Bookshelf

Protože se světelné paprsky rozcházejí všemi směry od svého zdroje, musí být soubor paprsků z každého bodu v prostoru, které dosáhnou zornice, zaostřen. Vytváření zaostřených obrazů na fotoreceptorech sítnice závisí na lomu (ohybu) světla rohovkou a čočkou (obrázek 11.2). Za většinu potřebného lomu je zodpovědná rohovka, což snadno oceníme, když si uvědomíme mlhavý rozostřený obraz, který zažíváme při plavání pod vodou. Voda má na rozdíl od vzduchu index lomu blízký indexu lomu rohovky, takže ponoření do vody prakticky eliminuje lom, ke kterému normálně dochází na rozhraní vzduch/rohovka. Čočka má podstatně menší lomivost než rohovka; refrakce dodávaná čočkou je však nastavitelná, což umožňuje zaostřit na povrchu sítnice předměty v různých vzdálenostech od pozorovatele.

Dynamické změny lomivosti čočky se označují jako akomodace. Při pozorování vzdálených předmětů je čočka relativně tenká a plochá a má nejmenší lomivost. Při vidění na blízko se čočka stává tlustší a kulatější a má největší lomivost (viz obrázek 11.2). Tyto změny jsou výsledkem činnosti řasnatého svalu, který čočku obklopuje. Čočku drží na místě radiálně uspořádané pruhy pojivové tkáně (tzv. zonální vlákna), které jsou připojeny k řasnatému svalu. Tvar čočky tak určují dvě protichůdné síly: elasticita čočky, která má tendenci udržovat ji zaoblenou (po vyjmutí z oka se čočka stává sférickou), a napětí působené zonulárními vlákny, které má tendenci ji zplošťovat. Při pohledu na vzdálené předměty je síla působící na zonulární vlákna větší než pružnost čočky a čočka nabývá ploššího tvaru vhodného pro pohled do dálky. Při zaostřování na bližší předměty je třeba uvolnit napětí v zonulárních vláknech, což umožní vrozené elasticitě čočky zvětšit její zakřivení. Toto uvolnění se provádí kontrakcí řasnatého svalu. Protože řasnatý sval tvoří prstenec kolem čočky, při jeho kontrakci se úponové body zonulárních vláken posunou směrem k centrální ose oka, čímž se sníží napětí čočky. Bohužel změny tvaru čočky nejsou vždy schopny vytvořit zaostřený obraz na sítnici, v takovém případě lze ostrý obraz zaostřit pouze pomocí dalších korekčních čoček (viz rámeček A).

K jasnosti obrazu vytvořeného na sítnici přispívá také úprava velikosti zornice (tj. kruhového otvoru v duhovce). Stejně jako obrazy vytvářené jinými optickými přístroji jsou i obrazy vytvářené okem ovlivněny sférickou a chromatickou aberací, které mají tendenci obraz na sítnici rozmazávat. Protože tyto aberace jsou největší u světelných paprsků, které procházejí nejdále od středu čočky, zúžení zornice snižuje sférickou i chromatickou aberaci, podobně jako uzavření clony na objektivu fotoaparátu zlepšuje ostrost fotografického obrazu. Zúžení zornice také zvyšuje hloubku ostrosti, tj. vzdálenost, v níž jsou objekty vidět bez rozmazání. Malá zornice však také omezuje množství světla, které se dostane na sítnici, a za podmínek slabého osvětlení je zraková ostrost omezena spíše počtem dostupných fotonů než optickými aberacemi. Nastavitelná zornice tak poskytuje účinný prostředek k omezení optických aberací a zároveň maximalizuje hloubku ostrosti v rozsahu, který umožňují různé úrovně osvětlení. Velikost zornice je řízena inervací ze sympatické i parasympatické části viscerálního motorického systému, které jsou zase modulovány několika centry mozkového kmene (viz kapitoly 20 a 21).

.