V terminologii islámu je (, množné číslo: ; také transliterováno Doowa), což doslova znamená „vzývání“, akt prosby. Termín je odvozen z arabského slova, které znamená „volat“ nebo „přivolávat“, a muslimové jej považují za hluboký akt uctívání. Islámský prorok Mohamed údajně řekl: „Du’a je podstatou uctívání“, přičemž jedním z Božích příkazů vyjádřených prostřednictvím Koránu je, aby k němu volali:
V muslimské spiritualitě je na du’a kladen zvláštní důraz a první muslimové věnovali velkou péči zaznamenávání Mohamedových proseb a jejich předávání dalším generacím. Tyto tradice urychlily vznik nových literárních žánrů, v nichž byly prorocké prosby shromažďovány v jednotlivých svazcích, které se učily nazpaměť. Sbírky jako Al-Nawawiho Kitab al-adhkar a Šams al-Dín al-Džazárího al-Hisn al-Hasin jsou příkladem tohoto literárního trendu a získaly značný ohlas mezi muslimskými ctiteli, kteří se chtěli dozvědět, jak Mohamed prosil Boha.
Literatura Du’a se však neomezuje pouze na prorocké prosby; mnozí pozdější muslimští učenci a mudrci skládali své vlastní prosby, často ve složité rýmované próze, které přednášeli jejich žáci. K populárním du’ám by patřila Dala’il al-Chajrát Muhammada al-Džazúlího, která se na svém vrcholu rozšířila po celém muslimském světě, a Hizb al-Bahr Abul Hasana aš-Šadhílího, která měla rovněž široký ohlas. Literatura du’a dosahuje své nejlyričtější podoby v Munajatu neboli „šeptaných důvěrných modlitbách“, jako jsou modlitby Ibn ‚Ata Alláha. Mezi šíitskými školami zaznamenává du’as připisované Alímu a jeho vnukovi Alímu ibn al-Husajnovi Zajn al-‚Abidínovi škola Al-Sahífa al-Sajjádíja.
.