Budoucnost chovu ryb

New Haven, CONNECTICUT – Poptávka po mořských plodech prudce roste a bude růst i v tomto století. Jediným způsobem, jak ji uspokojit, bude akvakultura. Přestože akvakultura nové generace bude mnohem ekologičtější než její předchůdci, bude také spotřebovávat mnohem více energie. Pokud tato dodatečná energie nebude čistá a levná, nemohou nové technologie akvakultury sloužit našim širším cílům v oblasti životního prostředí a klimatu.

Nárůst poptávky po mořských plodech je do jisté míry dobrá věc. Ryby jsou efektivnější než vepřové a hovězí maso, protože k získání stejného množství bílkovin potřebují méně vstupů. Vzhledem k tomu, že celosvětová spotřeba masa stále roste, má tedy smysl, aby jeho značná část pocházela z moře.

Na druhou stranu však rostoucí poptávka po mořských plodech představuje značná ekologická rizika. Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství je již nyní téměř třetina celosvětových rybích populací lovena na neudržitelné úrovni, což znamená, že volně žijící populace se nemohou obnovovat dostatečně rychle, aby nahradily rychlost, s jakou jsou loveny. A protože volně žijící populace nemají dostatečnou únosnost, aby uspokojily rostoucí poptávku, musí se více ryb chovat.

Z tohoto důvodu je akvakultura již dnes hlavním způsobem produkce ryb pro lidskou spotřebu. Stejně jako rybolov však představuje i tato akvakultura ekologická rizika. Protože systémy akvakultury často fungují na pobřeží nebo v blízkosti vnitrozemských řek či rybníků, mají tendenci narušovat přirozená stanoviště, přispívat ke znečištění dusíkem a zvyšovat nepřiměřený tlak na populace krmných ryb. Chov ryb je například jednou z hlavních příčin odlesňování mangrovových porostů v jihovýchodní Asii.

I s ohledem na tyto problémy ochrany přírody však akvakultura zůstává jedinou možností, jak uspokojit budoucí poptávku. Cesta, kterou se toto odvětví dnes vydá, tak bude mít dalekosáhlé důsledky pro životní prostředí v příštích letech.

V nejbližší době lze rybí farmy skutečně učinit čistšími. Několik zodpovědných producentů zavedlo nové techniky a technologie pro boj se znečištěním, od sledování příjmu krmiva pomocí videokamer až po začlenění filtračních krmiv, jako jsou měkkýši a mořské řasy, do svých systémů. Jiní se snaží snížit závislost na krmných rybách tím, že nahrazují rybí moučku rostlinnými bílkovinami nebo zavádějí nové biotechnologie pro udržitelnější produkci krmiva pro ryby. Dokud však budou tyto akvakulturní systémy zasazeny do pobřežního nebo sladkovodního prostředí, budou i nadále přispívat k úbytku biotopů a narušování ekologie.

Z dlouhodobého hlediska pak odborníci obecně nabízejí dvě cesty: recirkulační systémy na souši a akvakulturu na moři. Obě by mohly potenciálně zmírnit negativní externality akvakultury a zajistit udržitelnost produkce ryb i do budoucna.

V prvním případě by se chovy ryb přesunuly z oceánu do recirkulačních akvakulturních systémů (RAS), v nichž jsou ryby umístěny ve vnitřních nádržích, které jsou regulovány čerpadly, ohřívači, provzdušňovači a filtry. Jednou z největších výhod tohoto přístupu je jeho přizpůsobivost: RAS lze umístit téměř kdekoli, od městských pozemků až po vysloužilé vepříny.

Ještě lepší je, že tyto systémy jsou navrženy tak, aby recyklovaly téměř veškerou spotřebovanou vodu, což eliminuje problém znečištění pobřeží. Ochranářská organizace Seafood Watch proto v současnosti dává všem rybám chovaným v RAS označení „Nejlepší volba“.

Druhou možností je přesunout akvakulturu opačným směrem: do moře. Pobřežní systémy využívají síly oceánu tím, že pomocí hlubších vod a silnějších proudů odvádějí přebytečné živiny a odpad z citlivých pobřežních ekosystémů. Díky tomu nepotřebují mechanická čerpadla ani filtry (ačkoli motorizované ohrady mohou časem vyrazit na moře).

V USA se akvakultura začala orientovat na produkci RAS. Například norská firma právě oznámila plány na vybudování nové obrovské suchozemské lososí farmy ve státě Maine. A příklady projektů na moři lze nalézt u pobřeží Norska, Kalifornie a Havaje. Oba systémy jsou však stále spíše výklenkem než normou.

Jedním z hlavních problémů čistších přístupů k akvakultuře je jejich energetická náročnost. U suchozemských systémů musí být přirozené procesy, jako je filtrace a výměna a rozptyl vody, prováděny mechanicky, což vyžaduje velké množství elektrické energie. To nemusí být nutně problém v místech s nízkouhlíkovými elektrickými sítěmi, jako je Francie, ale bude to problém v místě, jako je Nové Skotsko, které je do značné míry závislé na uhlí.

Stejně tak operace na moři vyžadují naftu pro přepravu a údržbu, a to bude platit, dokud se elektrické lodě nebo nízkouhlíková kapalná paliva nestanou životaschopnějšími. Ačkoli by akvakultura na otevřeném moři měla stále vyžadovat méně nafty než komerční rybolov – a mohla by fungovat na obnovitelné zdroje energie, jako je slunce, vítr nebo vlny – je akvakultura na moři energeticky náročnější než běžné rybí farmy. A i když se novějším akvakulturním systémům podaří překonat současné provozní a regulační problémy, jejich největší překážkou bude nedostupnost levné nízkouhlíkové energie. Dokud budou fosilní paliva představovat většinu celosvětové spotřeby energie, environmentální příslib akvakultury nové generace zůstane nenaplněn.

To platí pro celou řadu průmyslových odvětví. Bez plošně čistší a levnější energie nebudeme schopni splnit naše širší cíle v oblasti životního prostředí a klimatu. Naše současné energetické technologie – včetně jaderné energie a obnovitelných zdrojů – mají před sebou ještě dlouhou cestu k uspokojení poptávky po energii. Do té doby bude muset odvětví akvakultury dále investovat a vyvíjet nové inovace, aby se dostalo na cestu udržitelnosti – ať už na souši, nebo v moři.

Linus Blomqvist je ředitelem programu ochrany přírody a programu pro potraviny a zemědělství v Breakthrough Institute. © Project Syndicate, 2018 www.project-syndicate.org

.