S řadou neprokázaných tvrzení oživil veterán investigativní žurnalistiky Seymour Hersh diskusi o okolnostech, za nichž byl v květnu 2011 v pákistánském posádkovém městě Abbottábád objeven a zabit vůdce al-Káidy Usáma bin Ládin.
Některá Hershova tvrzení v desetitisícovém článku v London Review of Books hraničí s fantazií. Tvrdí, že bin Ládin žil pod ochranou pákistánské zpravodajské služby Inter-Services Intelligence (ISI), byl udán za finanční odměnu jedním z důstojníků této agentury a nakonec byl zlikvidován při americkém náletu tajně podporovaném velitelem pákistánské armády a šéfem ISI.
Podle Hershe Američané „vydírali“ pákistánské generály, aby jim pomohli bin Ládina zabít, ale pak jim z politických důvodů vrazili nůž do zad tím, že jim odepřeli jakékoli zásluhy za pomoc při náletu jednotek Navy SEALs. Místo aby obvinil ISI z ukrývání bin Ládina v Pákistánu (což Hersh tvrdí), ukazuje prstem na Obamovu administrativu za to, že nepřiznala roli ISI v americké operaci, která zabila hlavního teroristu.
S výjimkou možnosti, že pákistánský „vchod“ prodal informace o bin Ládinově poloze, ostatní detaily Hershova příběhu prostě nesedí. Hersh možná má své nejmenované zdroje, ale zjevně neví, jak Pákistán funguje. Kdyby ISI bin Ládina pět let ukrývala, nespolupracovala by na americké operaci na jeho zabití, aniž by za to požadovala seriózní protislužbu.
Hersh vysvětluje horlivost Obamovy administrativy připsat si výhradní zásluhy za nalezení a zabití bin Ládina z hlediska vnitřní politiky USA. Nenabízí však žádné vysvětlení, proč by pákistánští generálové po tajné pomoci Američanům o své roli mlčeli. Zkušený reportér naráží na myšlenku, že důvodem mohla být bin Ládinova popularita mezi pákistánskou veřejností. Ale v roce 2011 už bin Ládin tak populární nebyl – a v každém případě pákistánští vojenští představitelé důsledně ignorovali veřejné mínění, aby zajistili přísun americké pomoci. Hershova domněnka, že pákistánští generálové tajně pomáhali Američanům zlikvidovat bin Ládina jen proto, aby udrželi tok amerických dolarů do země – ale drželi to v tajnosti, aby si nepřivolali hněv pákistánské ulice – neobstojí.
Již několik let před bin Ládinovým zátahem byla pákistánská armáda a ISI kritizována v amerických médiích a Kongresu za dvojí jednání v boji proti terorismu. Kdyby ISI chránila bin Ládina (nebo ho držela v zajetí) po dobu pěti let, než ji Američané odhalili, Spojené státy by zveřejněním obvinění z ukrývání bin Ládina zvýšily svůj vliv. Neexistují však žádné důkazy o tom, že by Washington držel Islámábád v šachu.
Pokud by však byla vyjednána zákulisní dohoda, která by zajistila pákistánskou spolupráci při náletu na Abbottábád výměnou za mlčení USA, ISI by za svou spolupráci požadovala určitou slávu. Usnadnění náletu, jak o něm vypráví Hersh, by poskytlo pákistánské armádě a ISI příležitost vykoupit se v amerických očích. Hersh chce, abychom uvěřili zcela nepravděpodobnému scénáři. Podle něj Obamovy politické požadavky odepřely Pákistáncům jakýkoli kredit a vysocí generálové v Islámábádu to prostě akceptovali, aniž by se bránili.
Byla „procházka“ skutečná?
Dodnes neexistují žádné pádné důkazy o tom, že by Pákistánci na nejvyšší vládní úrovni věděli o tom, že bin Ládin je v Pákistánu – ačkoli podezření byla všeobecně rozšířená. Pokud Spojené státy poté, co dostaly tip od zběhlého pákistánského zpravodajského důstojníka toužícího po osobní odměně, naplánovaly zátah s tajnou pomocí pákistánské rozvědky, proč spolupracující pákistánští představitelé nepožadovali uznání za pomoc při dopadení bin Ládina, aby zmírnili špatný tisk za jeho předchozí ochranu? A co bránilo americké vládě, aby veřejně přiznala, že věděla, že bin Ládin byl oficiálně chráněn? Byla potřeba udržet vztahy s Islámábádem na pevných základech tak důležitá, že Obamova administrativa riskovala tak rozsáhlou lež?“
Hershův příběh vychází ze základního předpokladu, že americká vláda měla špatné úmysly, a to i v interakci s pákistánskou armádou a ISI. V rozhovoru pro pákistánské noviny Dawn Hersh pákistánské generály obhajuje. „Pákistán má dobrou armádu, ne špatnou,“ prohlásil a dodal, že Obamova administrativa v krycím příběhu udělala z pákistánské armády neschopnou, protože nevěděla, že bin Ládin sídlí v posádkovém městě vzdáleném pouhé dva kilometry od hlavní vojenské akademie v zemi. Stále však nenabízí vysvětlení, proč šéf pákistánské armády generál Ašfak Kayani a šéf ISI generálporučík Ahmed Shuja Pasha přistoupili na krycí historku.
Jediný bod v Hershově příběhu, který se zdá být věrohodný, se týká pákistánského důstojníka, který dal Američanům tip na bin Ládinovo umístění. Další zprávy agentury AFP a příběh televize NBC potvrzují roli pákistánského přeběhlíka – i když NBC později svůj příběh změnila a upřesnila, že přeběhlík sice poskytl informace, ale ty nevedly k nalezení bin Ládina. Fáma, že se CIA dozvěděla o bin Ládinově poloze prostřednictvím důstojníka ISI, se objevuje již od náletu na Abbottábád. Od pákistánských představitelů jsem však slyšel i jinou verzi téhož příběhu.
Podle této verze důstojník ISI usnadnil CIA pozemní operaci v Abbottábádu až poté, co americká špionážní agentura začala plánovat operaci na základě informací získaných jinými prostředky. CIA pákistánského důstojníka přemístila – ne proto, že to byl on, kdo jim dal tip na bin Ládinovu polohu – ale proto, že jednal bez pověření svých nadřízených a umožnil CIA provést operaci na pákistánském území.
Ve zprávě NBC se také opakuje podezření amerických představitelů – o pákistánské spoluvině na ukrývání bin Ládina – i když samozřejmě neexistuje dostatek důkazů, aby vláda USA toto obvinění formálně a veřejně vznesla. Jako svědkovi reakce Pákistánu po náletu na bin Ládina se mi těžko věří Hershově konspirační teorii o tom, že tolik lidí v americké i pákistánské vládě a armádě říká velkou koordinovanou lež.
Uprostřed diplomatického tance
V době náletu SEAL v Abbottábádu jsem působil jako pákistánský velvyslanec ve Spojených státech. V době, kdy operace proběhla, jsem byl na cestě do Islámábádu přes Londýn a Dubaj; poprvé jsem se o ní dozvěděl po přistání na letišti Heathrow v časných ranních hodinách 2. května 2011. Moji nadřízení v Islámábádu mi nařídili, abych se okamžitě otočil. Zpět ve Washingtonu jsem byl kolem páté hodiny odpoledne místního času.
Moje pokyny byly jasné: zajistit, aby americká vláda, Kongres a média neobviňovaly pákistánskou vládu, ozbrojené síly nebo zpravodajské služby z toho, že umožnily přítomnost Usámy bin Ládina v zemi, protože by to bylo porušení rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1267 a 1373. Moji šéfové, civilní i vojenští, se samozřejmě obávali, že Pákistán bude vzat k odpovědnosti. Ale nic v chování generálů Kayaniho a Pashy (oba mě později donutili rezignovat na funkci velvyslance) nenaznačovalo, že by se při zátahu v Abbottábádu spolčili s USA.
Generálové byli v rozpacích jak z toho, že bin Ládin byl nalezen v Pákistánu, tak z toho, že USA provedly zátah bez vědomí a souhlasu. Nedostatečnou reakci na vpád amerických vrtulníků z Afghánistánu přičítali absenci odpovídajícího radarového pokrytí na západní hranici – což je příznakem toho, že Pákistán považuje Indii za jedinou hrozbu pro svou národní bezpečnost. Kayani a Pasha také chtěli zajistit, aby nedošlo k odvetným opatřením vůči Pákistánu kvůli obvinění z oficiální spoluúčasti na ukrývání bin Ládina.
Následovala řada diplomatických škod. Několik dní po náletu na Abbottábád navštívil Islámábád tehdejší předseda senátního výboru pro zahraniční vztahy John Kerry. Generál Kajání během této návštěvy dychtil po prohlášení amerického senátora, v němž by zdůraznil postavení Pákistánu jako amerického spojence ve válce proti terorismu. Kerry souhlasil s uklidňující formulací, kterou navrhl Kayani. Po Kerryho návštěvě následovala Pašova návštěva Washingtonu, během níž se snažil přesvědčit CIA, že ISI nemá žádné informace o tom, že by se bin Ládin nacházel v Pákistánu. Na setkání s ředitelem CIA Leonem Panettou Paša vyjmenoval vlastní selhání CIA v průběhu let, aby podpořil svůj argument, že shromažďování zpravodajských informací je často nedokonalé a že nepřítel se může skrývat na dohled.
Nehledě na mé vlastní neshody s Kajáním a Pašou jsem nenašel žádný důvod domnívat se, že oba generálové předstírají nevědomost nebo rozhořčení a zároveň jsou tajně spolčeni s Američany. Ministerstvo zahraničí mě také požádalo, abych protestoval proti porušení suverenity Pákistánu americkými silami při provádění operace a poukázal na to, jak to porušuje normy mezinárodního chování mezi dvěma suverénními zeměmi, které jsou přinejmenším oficiálně spojenci. Příliš jsem nepokročil.
Úředníci USA, s nimiž jsem jednal, nejenže nebyli ochotni se omluvit za porušení pákistánské suverenity, ale požadovali, aby Islámábád spolupracoval a umožnil Američanům přístup k údajům a osobám nalezeným v domě v Abbottábádu, kde byla razie provedena. Požadovali také vrácení vraku vrtulníku stealth, který byl během operace poškozen a zanechán na místě. Pákistán vrak předal o několik dní později, i když ne bez pobídek předsedy sboru náčelníků štábů admirála Michaela Mullena.
Krytí Rady bezpečnosti
Bezprostředně po náletu americká vláda přesvědčila předsedu Rady bezpečnosti OSN, aby vydal prohlášení, v němž „vítá ukončení možnosti Usámy bin Ládina páchat teroristické činy“. Představitelé Obamovy administrativy, s nimiž jsem hovořil, poukazovali na rezoluce RB OSN a toto prohlášení předsedy Rady bezpečnosti, aby ospravedlnili svou jednostrannou akci v Abbottábádu, která nerespektovala pákistánskou suverenitu.
Pakistán protestoval proti porušení své suverenity a proti prohlášení předsedy Rady bezpečnosti OSN během několika hodin po náletu v Abbottábádu. Naše strana byla ohromena, protože nebyla informována. Předseda Rady bezpečnosti se v OSN zabýval výčtem zdůvodnění porušení svrchovanosti Pákistánu podle mezinárodního práva. K žádné z těchto reakcí by však nedošlo, kdyby, jak říká Hersh, byla krycí historka o jednostranném náletu „vyrobena“ v Bílém domě pouhé dvě hodiny po náletu v rámci cynického triku, který měl Obamovi pomoci ke znovuzvolení.
Ve večerních hodinách 2. května jsem poskytl rozhovor televizi CNN. Tam jsem řekl to, co je stále platné: řekl jsem, že je zřejmé, že někdo v Pákistánu chránil Usámu bin Ládina. Otázka zněla, zda bin Ládinův podpůrný systém leží „uvnitř pákistánské vlády a státu, nebo uvnitř pákistánské společnosti“. Požádal jsem o „úplné prošetření, abychom zjistili, proč ho naše zpravodajské služby nebyly schopny vystopovat dříve.“
Na svou otázku jsem nikdy nedostal odpověď. Pákistán vytvořil komisi, která vedla svá slyšení netransparentně a odmítla zveřejnit svá zjištění. Obamova administrativa se vrátila k běžnému jednání s Pákistánem – aniž by trvala na odpovědích na složité otázky týkající se bin Ládinova pobytu v Pákistánu v letech 2006 až 2011 nebo na Islámábád naléhala. Chápu, že neschopnost Washingtonu i Islámábádu zveřejnit úplnější informace o tom, co se odehrálo v letech předcházejících náletu, nahrává konspiračním teoriím a domněnce, že je něco podezřelého.
Ale právě toto selhání – vysvětlení bin Ládinovy přítomnosti v Pákistánu, nikoli propracované konspirace, které Hersh tvrdí na základě výpovědi jediného vysloužilého amerického důstojníka – je důvodem k tomu, aby se o bin Ládinově pobytu v Pákistánu vědělo.
Jak obyvatelům Pákistánu, tak obyvatelům Spojených států by prospěly podrobné odpovědi na otázky týkající se bin Ládinovy podpůrné sítě v Pákistánu. Ale nezadržujte dech. Probudit spícího psa by nemuselo být v zájmu ani Islámábádu, ani Washingtonu.
AAMIR QURESHI/AFP/Getty Images