Může se to zdát překvapivé pro liberálního komentátora, jako jsem já, ale v letech 2010 až 2013 jsem pracoval v nejvýznamnějším doupěti amerického konzervatismu: Fox News. Během svého působení v této televizní stanici jsem si uvědomil, jak povýšeně jsem se vyjadřoval nejen o lidech, kteří ve Fox News pracovali, ale i o lidech, kteří je sledovali doma. A povýšenost je jen snobská forma předsudků; povýšeně se chováme jen k těm, o nichž máme pocit, že jsou ze své podstaty pod naší úrovní. Čím více jsem se dostával ze své vlastní liberální bubliny, tím více jsem potkával jiné konzervativce, kteří nebyli ani hloupí, ani nenávistní – nebo alespoň nebyli záměrně nenávistnější než já. Tyto zkušenosti skutečně zpochybnily mé předsudky a domněnky. Netvrdím, že Sean Hannity je nejmilejší člověk na planetě; jeho politické názory rozhodně nejsou ani zdaleka tím, co bych rozumně nazval milým. Říkám ale, že jsem si uvědomil, že člověk, kterého jsem považoval za zcela krutého, za karikaturu strašlivého pravicového monstra, je ve skutečnosti starostlivý a laskavý, dobrý táta a podporující přítel. Včetně podporujícího přítele pro mě.
Tak či onak, zkušenost, že jsem poznal a měl rád mnoho konzervativců a zároveň od nich dostával stále více nenávistných dopisů, mě postavila před volbu. Měl jsem od této chvíle věřit, že většina konzervativců je stejná jako ti, s nimiž jsem pracoval ve Fox News, nebo jsem měl předpokládat, že většina konzervativců je stejná jako ti, kteří mi posílají nenávistné zprávy na internetu? Co byla výjimka a co pravidlo? Upřímně řečeno, pravděpodobně jsem si mohl udělat obrázek o obou možnostech. Bylo to rozhodnutí, které prověřilo mé základní zásady. Mohl jsem se buď rozhodnout, že budu většinu konzervativců nenávidět, nebo ne. Odpověď jsem našel ve své tetě Lucy.
Teta Lucy má hlubokou lásku ke svým přátelům a rodině, velký smysl pro humor a smích, který působí jako lechtání. Teta Lucy (mimochodem, není to její pravé jméno) žije uprostřed venkova a je konzervativní republikánka. Miluje také mě, mého partnera a naši dceru a vítá nás s otevřenou náručí při každé rodinné příležitosti, které se nám podaří zúčastnit. Několikrát, když jsme se opatrně bavili o politice, byla teta Lucy zvědavá a laskavá. Teta Lucy sleduje Fox News a mně nakonec došlo, že většina diváků Fox News je nejspíš stejná jako ona – slušná, zvědavá na zprávy, s úmyslem se něco dozvědět a s informacemi něco dobrého udělat. Začal jsem si tetu Lucy představovat, když jsem chodil na Fox, a pak když jsem chodil na CNN, a dokonce i když jsem odpovídal lidem na Twitteru. Usnadnilo mi to myslet a mluvit a jednat z místa laskavosti, nikoli nenávisti – nevytvářet si stereotypy o neviditelných lidech na druhé straně těchto obrazovek, ale místo toho si představovat svou tetu Lucy, někoho, koho mám rád a koho si vážím.
Pro mě je neskonale povzbudivější, neřku-li účinnější, chovat se ke konzervativcům jako k partě tet Lucy místo ke keši trollů nebo „koši politováníhodných“. Nikdo se mnou nepovede konstruktivní dialog, pokud si bude myslet, že ho považuji za skřeta obývajícího most nebo za totální hromadu hniloby.
Lidé se mě často ptají, jak mohou mluvit se svými konzervativními příbuznými na rodinných setkáních, jako je Den díkůvzdání. Ve skutečnosti mám šikovný nástroj, který mě naučili Matt Kohut a John Neffinger, autoři knihy Přesvědčování lidí, a také jejich kolega Seth Pendleton, s nimiž jsem spolupracoval při vedení mediálních školení a seminářů o veřejném vystupování.
Představte si, že moje teta Lucy říká něco o tom, že nechce být proti přistěhovalcům nebo tak něco, ale ekonomika je teď prostě opravdu špatná a nemáme dost práce pro lidi, kteří už tu jsou. Mým přirozeným instinktem je argumentovat: „Ne, mýlíte se, a já vám vysvětlím tři důvody, proč!“. Z neurovědy však víme, že ačkoli všichni potřebujeme používat čelní laloky, abychom se mohli zapojit do rozumné diskuse – a být otevřeni přesvědčování -, když vnímáme, že přichází argument, naše čelní laloky se vypnou a zapne se část mozku typu „bojuj nebo uteč“ (část mozku, jak uvidíme později, která také udržuje naše předsudky a stereotypy). Pokud chceme zachovat možnost přesvědčování, musíme zůstat konverzační. Teta Lucy také ve své výpovědi nevyjadřuje ani tak chladná fakta, jako spíše pocit z faktů, jak jim rozumí. A jak mi řekl každý dobrý manželský poradce, kterého jsem kdy navštívil, s pocity se nedá polemizovat. Když mi partnerka řekne, že jsem zranil její city, nemůžu říct: „Ne, nezranil!“. Jsou to její pocity – a ty jsou ze své podstaty platné už proto, že je cítí.
Místo hádky vám tedy nabídnu tip, který používá zkratku ABC. Písmeno A znamená „potvrdit“. Nejprve najděte pocit, který můžete skutečně potvrdit. V tomto hypotetickém rozhovoru s tetou Lucy bych mohl říct: „Taky mám teď velké obavy o ekonomiku.“ V tomto rozhovoru bych mohl říct: „Taky mám teď velké obavy o ekonomiku. Nebo: „Naprosto souhlasím s tím, že je důležité, aby měl každý přístup k dobré práci“. Důležité je, že si nevymýšlím. Nejde o nějaké jednání nebo gesto. Myslím to vážně. S touto částí toho, co teta Lucy říká, mohu skutečně, autenticky souhlasit. Takže tím začínám.
Další je B, jako „most“. Neznamená „ale“. Také to není zkratka pro „nicméně“, což je Harvard „ale“. Je to můstek, způsob, jak říct „a“. Ve skutečnosti můžete říci jen „a“ – nebo „proto“ nebo „vlastně“ nebo „věc je“ nebo dokonce „dobrá zpráva je“. Cokoli, jen ne „ale“. „Ale“ v podstatě zneplatňuje vše, co mu předcházelo. Jako když řeknu svému partnerovi: „Promiň, ale …“. Podle těch samých párových poradců to znamená, že mě to vůbec nemrzí. Zřejmě si to myslí i můj partner.
Pak přijde C – „přesvědčit“. Sem jsem vložil cokoli, co jsem měl tendenci vypustit z úst na prvním místě, o tom, jak komplexní imigrační reforma skutečně zvyšuje mzdy a pracovní standardy pro přistěhovalce a občany, nebo cokoli, co jsem chtěl říct.
Podle mých zkušeností je ABCing v danou chvíli těžký, ale neuvěřitelně účinný, když se dělá správně. Je to mocný nástroj pro to, čemu říkám „connection-speech“, který vám nejen umožní vyjádřit svůj názor, ale pomůže vám ho vyjádřit přátelským a uctivým způsobem, který může být vyslyšen.
Ale kromě nástroje ABC, když se mě lidé ptají, jak mluvit s vlastní tetou Lucií o politice, často se ptám, jak mluví se svými rodinnými příslušníky o jiných tématech než o politice. Křičí a řvou na svou tetu, když se jí líbí nějaký film, který je podle nich hloupý? Samozřejmě že ne. Možná se rozohní a řeknou něco jako: „Vážně? Ty si nemyslíš, že Hříšný tanec je nejlepší milostný příběh všech dob?“ „Ne. Ale konverzace zůstává zdvořilá a jakékoli rozhořčení je druhořadé vůči ohromujícímu duchu lásky. Nehodlám vydědit tetu Lucy za to, že se jí Hříšný tanec nelíbí.
Očividně jsou politické otázky mnohem důležitější. Ale přesto mám tetu Lucy neskonale raději než Donalda Trumpa. Pamatovat si to pomáhá. A upřímně řečeno, mám spoustu dobrých přátel, se kterými se na sto procent nevidím, ale obecně si myslím, že jsou „na mé straně“. Co když s nimi souhlasím jen v 90 procentech otázek? Nebo s 60 procenty? Nebo se 40 procenty? Kde mám stanovit hranici mezi tím, že se prostě „shodneme na tom, že se neshodneme“, a tím, že je budu považovat za obludné nepřátele? Jde o to, že „svým lidem“ na „mé straně“ dávám výhodu pochybností. Proč to neudělám pro tetu Lucy?“
Spojení-řeč nabízí paprsek naděje v temném bouřkovém mraku, kterým je internetový vitriol a vitriol obecně. Protože faktem je, že všichni říkáme, že se nám to svinstvo nelíbí. Například většina Američanů říká, že se jim nelíbí špinavé politické reklamy a negativní kampaně. A přesto je stále volíme. Opravdu chceme to, co říkáme, že chceme? Pokud ano, musíme to začít skutečně podporovat a sami být vzorem slušnosti. Jak mimo internet, tak na internetu, pokud přestaneme rozdmýchávat nenávist a místo toho budeme praktikovat řeč spojování, mohl by se rozšířit ten malý paprsek naděje na lepší způsob vzájemné interakce a dokonce i nesouhlasu.“
Vyňato z knihy The Opposite of Hate: A Field Guide to Repairing Our Humanity od Sally Kohn © 2018 by Sally Kohn. Přetištěno se svolením nakladatelství Algonquin Books of Chapel Hill. Všechna práva vyhrazena.
Kontakt na [email protected].