Brytonské keltské jazyky
Protokeltština – první keltský jazyk, který vznikl ze společného indoevropského předka, se kdysi používal v celé západní části Evropy. Galové (ve Francii) byli posledními známými obyvateli pevninské Evropy, kteří mluvili některou z forem keltštiny.
Jazyky sdruženými do skupiny ostrovní keltština, galská a brytonská forma keltštiny, mluvili obyvatelé Britských ostrovů. Nejstarším známým ostrovním keltským jazykem je staroirština neboli goedelština , která se nakonec vyvinula v irskou gaelštinu, skotskou gaelštinu, (gàidhlig) a manštinu (gaelg). Manština má blíže ke skotštině než k irské gaelštině. Brytonskou keltštinou se mluvilo v Anglii, Walesu a nížinném Skotsku.
P-keltština původních Britů se časem začala tříštit kvůli dialektovým rozdílům. kmeny na severu Anglie mluvily dnes již zaniklým keltským jazykem známým jako kumbrik, který byl blízce příbuzný velštině (Cymraeg) a kornštině (Kernewek). Bretonštinou (Brezhoneg), poprvé doloženou v 8. století, se dodnes mluví v Bretani, zejména v západních oblastech. Bretonština není formou kontinentální keltštiny, jak se dříve soudilo, ale ve skutečnosti se jedná o ostrovní keltský jazyk, který je úzce příbuzný s kornštinou.
Welsh
Welsh, jazyk v obrozeneckém období, se stále hojně používá v severním Walesu. Ze všech keltských jazyků má cymraeg největší počet mluvčích prvního jazyka. Starou velštinou (Hen Gymraeg) se mluvilo od devátého do jedenáctého století. Po anglosaské kolonizaci Anglie byli Velšané odříznuti od kumbrijských mluvčích severní Anglie a od Britů na krajním jihozápadě, z jejichž jazyka se nakonec vyvinula kornština, a díky špatné komunikaci se jejich jazyky začaly rozcházet.
Britský keltský jazyk Velština se stejně jako angličtina měnila v průběhu staletí. Střední velština (Cymraeg Canol), kterou se mluvilo od dvanáctého do čtrnáctého století, je jazykem téměř všech dochovaných raných rukopisů Mabinogionu. Střední velština je pro současného velšského mluvčího poměrně srozumitelná. na počátku dvacátého století velština jako mluvený jazyk ubývala takovým tempem, že se dalo předpokládat, že během několika generací zanikne. Zákon o velštině z roku 1993 zrovnoprávnil velštinu s angličtinou ve Walesu, pokud jde o veřejný sektor.
Kumbrijština
Kumbrijština se udržovala na západním pomezí Anglie a Skotska až do 10. století. Kdysi se jí hojně mluvilo v celé oblasti mezi řekou Mersey a Forth-Clyde isthmus, zejména v Cumbrii, oblasti, která kdysi zahrnovala jižní Skotsko, a v severní Anglii (Cumberland, Westmorland, části Northumberlandu, Lancashire a možná i severní Yorkshire). Důkazy o kumbrijštině pocházejí ze sekundárních zdrojů, protože se nedochovaly žádné soudobé písemné záznamy o tomto jazyce.
Raní básníci Aneirin a Taliesin žili v jižním Skotsku a své básně složili v kumbrijštině, ale protože se básně předávaly ústní tradicí, verze, které se dochovaly do současnosti, již nejsou v kumbrijské podobě, ale v rané velštině. Kumbrijštinu nakonec nahradila angličtina a její skotská varianta – Lowland Scots.
Ačkoli se jedná o dnes již zaniklý jazyk, někteří farmáři v Cumbrii stále počítají ovce pomocí výrazů, které pocházejí z kumbrijštiny – např. Yan, Tan, Tethera, Methera, Pimp ve srovnání se starou velštinou „Un, Dou, Tri, Petwar, Pimp“. Doklady kumbrijštiny přežívají v místních názvech na severozápadě Anglie a na jihu Skotska, např. Lanark, odvozený od ekvivalentu velšského llannerch „mýtina“, Glasgow, od slov ekvivalentních velšskému glas gau „zelená prohlubeň“.
Místopisné názvy jako Penrith a Blencathra jsou rovněž brytonskými jazykovými pozůstatky, Penrith znamená ‚hlavní brod‘ (velšsky pen ‚hlava; hlavní‘ a rhyd ‚brod‘). Blencathra, hora v anglickém Lake District, znamená ve staré kumbrijštině „Ďáblův vrchol“, byl tak pojmenován, protože Keltové věřili, že zde sídlí bůh podsvětí. Místní názvy Cumbrie a Cumberlandu odkazují k brytonskému lidu. „Cymri“ nebo „Cumber“ znamená soudruzi nebo bratři, kterými se Velšané také označovali. Název keltského království Rheged pochází od kmene Brigantů, který obýval severní Británii, z Brigantů se vyvinul Breged, pak Rheged.
Kornština
Britská keltština se dochovala také jako kornština, kterou se mluvilo v malé oblasti jihozápadní Británie, kornština se začala od velštiny odchylovat koncem 7. století a je blízce příbuzná bretonštině. Nejstarší známé příklady psané kornštiny pocházejí z konce devátého století. J. Loth ve svém díle „Chresthomathie bretonne“ (1890) uvádí, že mluvčí kornštiny a bretonštiny si mohli rozumět až do roku 1600. Anglická reformace urychlila úpadek kornštiny, koncem sedmnáctého století se tímto jazykem mluvilo už jen v západních částech Cornwallu.
Poslední jednojazyčná mluvčí kornštiny Dorothy Pentreathová z Mousehole (pokřtěna 1692), která zemřela v prosinci 1777, prý často proklínala lidi dlouhým proudem zuřivé kornštiny, kdykoli se rozzlobila. Pamětní kámen Dolly Pentreathové zasadil do zdi hřbitova v Paulu nedaleko Mousehole v roce 1860 princ Louis Lucien Bonaparte, Napoleonův synovec.
Stejně jako u mnoha dalších „posledních rodilých mluvčích“ se o statusu Dorothy Pentreathové vedou spory. Po její smrti obdržel starožitník Daines Barrington dopis napsaný v kornštině a doplněný anglickým překladem od Williama Bodinara, rybáře z Mousehole, který tvrdil, že jen v Mousehole zná pět lidí, kteří umí mluvit kornsky.
Barrington také informuje o Johnu Nancarrowovi z Marazionu, rodilém mluvčím kornštiny, který přežil do 90. let 17. století. John Davey, farmář a učitel z Boswednacku v Zennoru nedaleko severního pobřeží Penwithu, který zemřel v roce 1891, rovněž hovořil kornsky, pamětní kámen u zennorského kostela na jeho památku nechala vztyčit společnost St Ives Old Cornwall Society. John Mann z Boswednacku v Zennoru byl posledním známým přeživším z řady tradičních mluvčích kornštiny devatenáctého století, údajně konverzoval v kornštině s ostatními dětmi a v roce 1914 byl ještě naživu ve věku 80 let.
Přežilo mnoho kornských místních jmen, například Tre jako Trebetherick a Trelissick a mnoho dalších kornských místních jmen znamená usedlost a její blízké budovy. Kornská předpona Pol, jak se vyskytuje ve jménech Polperro, Poldhu, Polzeath, Polruan, znamená tůň a Pen jako ve jménech Penzance, Pendennis, Penryn, Pentire atd. znamená konec něčeho, mys nebo hlavu. Některá cornwallská slova se dodnes objevují v angličtině, kterou se v Cornwallu mluví. Jazyk prošel ve druhé polovině dvacátého století oživením.
Piktština
Piktštinou se mluvilo ve východním Skotsku, než ji nahradila skotská gaelština. Někteří tvrdí, že Piktové mluvili starobylým jazykem původním pro tuto oblast, který předcházel keltským jazykům Britů, zatímco jiní tvrdí, že piktština byla formou keltštiny. Nebylo dosaženo shody o tom, kam přesně patří v rámci keltské jazykové rodiny. Písmo, které Piktové používali, ogham, ve skutečnosti pochází z Irska. Někteří lingvisté se domnívají, že piktština je úzce příbuzná s galštinou, zatímco jiní tvrdí, že se jedná o brytonský jazyk bližší velštině. Je možné, že piktština byla příbuzná s brytonskými jazyky, ale brzy se od nich odklonila a stále obsahovala větší vliv kontinentálních keltských jazyků.
Keltské náboženství
Kornština