Někteří lidé jsou schopni sledovat pozdě večer ve zprávách nejnovější rasistický incident nebo střelbu ve škole, převalit se a jít hned spát. Spousta jiných se však na zprávy po večeři dívat nemůže, protože bolest a utrpení, kterých jsou svědky, se jim vryjí příliš hluboko pod kůži a veškerá naděje na spánek je ztracena.
Příčina toho, že si utrpení druhých bereme tak osobně? Požehnání a prokletí empatie.
Podle slovníku Dictionary.com je „empatie“ popisována jako „psychologické ztotožnění se s pocity, myšlenkami nebo postoji druhého člověka nebo jejich zástupné prožívání“. Roman Krznaric, autor knihy „Empatie: Proč na ní záleží a jak ji získat,“ popisuje rozdíl mezi empatií a soucitem: „Sympatie je soucit nebo lítost nad někým, ale bez dalšího kroku k pochopení toho, co ten člověk prožívá nebo jak prožívá svět,“ říká.
Být „empatik“ versus být empatický
Existuje také rozdíl mezi tím, zda cítíte empatii k druhým a zda jste skutečný „empatik“. Judith Orloff, MD, autorka knihy „The Empath’s Survival Guide: Životní strategie pro citlivé lidi“, se identifikuje jako empatik a popisuje je jako „emocionální houby, které jsou tak citlivé, že mají tendenci na sebe brát stres světa“.
Dar pocitu empatie, neboli být empatikem, spočívá v tom, že vám na druhých hluboce záleží a chcete jim pomoci, říká Orloffová. Nevýhodou empatie však je, že může být mocně vyčerpávající. „Empatikové mají extrémně citlivý, hyperreaktivní neurologický systém,“ vysvětluje. „Nemáme stejné filtry jako ostatní lidé, které by blokovaly podněty. V důsledku toho absorbujeme do svého těla jak pozitivní, tak stresující energie kolem nás.“
Je empatie dovednost nebo schopnost, se kterou se člověk narodí?
Orloff říká, že schopnost cítit empatii je trochu psychologický sklon a trochu neurologické zapojení. „Existuje hypotéza, že empatikové mohou mít hyperaktivní systém zrcadlových neuronů (neurony soucitu v mozku) a pracují na plné obrátky, když cítí soucit,“ říká.
Podle Krznarica je vaše schopnost empatie pravděpodobně otázkou přírody a výchovy. „Výzkumy naznačují, že asi 50 procent našich empatických schopností je geneticky zděděno a zbytek se můžeme naučit, protože empatie není jen otázkou zapojení,“ vysvětluje a dodává, že k rozvoji empatické povahy může přispět i nepřízeň osudu. „Nedávno jsem se setkal se stand-up komičkou, která celý život žila s mozkovou obrnou. Má úžasnou empatii k lidem, kteří mají nejen tělesné postižení, ale kteří jsou společností marginalizováni i jinak,“ říká.
Orloff také zmínil, jak nepřízeň osudu přispívá k empatické povaze: „Část empatiků, které jsem léčil, zažila v raném věku trauma, jako je emocionální nebo fyzické zneužívání, nebo je vychovávali rodiče alkoholici, depresivní nebo narcističtí rodiče, což mohlo opotřebovat obvyklé zdravé obranné mechanismy, které si dítě s pečujícími rodiči vytvoří.“
Empatie může být v této společnosti problémem
David Sauvage, umělec zabývající se empatickým vystupováním, který konzultuje s korporacemi a podnikateli budování empatičtější kultury, říká, že základem empatie je emoční sebeuvědomění – což není dovednost, kterou by dnešní kultura zaměřená na úspěch podporovala.
„Průměrný člověk v naší kultuře nemá mnoho empatie vůči druhým, protože dáváme přednost všemu jinému než emoční pohodě,“ vysvětluje. „Jak často se chlapcům říká, aby to ‚slízli‘? Jak často se dívkám říká, že se ‚chovají jako blázni‘? Kolikrát během dne máme pocit, že bychom se neměli cítit určitým způsobem, a tak skrýváme svůj smutek jen proto, abychom se za něj styděli? Neexistuje zdravá rovnováha mezi negací lidských pocitů a přijímáním lidských pocitů. Jediný způsob, jak se s tím vyrovnat, je odloučit se,“ vysvětluje Sauvage.