Kato, který v dětství osiřel a vyrůstal v domě svého strýce, reformátora M. Livia Drusa, si brzy vypěstoval asketické návyky a dával na odiv svou politickou a morální bezúhonnost. Poté, co působil jako vojenský tribun v Makedonii (67-66 př. n. l.), procestoval Asii, aby se připravil na veřejný život. Jako kvestor neboli ministr financí se Cato vyznačoval trestáním zkorumpovaných úředníků státní pokladny a přísnou správností svých účtů. Nebyl však prost prospěchářství. Jako volený tribun v roce 63 stíhal za volební úplatkářství jednoho z mužů, kteří porazili Catilina v boji o post konzula, a druhého zprostil obžaloby, protože byl jeho příbuzným.
Katónův plamenný projev 5. prosince vedl senát k hlasování o popravě catilinských spiklenců, kteří byli dopadeni v Římě po neúspěšném pokusu o převzetí vlády ve státě. Jako tribun v roce 62 Cato zablokoval pokusy Metella Nepa a Julia Caesara odvolat Pompeia, aby se vypořádal s Catilinem a jeho vojskem v Etrurii.
Když se Pompeius vrátil z Východu, Cato proti němu vedl senátorskou opozici. Pobouřil také Crassa a rovnostáře, když odmítl povolit přehodnocení smlouvy o daních pro Asii. Výsledkem bylo vytvoření prvního triumvirátu Pompeiem, Crassem a Caesarem k dosažení jejich politických cílů. Během Caesarova konzulátu v roce 59 se Cato ostře postavil proti návrhům triumvirátu na přerozdělení půdy a udělení mimořádného velení Caesarovi. Katonova taktika byla tak razantní, že ho Caesar v jednu chvíli nechal uvěznit, aby si to později rozmyslel. V následujícím roce se triumvirové zbavili Cata tím, že mu nabídli zvláštní velení na Kypru. Ačkoli si byl Cato vědom, že je odstraňován z centra moci, jeho přehnaný smysl pro povinnost mu znemožnil odmítnout.
Když se v roce 56 př. n. l. vrátil do Říma, pokusil se zablokovat zvolení Pompeia a Crassa do jejich druhé konzulské funkce. Zabránili tak Katonově volbě do pretoriánského úřadu, na kterou musel čekat až do roku 54. Aby zabránil nepokojům a anarchii, které se rozvinuly v letech 53 a 52, podpořil Cato návrh senátorských vůdců, aby se Pompeius stal jediným konzulem. Poté nadále podporoval Pompeia, ale pouze jako protiváhu rostoucí moci Caesara. Protože Cato odmítal kultivovat velké politiky, nepodařilo se mu získat konzulát pro rok 51.
V občanské válce mezi Pompeiem a Caesarem se Cato rozhodl pro Pompeia a dostal velení na Sicílii, kterou po příchodu caesarovských vojsk vyklidil, aby se vyhnul krveprolití. Během bitvy u Farsalu posádkoval pro Pompeia Dyrrachium a po Pompeiově porážce se připojil k pompeiovským uprchlíkům v Africe. Tam odmítl vojenské velení, protože nezastával funkci konzula, ale ujal se vedení města Utika (odtud odvozuje své příjmení) a organizoval jeho obranu. Když Caesar v roce 46 rozdrtil Pompeiovce v bitvě u Thapsu a přiblížil se k městu, spáchal Cato sebevraždu.
Po své smrti se Cato stal symbolem republikánství v pokračujícím boji proti Caesarovi, Antoniovi a Octavianovi. Za jeho života však jeho konzervatismus a obstrukce sloužily pouze k posílení sil, proti nimž stál.