podle Jayaram V
Co znamená bhakti?
Doslovně řečeno bhakti znamená věrnost, odevzdanost, věrnost, připoutanost a oddanost. Slovo je odvozeno od bhakta, což znamená člověk, který je k někomu připoután nebo je mu věrný, uctívač, oddaný, zbožňovatel nebo věrný služebník. Bhakta také znamená jídlo, vařenou nebo uvařenou rýži, oběť přinášenou při obětování. Jinými slovy, bhakta znamená toho, kdo se fyzicky nebo duchovně obětuje jako oběť při uctívání Boha.
Zdá se tedy, že pojem bhakti mohl vzniknout z dávných rituálních praktik zvířecích a lidských obětí. Člověk, který se nabídl bhóktovi (pojídači nebo božstvu) jako oběť, byl bhakta. Postupem času tato praxe zanikla, ale s internalizací obětních rituálů se myšlenka oddané oběti sama o sobě proměnila v jógu. Bhakta se stal oddaným, který se odevzdal Bohu a žil životem v odloučení a odříkání, vykonával obětní (bez touhy) činnosti jako oběť, plně pohroužen do kontemplace Boha.
Pravá bhakti
Z duchovního hlediska je bhakti jedním z nejvznešenějších lidských projevů, kterého není snadné dosáhnout. Pravá bhakti vzniká u člověka, který je naplněn čistotou sattvy, je prostý světských tužeb a jeho jediným cílem je osvobození. Věrný oddaný Bohu nehledá nic jiného než pozornost Boha nebo jednotu s Ním. Může dokonce jednat nebo se tvářit, jako by byl mimo svou mysl.
V duchovním smyslu bhakti znamená intenzivní duchovní lásku a oddanost Bohu. V opravdové oddanosti člověk dosahuje výšin mimotělesných a mimomyslových zážitků, trpí častými změnami nálad, ztrácí vědomí nebo upadá do vytržení a transu. Pravá oddanost se často projevuje jako jakési božské šílenství a naprostá lhostejnost ke světským záležitostem.
Takže bhakti není pouhý oddaný cit nebo činnost. Je mnohem hlubší. Je to intenzivní touha duše, která je uvězněna v jevech zrození a smrti, osvobodit se od jevové existence, v jejímž zajetí je držena. Projevuje se v bytosti člověka jako silný cit, který je z tohoto světa i není z tohoto světa. Vzniká v mysli, která je stabilizována jednou špičatou inteligencí a očištěna v ohni ctností a božských kvalit.
Bhagavadgíta určuje čtyři typy oddaných. člověka v nouzi (arta), zvídavého (jignasu), hledače bohatství (artharhti) a člověka moudrého (7.16). Z nich, prohlašuje Pán Krišna, je Mu nesmírně drahý člověk moudrý, utvrzený v cílevědomé a nepřetržité oddanosti (7.17). Pro prožívání hluboké oddanosti je tedy nezbytná nepřítomnost touhy, stabilní mysl a čistá inteligence.
Světská oddanost
Protože lidská mysl podléhá změnám a trápením, je oddanost světských lidí omezená ve své čistotě, schopnosti a intenzitě. V mnoha ohledech je slabým odrazem pravé bhakti. Je to oddanost pramenící spíše z klamu a nevědomosti než z poznání a inteligence. Z náboženského hlediska je stále lepší mít světskou oddanost než nemít vůbec žádnou víru nebo oddanost. Můžeme ji považovat za součást procesu růstu a vývoje, za počáteční fázi vnitřního probuzení, kterou člověk musí nakonec překonat, aby mohl zažít pravou oddanost.
Světská oddanost má omezený rozsah, je podmíněna dualitou a touhami, vzkvétá díky emocím, jako je strach a chamtivost, je poháněna trojí kvalitou a trpí tíhou očekávání. Stejně jako mnoho jiných lidských emocí je v mnoha ohledech pouze zastřenou z lásky k sobě samému, v níž hraje důležitou roli ego. Mnozí Asurové v Puránách byli velkými ctiteli Pána Šivy. Jejich oddanost se většinou zvrhla v pýchu, ctižádost a egoismus, když byly jejich touhy zmařeny. Pravá oddanost je nesobecká. Světská oddanost je sobecká. To je hlavní rozdíl.
Bhakti v osvobození
Hinduismus navrhuje mnoho cest k osvobození. Jak prohlašuje Bhagavadgíta, cest k Bohu je mnoho, všechny cesty nakonec vedou pouze k Nejvyššímu Já. Po některých cestách je však obtížné jít. Některé cesty vedou k jiným božstvům a menším bohům. Některé cesty mohou dokonce vést k pádu. Shodný názor však je, že všechny cesty vedou k oddanosti a oddanost vrcholí osvobozením. Je tomu tak proto, že osvobození předpokládá jednotu a sjednocení a nikdo nemůže dosáhnout Brahmanu nebo se s ním sjednotit, pokud s ním není v naprostém souladu a shodě. Skutečné sjednocení vzniká teprve tehdy, když z vědomí zmizí individualita a všechny představy oddělenosti a duality. Jakékoli sjednocení s Bohem, ať už jsou prostředky jakékoliv, je tedy možné pouze s odevzdaností, vírou, souladem, mírem, bezpodmínečnou láskou, přijetím a oddaností.
Typy bhakti
Oddanost může vzniknout z kterékoli nebo ze všech tří kvalit, totiž sattvy, radžas a tamas. Na jedné straně stojí satvická (nesobecká) oddanost nejčistšího druhu, kterou vychvaluje Pán Krišna v Bhagavadgítě (12:13 – 12:20), která je nesobecká a čistá a která vede k osvobození a blaženosti. Následuje radžasistická (egoistická) forma oddanosti, která se snaží využít oddanost jako prostředek k získání fyzických, mentálních nebo duchovních sil k prosazení vlastních zájmů nebo sobeckých tužeb. Třetí je tamasická (bludná a psychotická) oddanost, kterou praktikují bludní lidé za použití krutých a bolestivých metod, jako jsou zvířecí a lidské oběti, extrémní formy sebetrýznění a sebemrskačství, s cílem ublížit druhým nebo získat kontrolu nad věcmi a objekty.
Oddanost může být praktikována také fyzicky v podobě rituálů, půstu a obětí, mentálně v podobě modliteb a zpěvů nebo duchovně v podobě meditace, soustředění, odpoutání a odříkání.
Jak se oddanost praktikuje v hinduistické tradici
Narada v Bhaktisútrách popisuje bhakti následujícími slovy:
To je nejvyšší láska, která je jako Amrit, naleznuv ji, člověk se stává dokonalým, stává se nesmrtelným, stává se spokojeným, naleznuv ji, netouží už po ničem, ani se nermoutí, ani nenávidí, ani se nezabývá a nenadchne pro nic jiného, poznav ji, stává se jakoby omámeným, jakoby ztraceným, omráčeným, překvapeným a přebývá ve svém vlastním já. Bhakti je ze své podstaty prostá touhy, má povahu nezájmu o světské záležitosti, výlučné oddanosti vůči Tomu (Bohu) a nezájmu o cokoli, co je s tím v rozporu, vzdává se jiných útočišť a přijímá výhradně útočiště Toho (Boha). I při styku s tímto světem nebo při provozování světských záležitostí žít podle Toho (Boha) a mít nezájem o cokoli, co je s Tím (Bohem) v rozporu.
Mahabhagavatam popisuje devět forem bhakti neboli oddané služby, které jsou uvedeny níže.
- Šravanam:
- Kirtanam: Naslouchání příběhům a slávě Boha:
- Smaranam: Zpěv nebo recitace Božích jmen a slávy:
- Pada-sevanam: Vzpomínání na Boha a Jeho činy:
- Archanam: Čekání na Něj:
- Vandanam: Rituální uctívání Božích podob nebo obrazů:
- Dasyam: Klanění se Bohu:
- Sakhyam: Služba Jeho osobnosti nebo inkarnaci:
- Atma-nivedanam: Přátelství s Ním: Zasvěcení se Mu srdcem i duší.
„Bhakti-rasamrita-sindhu“ (napsal Rúpa Gósvámí) uvádí následujících devět základních činností bhakti s poučením, že následováním všech, nebo jen jedné či kterékoli z nich si oddaný může zajistit lásku k Bohu:
- Slyšení o Pánu – zpěv & zpívání Božích jmen (japa), poslouchání příběhů z písem.
- Vychvalování Pána – popisování Božích veskrze přitažlivých rysů.
- Vzpomínání na Pána – vnitřní rozjímání o Pánově podobě, činnostech, jménech nebo osobnosti.
- Sloužení lotosovým nohám Pána – poskytování určité formy fyzické služby.
- Uctívání Pána – v Indii oblíbená forma uctívání božstva (arkána).
- Poskytování modliteb Pánu – jakákoli forma modlitby, kterou se snažíme potěšit Boha.
- Sloužení Pánu – poskytování služby pro Pánovo potěšení, například kazatelská činnost.
- Vybudování přátelství s Pánem – navázání vnitřního, láskyplného vztahu s Bohem.
- Odevzdání všeho Pánu – odevzdání svých myšlenek, činů a skutků Bohu.
Je oddanost mnoha bohům a bohyním užitečná?“
Populární forma hinduistického uctívání zahrnuje uctívání mnoha bohů a bohyň. Při návštěvě hinduistického chrámu je zvykem uctívat všechna božstva, která jsou tam instalována. Během roku hinduisté slaví mnoho svátků a uctívají mnoho božstev. V Bhagavadgítě Pán Krišna jasně říká, že ti, kdo uctívají menší bohy, jdou k nim, zatímco ti, kdo uctívají Jeho (Brahman. Isvara neboli Nejvyšší Já), půjdou pouze k Němu. Ideální praxí je tedy uctívat pouze Nejvyššího Boha, ať už si ho člověk představí v jakékoli podobě, a té se držet. To uctívači pomůže stabilizovat svou mysl v tomto božstvu a postupně rozvíjet spřízněnost s Bohem a postupovat na cestě.
Je-li cílem osvobození, je toto ideální praxe. Mysl by měla zůstat soustředěná na jednu myšlenku, jeden obraz a jedno božstvo. Pokud člověk v této praxi vytrvá, pak jednoho dne tento obraz ožije a povede uctívače na cestě osvobození. Pak se toto Božstvo postará o všechny potřeby a přání svého oddaného a zachrání ho z koloběhu zrození a smrtí. Pokud chce člověk dosáhnout osvobození v tomto životě, je to nejlepší praxe.
Jestliže však někdo nemyslí spasení v tomto životě vážně, ale chce se na něj připravit v některém z budoucích životů, aniž by obětoval své světské cíle, pak se může oddávat obřadům a rituálům a uctívat libovolné množství božstev a žádat o dobrodiní a přízeň. Takové praktiky by nevedly k osvobození, ale k dalším třem cílům lidského života, totiž k dharmě, arthě a kámě.