 1952 se revolucí chopila moci sociálně reformní strana. Strana znárodnila největší cínové doly a železnice v zemi, zahájila pozemkové reformy a dala všem dospělým volební právo. V padesátých letech bolivijské hospodářství vážně utrpělo.
Ve druhé polovině 20. století procházela bolivijská vláda neustálými otřesy. V roce 1964 vojenská junta svrhla sociálně-reformní vládu, zavedla nové hospodářské reformy a přivítala zahraniční investory. V září 1969 byla junta svržena a v říjnu 1970 byla svržena následná vláda. Levicový režim, který následoval, padl během převratu v srpnu 1971. Prezidentského úřadu se ujal plukovník Hugo Bánzer Suárez. Jeho režim byl přísně represivní. Za Bánzerovy vlády bylo potlačeno odborové hnutí, vojáci obsadili doly a byla pozastavena veškerá občanská práva. Přesto za jeho vlády došlo k nebývalému růstu bolivijské ekonomiky. Vládl až do července 1978, kdy se konaly volby. Když byly výsledky těchto voleb anulovány, vedoucí kandidát se ujal vlády ve stavu obležení. V listopadu ho junta svrhla.
Protože ve volbách v roce 1979 nezískal žádný kandidát většinu, byl jmenován prozatímní prezident, ale vojenský převrat později téhož roku svrhl civilní vládu. Další prozatímní prezidentku, Lydii Gueiler Tejadu, svrhla v červenci 1980 pravicová junta v čele s generálem Luisem Garcíou Mézou. García Meza odstoupil v srpnu 1981. Stávky a hospodářské krize pokračovaly po celé desetiletí.
Národní kongres, který byl v roce 1980 přerušen, byl odvolán v říjnu 1982. Potvrdil prezidentské vítězství Hernána Silese Zuaza z roku 1980. Když se v roce 1985 stal prezidentem Victor Paz Estenssoro, jednalo se o první demokratické předání moci po 25 letech. Zároveň to bylo počtvrté, co byl Estenssoro zvolen prezidentem – předtím byl zvolen prezidentem v letech 1952, 1960 a 1964. Posledně jmenované funkční období skončilo, když Estenssorův režim svrhla vojenská junta.
V prezidentských volbách v květnu 1989 nezískal žádný z devíti kandidátů většinu hlasů. Národní kongres zvolil prezidentem Jaimeho Paza Zamoru. Když v roce 1993 došlo k dalším nerozhodným volbám, zvolil Kongres prezidentem Gonzala Sáncheze de Lozadu. Sánchez de Lozada zahájil program reforem volného trhu, který dostal pod kontrolu hyperinflaci v Bolívii a zvýšil tempo hospodářského růstu země. Privatizace mnoha státních průmyslových podniků vyvolala v polovině 90. let rozsáhlé nepokoje a vlnu dělnických stávek. Navzdory těmto otřesům došlo během funkčního období Sáncheze de Lozady k výraznému posílení ekonomiky. V roce 1997 byl v Bolívii opět zvolen prezidentem plukovník Hugo Bánzer. Jeho působení v úřadu však nemělo dlouhého trvání. V roce 2001, kdy bojoval s rakovinou, odstoupil Bánzer z funkce. Jeho funkční období dokončil viceprezident Jorge Quiroga.
Sánchez de Lozada zvítězil v prezidentských volbách v roce 2002, ale jeho funkční období bylo poznamenáno recesí a protesty rolníků. V říjnu 2003 byl nucen odstoupit a na jeho místo nastoupil viceprezident Carlos Mesa Gisbert. Mesa nebyl schopen zabránit dalším násilným demonstracím a i on odstoupil.
V prosinci 2005 byl Juan Evo Morales Ayma zvolen prvním indiánským prezidentem Bolívie. Morales bojoval za větší práva domorodých komunit, za méně přísná omezení pro pěstitele koky a za vyšší daně pro bohaté. Odpůrci Moralesových reforem pořádali politické demonstrace, z nichž některé přerostly v násilnosti. V srpnu 2008 se konalo referendum o odvolání Moralesova vedení, ale většina Bolivijců hlasovala pro jeho setrvání ve funkci. V dalším referendu, které se konalo v lednu 2009, voliči schválili novou ústavu, která by Moralesovi umožnila usilovat o druhé pětileté funkční období v řadě (dříve ústava omezovala prezidenta na jedno funkční období).
Pod Moralesovým vedením zůstala Bolívie politicky rozdělena mezi bohaté provincie a chudé domorodé komunity. Na druhou stranu se podařilo dostat pod kontrolu inflaci a ekonomika rostla rychleji, než byl regionální průměr. V dubnu 2009 Morales podepsal zákon povolující předčasné prezidentské a parlamentní volby, které se měly konat v prosinci téhož roku. V prezidentských volbách Morales snadno získal druhé funkční období.
Ve svém druhém funkčním období Morales řídil ekonomiku, která prosperovala díky prudce rostoucímu mezinárodnímu trhu se zemním plynem. Inicioval širokou škálu infrastrukturních projektů. V roce 2013 ústavní tribunál rozhodl, že se Morales může ucházet o třetí prezidentské období. Následující rok byl opět zvolen prezidentem. V roce 2015 však cena zemního plynu na mezinárodním trhu prudce klesala a pokles cen si začal vybírat daň na bolivijské ekonomice. Někteří Moralesovi kritici mu vyčítali, že se mu nepodařilo diverzifikovat ekonomiku země. V referendu, které se konalo v roce 2016, odmítli Bolivijci poměrem hlasů 51 % proti a 49 % pro změnu ústavy, která by Moralesovi umožnila ucházet se v roce 2019 o další prezidentské období. Morales nejprve výsledek referenda přijal, ale jeho strana později ústavní omezení znovuzvolení napadla u soudu. Koncem roku 2017 se bolívijský ústavní tribunál postavil na stranu Moralesovy strany a zrušil omezení funkčního období prezidenta. Následující rok volební tribunál země schválil Moralesovu kandidaturu v prezidentských volbách v roce 2019.
Prezidentské volby se konaly 20. října 2019. Podle oficiálních výsledků Morales porazil bývalého prezidenta Carlose Mesu poměrem 47,08 % ku 36,51 %. Podle bolivijského volebního zákona se Morales mohl vyhnout druhému kolu voleb, protože jeho náskok byl větší než 10 procent. Mesa a další členové opozice tvrdili, že volby byly zmanipulované. Poukazovali na nesrovnalosti při sčítání hlasů, včetně 24hodinového období, během něhož volební orgány nevysvětlitelně pozastavily hlášení o oficiálním sčítání hlasů. V celé zemi brzy vypukly protesty a stávky proti výsledkům voleb. Morales popřel, že by došlo k manipulaci s hlasy. Jeho vláda však souhlasila s tím, aby Organizace amerických států (OAS) provedla audit prezidentských voleb. Po dokončení auditu OAS dospěla k závěru, že skutečně došlo k „jasným manipulacím“ s volebním systémem, a doporučila Bolívii uspořádat nové volby. Morales nejprve oznámil, že se budou konat nové volby, ale rozsáhlé protesty proti prezidentovi pokračovaly. Velitel bolívijských ozbrojených sil brzy vyzval Moralese, aby odstoupil. Morales tak učinil 10. listopadu a prohlásil, že se stal obětí „občanského puče“. Uprchl z Bolívie do Mexika, které mu nabídlo politický azyl, a v prosinci přesídlil do Argentiny, kde mu byl udělen status uprchlíka.
Dočasným prezidentem se po rezignaci viceprezidenta a vedoucích představitelů Senátorské a Poslanecké sněmovny, Moralesových spojenců, stal zástupce předsedy Senátorské komory Jeanine Áñez. Nové volby byly později naplánovány na 3. května 2020. Mezitím Bolívii obzvláště silně zasáhla pandemie COVID-19, která zahltila nemocnice a způsobila jednu z nejvyšších úmrtností na obyvatele na světě. Áñezová se sama nakazila COVID-19, ale brzy se uzdravila. Kritici ji obviňovali ze špatného zacházení se zdravotní krizí a z jejího zneužívání k udržení se u moci. Její pravicová vláda byla také obviňována z brutálního potlačování promoralesovských demonstrací. Volby byly odsunuty nejprve na 6. září a poté na 18. října.
Morales ze svého exilu v Argentině vybral jako prezidentského kandidáta své strany svého bývalého ministra financí Luise Arceho. Poté, co Áñez z boje odstoupil, se znovu kandidující Mesa stal nejhrozivějším kandidátem pravice či středu. Po sečtení všech hlasů získal Arce více než 55 % hlasů, zatímco Mesa jen asi 29 %. Díky Arceho vítězství nebylo nutné konat druhé kolo.
Robert N. Thomas
Ed.
.