Tento článek pochází z archivu našeho partnera .
Y.A. pro dospělé je týdenní seriál, ve kterém si povídáme o literatuře pro dospělé – od příběhů, které jsme jako děti hltali s nostalgií, až po současnější díla, která čtou dnešní mladí lidé.
Když jsme zahajovali náš seriál o young adult literatuře pro mnoho dospělých, kteří tyto knihy čtou, nepovažovali jsme to za vyjádření k oficiální definici „Y.A.“ v nakladatelském světě. Proto jsme do naší první instalace zařadili řadu technicky ne-mladodospělých knih. Některé z nich, jako například Z popletených spisů paní Basil E. Frankweilerové nebo série Ramona od Beverly Clearyové, jsou tím, co by se dalo nazvat „middle grade“, nebo dokonce „dětské“, pro mládež do 12 let. Knihy jako Strom roste v Brooklynu nebo Anna ze Zeleného štítu vznikly ještě předtím, než se termín „Y.A.“ začal široce používat, a tak, i když v nich vystupovaly dívčí postavy určitého věku a dívky různého věku je stále s oblibou čtou, technicky vzato to byly knihy pro dospělé. Mezitím se například pozdější knihy ze série Harry Potter a Stmívání přiklánějí ke starší části Y.A., s velmi dospělými situacemi, které se odehrávají u starších postav – možná další důvod, proč si našly takovou přízeň dospělých čtenářů.
Pro naše účely nezáleží ani tak na tom, jaká je striktní nakladatelská definice Y.A.: tato série je o opětovném čtení knih, na kterých jsme vyrůstali, a o tom, že se k nim vracíme novými způsoby, stejně jako o pohledu na nové knihy, které zaujmou nejen děti, ale i dospělé. Nezáleželo nám ani tak na tom, pod jakým názvem se prodávají nebo v jaké části knihovny či knihkupectví je najdeme, pokud to byly knihy, ke kterým jsme jako dospělí měli silný vztah, i když byly technicky vzato určeny mladším čtenářům. Záleželo na tom však některým našim čtenářům, kteří nás upozornili – a my bychom dodali, že velmi pěkně -, že zde nejsme zcela přesní v terminologii:
Tato esej není o YA, ale o dívčích hrdinkách ze střední školy. Ale má to pro mě úžasný vedlejší efekt. Až teď jsem si uvědomila, že 6-10 těchto knih bude skvělým dárkem k dvojitým narozeninám pro mé dvě vnučky, které jsou na nižší a vyšší střední škole.
Věru se mi líbí záměr, který je za tím, a pokud to bude pravidelná rubrika, budu číst dál. Ale ano, zjevně potřebujete nějaký náhled redaktorů a knihovníků, protože nechápete rozdíl mezi middle grade a YA. Velmi odlišná témata, zaměření, zpracování a problémy.“
Jistě, jsou to správné připomínky a vedou k zajímavým otázkám. Co přesně je „YA“? Co to znamená? Proč vůbec vznikla a kdy to bylo? Co se z něj od té doby stalo? Radili jsme se s knihovníky, agenty, vedoucími pracovníky ze světa nakladatelství a odborníky z internetu, abychom dali dohromady jakousi učebnici. Ani oni se všichni neshodnou – a ani tato současná definice není tou, která by jí zůstala navždy. Jak vysvětluje autor Michael Cart, píšící pro YALSA (Young Adult Library Services Association), jejíž je bývalým prezidentem: „Termín ‚literatura pro mládež‘ je ze své podstaty amorfní, protože jeho složky ‚young adult‘ a ‚literatura‘ jsou dynamické, mění se s tím, jak se mění kultura a společnost – které jim poskytují kontext.“
Co je to vlastně Y.A.?
Jim McCarthy, viceprezident společnosti Dystel & Goderich Literary Management, je agent, mezi jehož autory patří Richelle Meadová ze série Vampýrská akademie a Jessica Spotswoodová, autorka knihy Born Wicked. Pro The Atlantic Wire řekl: „Nevím, jestli existuje nějaká skutečná technická definice toho, co je YA. V podstatě je to jen literatura pro dospívající a o dospívajících, která má překlenout mezeru mezi knihami pro děti a dospělé. Dá se rozdělit do stejných žánrů jako knihy pro dospělé – romance, paranormální jevy, záhady, horory, literární fikce.“ Rita Meadová, dětská knihovnice v Brooklynu, vysvětlila: „Na škole mě ‚oficiálně‘ učili, že Y.A. Lit je literatura psaná s ohledem na čtenáře ve věku 12-18 let. Určitě je v tom někde i marketingový aspekt, ale z mého pohledu dětského knihovníka je užitečné rozlišovat mezi literaturou pro děti, Y.A. lit a literaturou pro dospělé. Tím nechci říct, že by nemohlo docházet ke křížení nebo že by jedna věková skupina nemohla číst knihy zaměřené na jinou věkovou skupinu, ale při čtenářských referencích je užitečné mít obecné vodítko. (Samozřejmě, že při navrhování knih vstupuje do hry mnoho dalších faktorů, ale věková úroveň je obvykle nejjednodušší místo, kde začít).“
Jednou z věcí, kterou Y.A. není, je žánr; je to kategorie, stejně jako u literatury pro dospělé, obsahující všechny druhy psaní, od beletrie po literaturu faktu. Jak připomněla Tracy van Straatenová, viceprezidentka nakladatelství Scholastic: „Lidé mají tendenci zapomínat, že YA je kategorie, nikoli žánr, a v jejím rámci jsou všechny možné žánry: fantasy, sci-fi, současná literatura, literatura faktu. V rámci této kategorie je tolik bohatství.“
Další příběhy
Jaká je historie této kategorie?
Kart píše,
Když se tento termín začal běžně používat koncem 60. let 20. století, označoval realistickou beletrii, která se odehrávala v reálném (na rozdíl od vymyšleného), současném světě a zabývala se problémy, otázkami a životními okolnostmi, které zajímaly mladé čtenáře ve věku přibližně 12-18 let. Takové tituly vydávala dětská oddělení amerických nakladatelství a byly prodávány institucím – knihovnám a školám -, které sloužily této populaci.
Ačkoli něco z toho platí dodnes, mnohé další se změnilo. V posledních letech se například dramaticky změnila velikost této skupiny obyvatelstva. V letech 1990 až 2000 se počet osob ve věku 12 až 19 let vyšplhal na 32 milionů, což představuje sedmnáctiprocentní nárůst, který výrazně předstihl růst zbytku populace. Velikost tohoto segmentu populace se také zvýšila, protože konvenční definice „mladého dospělého“ se rozšířila na osoby ve věku od deseti let a od konce devadesátých let až od pětadvaceti let.
Leonard Marcus, historik, kritik a spisovatel, uvedl pro The Atlantic Wire, že historie „Y“ je velmi zajímavá.A.“ sahá až k psychologovi G. Stanley Hallovi, který se zasloužil o definici adolescence jako životní etapy na počátku 20. století, kdy se reformátoři zaměřili na ohrožené děti, zejména na děti vyrůstající v intenzivním městském prostředí, a snažili se zlepšit jejich životní úděl. Ve 30. letech 20. století se Margaret A. Edwardsová, která se stala správkyní programů pro mládež v Enoch Pratt Free Library v Baltimoru, věnovala psaní pro dospívající a významně se zasloužila o rozvoj této kategorie. (Na její počest se každoročně uděluje cena.)
„Rychle přejděme k románu Kdo chytá v žitě z roku 1950,“ říká Marcus. „Salinger neměl na mysli teenagery jako své čtenáře, ale právě ti nakonec knihu četli.“ (McCarthy souhlasí: „Určitá klasická díla by byla zařazena do kategorie pro mládež, kdyby byla vydána dnes. Napadá mě třeba Kdo chytá v žitě. existuje ve skutečnosti proto, aby uspokojil potřebu trhu a mohl se zaměřit na specifičtější čtenáře, kteří by tyto knihy nemuseli najít, kdyby byly vydány do divočiny světa beletrie pro dospělé.“) Bez ohledu na své zařazení se kniha stala hymnou pro každého, kdo se ztotožnil s odcizením antihrdiny Holdena Caulfielda, s jeho konfliktem mezi materiálním bohatstvím a duchovním deficitem, s výzvami, kterým čelil v morální a společenské rovině – a mnozí z těch, kteří se s ní ztotožnili nejsilněji, byli dospívající. V této atmosféře začala vznikat beletrie pro dospívající, kterou psali například Mary Stolzová, John Tunis a pak Robert Cormier, „který na Salingerovi vyrostl“. Čokoládová válka, jeho třetí kniha, o které jsme všichni slyšeli, byla původně prezentována jako kniha pro dospělé, ale jeho agent ji kvůli lepšímu prodeji navrhl jako knihu pro dospívající. „Stal se děkanem spisovatelů beletrie pro dospívající,“ říká Marcus, a po něm následovali lidé jako Judy Blumeová, S. E. Hintonová a Paul Zindel.
Marcus poukazuje na druhou světovou válku jako na další impuls při vzniku literatury pro mládež. Teenageři prošli velmi dospělou zkušeností války a vrátili se jako veteráni staří nad svůj věk, zatímco jejich mladší bratři „měli pocit, že přišli o zážitek na celý život“. To, říká Marcus, mělo obrovský dopad na společnost a připravilo půdu pro věci jako rock-and-roll a dospělejší literaturu pro „děti“. Je zde však také zřejmý marketingový prvek: Vytvoření kategorie Y.A. dává „dobrý obchodní smysl“, říká Marcus. „Po celou dobu od počátku 20. století vznikala specializovaná nakladatelská oddělení, jejichž základní myšlenkou bylo vytvořit paralelní svět ke světu institucionálních kupců knih.“
Je rozdíl v prodejnosti Y.A. oproti autorům beletrie pro dospělé? Jak je to se zálohami?“
Z pohledu světa agentů McCarthy říká: „Autoři mohou v nakladatelství pro mládež určitě dosáhnout stejných druhů záloh jako na straně dospělých. Ve skutečnosti jich poměrně dost vydělává podstatně více než jejich kolegové pro dospělé, protože v této kategorii nastal v posledních deseti letech takový boom. Už jen podle počtu autorů beletrie pro dospělé ze středního proudu, kteří se přesunuli k youngtimerům, lze říci, že spousta lidí v ní skutečně vidí to pravé místo, kde se nyní dají vydělat peníze.“ (Mezi autory, kteří psali Y.A., patří Michael Chabon, Isabel Allende, Dale Peck, Julia Alvarez, T. C. Boyle, Joyce Carol Oates, Francine Prose a další). McCarthy říká: „Je cítit, že tato kategorie je světlým bodem ve stále náročnějším nakladatelském světě.“ Marcus vyprávěl vtipnou historku: Když prý Hemingway psal, jeho redaktor u Scribnera mu řekl, že když odstraní sprostá slova a nebude pořád říkat „sakra“, může se stát spisovatelem Y.A.. On to nezkusil, ale Marjorie Kinnan Rawlingsová, autorka knihy The Yearling, dostala stejnou radu a poslechla ji.
Jak popularita Y.A. změnila čtenáře, že se méně zajímají o kategorie?“
McCarthy uvádí Harryho Pottera a Stmívání jako „skutečné měniče hry v této kategorii. Staly se monstrózními silami, protože měly zběsilé fanouškovské základny teenagerů, ale zároveň ve velkém přemostily dospělé čtenáře. Protože Y.A. není na knižních pultech tak rozdělená, autoři se nemusí obávat míchání prvků různých žánrů. Pokud někdo napíše fantasy román, nemusí se starat o to, zda je zařazen do žánru fantasy nebo román a zda ho budou vyhledávat čtenáři druhého žánru. V tom je velká síla a autorům se tak lépe pracuje mimo žánrová omezení.“ McCarthy nicméně upozorňuje, že tato kategorie se může dostat do fáze nasycení: „Díky těmto obrovským úspěchům se tolik lidí snaží vydělat a publikovat na trhu Y.A. a existuje velmi reálné riziko přesycení. Příliš mnoho lidí se chytlo na lep, takže musí přijít alespoň určitá míra autokorekce.“
Meade říká, že více dospělých čtenářů Y.A. je dobrá věc: „Musím být upřímný a říct, že mi vadí, když dospělí ohrnují nos nad Y.A. literaturou, aniž by ji vyzkoušeli – existují opravdu báječné Y.A. knihy, které mají široký záběr.“ Van Straaten souhlasí: „Trend ‚cross-under‘ je skvělý. Některé z nejlepších knih, které vycházejí, jsou v sekci Y.A., ale mnoho lidí o nich nevědělo. Vzrušující na fenoménu cross-under je to, že nejde ani tak o to, kde v knihkupectví se knihy dostanou do regálu. Dříve mě frustrovalo, že se moji přátelé dívali na film pro teenagery, ale kniha Y.A. jim připadala jako náprava. Teď už to tak naštěstí není.“ A Marcus říká, že to není otázka toho, zda se to děje: Už se to stalo: „Trh je tak horký,“ říká. „Před dvěma lety jsem byl naposledy na knižním veletrhu v Boloni a o knihách Y.A. se mluvilo na celém veletrhu.“
Cart to dokládá čísly: „V důsledku těchto nově rozšířených podmínek , počet knih vydávaných pro toto publikum se podobně zvýšil, možná až o 25 procent, podle počtu titulů recenzovaných předním časopisem,“ píše. „Ačkoli kdysi byla literatura pro mládež odmítána jako žánr sestávající z pouhých problémových románů a romancí, od poloviny devadesátých let 20. století dospívá jako literatura – literatura, která vítá umělecké inovace, experimenty a riskování.“
Tedy literatura, kterou chtějí číst lidé všech věkových kategorií. Jestliže jednou z velkých hodnot Y.A. je její schopnost, jak píše Cart, „nabídnout čtenářům možnost vidět na jejích stránkách odraz sebe sama“, nezastaví se její nostalgické nadšení ani u dospělých, kteří v tom chtějí pokračovat, ať už znovu čtou knihy z mládí, nebo po třicítce zkoušejí úplně nové.
Tento článek pochází z archivu našeho partnera The Wire.
.