Stát se hasičem není snadný úkol. Tisíce lidí se postavily do fronty, aby složily zkoušku pro hasičský sbor, který měl mít jen pár volných pracovních míst za celou dobu platnosti seznamu (pokud i to někdy). Pamatuji si to naprosto jasně. Tři tisíce lidí na jedno pracovní místo. 5 000 lidí na 10 pracovních míst, 4 000 lidí jen proto, aby hasičský sbor mohl sestavit náborový seznam (ale bez předpokládaného přijetí kohokoli). Ten seznam je dlouhý a dlouhý. Zpočátku bylo velmi děsivé vidět všechny ty lidi v řadě a uvědomit si, že se všemi musím soutěžit. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval, ale nakonec se mi to podařilo: Nesoutěžila jsem s nimi, ale sama se sebou! Neměl jsem koho obviňovat, kromě sebe, pokud mě nepřijali.
Netrvalo dlouho a uvědomil jsem si, že na odděleních, která vyžadovala, aby uchazeči měli licenci zdravotnického záchranáře (což začátkem devadesátých let začínalo dělat stále více oddělení), a to i v oblasti Bay Area, se při každém testu hlásilo méně než 100 uchazečů! Některá oddělení dostávala méně než 50 uchazečů a některá dokonce jen 10 až 20 uchazečů! Pokud jsem chtěl opravdu zvýšit své šance na přijetí jako hasič, musel jsem se stát záchranářem.
Když jsem se začal snažit stát se hasičem, většina hasičů, se kterými jsem mluvil, mi radila, abych prostě šel na komunitní vysokou školu, která má program požární techniky, a pak získal certifikáty EMT a Firefighter 1 Academy a to by mělo být vše, co potřebujete k přijetí. No, brzy jsem zjistil, že to, co fungovalo jim, když se nechali najmout, pravděpodobně nebude fungovat pro mě; chystal jsem se dělat to a ještě něco navíc! Když jsme s kamarádem dokončili čtyřleté studium na místní státní univerzitě, věděli jsme, že se chceme stát hasiči, a po rozhovorech s různými hasiči jsme začali rýsovat náš akční plán.
Věděli jsme, že budeme muset co nejdříve získat certifikát EMT a certifikát Firefighter 1, abychom byli schopni složit více vstupních zkoušek pro hasiče (protože to je to, co mnoho agentur v oblasti Bay Area vyžadovalo k testování). Věděli jsme, že budeme muset také získat dvouletý titul v oboru požární techniky, abychom mohli prokázat svůj závazek vůči hasičské službě a také svou motivaci. Na naše čtyřleté tituly jsme byli hrdí, ale také jsme věděli, že někteří kandidáti takovou úroveň vzdělání nemají, a nechtěli jsme příliš vyčnívat a být považováni za „převzdělané“ vysokoškoláky, kteří chtějí jít po zkušební době rovnou na pozici velitele hasičů.
Proto jsme věděli, že musíme získat také dvouleté tituly v oboru požární technologie. Věděli jsme také, že pokud nás po získání certifikátů z akademie EMT a Firefighter 1 nepřijmou, že bude lepší zatnout zuby a jít na školu pro zdravotníky. Samozřejmě jsme dělali všechny testy, na které jsme se kvalifikovali, a doufali, že nás přijmou, aniž bychom se stali záchranáři. Ne že bychom se nechtěli stát záchranáři, ale nechtěli jsme vydržet další rok nebo více intenzivní školy. Nechápejte mě špatně, ne že by nám vadilo vést výjezdy záchranné služby, nicméně pokud bychom měli na výběr, myslím, že bychom oba raději bojovali s ohněm než vedli výjezdy záchranné služby (a to pravděpodobně platí pro mnoho kandidátů, kteří nakonec jdou na školu pro záchranáře).
Tady začíná problém pro mnoho budoucích studentů záchranářství. Mnozí z nich (stejně jako já) jdou na paramedickou školu v domnění, že to bude rychlá a snadná vstupenka do hasičské služby. Ano i ne. Ano, vaše šance na přijetí do hasičské služby se výrazně zvýší, protože jste zdravotnický záchranář. Ne, protože mnoho studentů, kteří jdou na zdravotnickou školu, ví, že je to snadná vstupenka, a dělají to jen proto, aby se stali hasiči. Byl jsem jedním z nich. Šel jsem na zdravotnickou školu, abych se stal hasičem. Přiznám se k tomu.
Brzy jsem si však uvědomil, že mě nebudou krmit informacemi po lžičkách a že na tom, abych se stal záchranářem, budu muset pracovat. Když bylo vše řečeno a uděláno, stále mám pocit, že škola pro záchranáře byla těžší než projít a dokončit čtyřleté studium na Kalifornské státní univerzitě v Haywardu! Bylo to těžké zejména proto, že jsem neměl mnoho zkušeností s prací záchranáře, o které bych se mohl opřít. Neměl jsem žádné předchozí zkušenosti s prací na sanitce a myslím, že mi to opravdu ublížilo a donutilo mě to pracovat tvrději, než bych asi měl. Teď mi to dává smysl, když se na tu situaci dívám zpětně: jak jsem mohl očekávat, že budu dobrým záchranářem, když jsem se nikdy nenaučil stát se výborným záchranářem? Učí nás lézt a pak chodit. Bylo to, jako kdyby amatérský sportovec soutěžil v triatlonu, aniž by se stal vynikajícím plavcem, cyklistou a nebo běžcem! Stejně tak přemýšlejte o zdravotnické škole. Dokončil jsem ji? Ano; ale nebylo to snadné.
Když jsem nastoupil na zdravotnickou školu, velmi rychle mi došlo, že se musím stát zdravotníkem, protože se chci stát zdravotníkem, a ne proto, že se chci stát hasičem. Musel jsem si přiznat, že i když mým konečným dlouhodobým cílem je stát se hasičem, pro své krátkodobé a střednědobé cíle musím pracovat na tom, abych byl co nejlepším záchranářem. Po rozhovorech s mnoha zdravotnickými záchranáři a zdravotními sestrami, kteří pracují v terénu jako preceptoři v nemocnicích i na ambulancích, jsem si začal uvědomovat, že při absolvování školy pro zdravotnické záchranáře je značná míra neúspěšnosti a že mnoho studentů selhává během fáze praxe v terénu.
Další zkoumání mě přivedlo k pochopení, proč studenti selhávají. Mnozí z nich nikdy nepracovali jako záchranáři a/nebo na sanitce! Kromě toho, že studenti zdravotnických záchranářů neměli předchozí zkušenosti, byli také v nevýhodě, protože mnozí z preceptorů už měli dost toho, že se studenti stávají zdravotnickými záchranáři jen proto, aby se stali hasiči. Chtěli, aby lidé byli takoví, jako když chodili na zdravotnickou školu, tedy pracovali na tom, aby se stali co nejlepším zdravotníkem, až budou nakonec pracovat pro soukromou záchrannou společnost (protože tam byla většina pracovních míst pro zdravotníky). Svým způsobem se nemohu divit preceptorům, že nechtějí brát studenty bez zdravotnické praxe, nebo jsou na ně dokonce přísnější, protože nemají zdravotnickou praxi.
Začínal jsem na zdravotnické škole jako asi mnoho studentů. Myslel jsem si, že z práce v hodinách „vybruslím“, udělám si licenci, dostanu se k hasičům a budu dělat to, co musím, abych přežil, dokud nepřijede sanitka nebo dokud už nebudu muset být záchranářem. Realita se brzy dostavila po rozhovorech s mnoha pracujícími hasiči / záchranáři a soukromými záchranáři, kteří mi poradili, že je lepší stát se záchranářem, protože chci, ne protože musím. Pokud bych do toho nešel srdcem, hrozilo by mi příliš velké riziko. Nebylo třeba mnoho, abyste přišli o licenci záchranáře (oproti certifikátu EMT); podání špatných léků, nepodání žádných léků, podání příliš velkého množství léků, neumístění endotracheální rourky na správné místo a seznam by mohl pokračovat dál a dál. Všechny tyto věci mohou vést ke ztrátě licence. No, nejsem génius, ale viděl jsem, že kdybych nedokončil školu pro záchranáře nebo přišel o licenci záchranáře kvůli jedné z výše uvedených věcí, pravděpodobně bych už nikdy, nikdy nedostal práci záchranáře nebo hasiče. To pomyšlení se mi nelíbilo. V sázce je příliš mnoho odpovědnosti a rizik na to, aby záchranář dělal to, co dělá, pokud do toho nedává srdce a duši.
Také jsem začal pozorovat, že mnoho hasičských sborů vyžaduje, aby jejich záchranáři byli záchranáři po stanovený počet let: Tři roky, pět let, deset let, celou kariéru, dokud nepovýší atd. Musel jsem se na situaci podívat z nadhledu. Mohl bych být záchranářem a být u toho dalších 30 let nešťastný (protože jsem to dělal jen proto, abych se stal hasičem), nebo bych z toho mohl vytěžit maximum, přijmout to a udělat z toho to nejlepší? Vybral jsem si filozofii vytěžit z toho to nejlepší a přijmout to a jsem rád, že jsem to udělal. Kdybych opravdu chtěl být hasičem, ale musel bych být celou kariéru záchranářem? Ano; protože mým konečným cílem bylo stát se hasičem. Ne každý je ochoten se k tomu odhodlat.
Jeden preceptor mi řekl: „Když nastoupíš na praxi v terénu, měl bys být schopen zasáhnout jako bezpečný zdravotník a začínající záchranář. Nejprve vás vyzkouším ze základních dovedností EMT, abych potvrdil vaši způsobilost, a pak vás nechám začít přidávat dovednosti záchranáře. Poslední věc, kterou bych chtěl dělat na vašich prvních směnách, je učit vás, jak používat nosítka nebo jak používat své dovednosti EMT, které jste nikdy předtím nepoužili (mimo učebnu). To nám zabírá drahocenný čas na školení, kterého nemáme nazbyt.“ Nemohu s ním než souhlasit. Kvůli přetlaku studentů záchranářství bez praxe jsem viděl, jak mnozí preceptoři začínají být frustrovaní, nechtějí brát studenty bez praxe, nechtějí je propustit, protože nejsou ani kompetentní záchranáři, a jak studenti propadají na stážích.
Nechtěl jsem být jedním z těchto studentů! Investoval jsem příliš mnoho do toho, abych se stal hasičem, než abych to dopustil. Myslím, že bych nakonec mohl být zaměstnán jako hasič, kdybych nedokončil školu pro zdravotníky. Vím však, že by mi to trvalo mnohem déle, než tomu bylo ve skutečnosti.
Takhle mi vyšlo stát se záchranářem (a pokusit se být co nejlepším záchranářem). Zkoušku pro oddělení, pro které v současné době pracuji, jsem dělal dvakrát (jednou za dva roky). V obou případech tam bylo asi 3000 lidí, kteří se testovali asi na 10 pracovních míst. V obou případech oddělení uspořádalo náhodnou loterii, aby se počet uchazečů snížil. V obou případech jsem nebyl vybrán. V obou případech oddělení přijalo poměrně velké množství dobrovolníků. Pak se stal (pro mě) zázrak. Oddělení plánovalo poskytovat záchranářské služby a potřebovalo přijmout 11 záchranářů. Jednoho dne jsem dostal poštou dopis, ve kterém byla tato informace uvedena, ale myslel jsem si, že nemám šanci, protože jsem tam nebyl dobrovolníkem a protože pravděpodobně ještě budou losovat. Páni, to jsem se mýlil. Zjistil jsem, že tam bylo méně než 100 uchazečů, kteří si dokonce udržovali aktuální kontaktní údaje a obtěžovali se poslat kopie svých zdravotnických průkazů.
Pozvali nás na test fyzických schopností (protože všech původních asi 3 000 uchazečů absolvovalo písemnou zkoušku asi rok předtím), a pak, pokud jsme v této fázi uspěli, na ústní pohovor. Pořád jsem si nedělal velké naděje. Tedy až do chvíle, kdy jsem se dostavil na test fyzických schopností a zjistil, že se dostavilo asi 70 uchazečů. O několik dní později jsem dále zjistil, že na ústní pohovory šlo pouze 60 uchazečů. 60 lidí na 11 míst? Takové šance se musí líbit! Obzvlášť se mi to líbilo, protože jsem byl jedním z těch 11 šťastlivců, kteří šli na náborovou akademii. To vše jen proto, že jsem vynaložil úsilí a oběti, abych absolvoval zdravotnickou školu. Ano, stálo mě to asi 7 000 dolarů na školném a knihách a také blíže neurčené náklady na ušlou mzdu (protože jsem nemohl pracovat tolik hodin – chtěl jsem se soustředit na paramedickou školu), ale snadno jsem si to vynahradil během prvního roku nebo tak nějak na oddělení. Dodávám, že to byly dobře vynaložené peníze.
Ještě teď je stát se záchranářem téměř jistá cesta (říkám téměř, protože nic v životě není jisté a člověk nemůže počítat slepice, dokud se nevylíhnou) k hasičům. Pokud jsi ochoten obětovat zhruba rok, utratit peníze potřebné na to, aby ses dostal od začátku do konce, věnovat se tomu, aby ses stal co nejlepším záchranářem, pochopit, že možná budeš muset být záchranářem po celou dobu svého zaměstnání u hasičského sboru, pak výrazně zvyšuješ své šance stát se hasičem na plný úvazek. Volba je na vás, nikoho jiného než sebe nemůžete vinit, pokud v průběhu svého života nikdy nedosáhnete každého ze svých snů!“
Nesnažím se vám říkat, co máte dělat. Vaše volba stát se záchranářem, nebo se jím nestát, je volbou, kterou můžete učinit pouze vy. Ať tak či onak, se svým rozhodnutím budete muset žít po zbytek života. Udělejte to, co musíte, abyste od života získali to, co chcete. Jen si pamatujte, že pokud se rozhodnete něco dělat a nejste do toho srdcem a duší stoprocentně zapálení, vystavujete sebe (a svého zaměstnavatele, veřejnost a své spolupracovníky) neúspěchu! Musíte ze sebe vydat to nejlepší a připravit se na úspěch – lidé, kterým poskytujeme služby, si nezaslouží nic jiného než to nejlepší!