Druhým důvodem, proč se obvykle neprovádí ECV před 37. týdnem, je to, že tento zákrok může nezřídka způsobit dítěti takové potíže, že musí být porozeno císařským řezem – a tomu se chtějí u předčasně narozeného dítěte vyhnout. Je to sice vzácné, ale může se to stát.
Já osobně patřím mezi 3-4 % žen, jejichž děti zůstaly v poloze koncem pánevním, a proto si nemyslím, že je dobré o tom do 37. týdne nemluvit. Chápu, že pokud jste v té většině, kde se miminko otočí, tak jste si ušetřila zbytečné starosti. Ale pokud jste v té menšinové, tvrdošíjně sedící skupině, pak to může přijít z ničeho nic.
Moje zkušenost se stranou NHS byla taková, že jakmile jsem byla vyšetřena jako sedící ve 36. týdnu (mohla jsem si prosadit dřívější vyšetření, protože CMW byl palpační „brzo“ 
), byla jsem rovnou objednána ke konzultantovi. Na této schůzce jsem v podstatě dostala na výběr mezi úspěšným ECV a CS. Když jsem se na rovinu zeptala, řekli mi, že mi bude „povolen“ vaginální porod koncem pánevním – který bude veden porodníkem, na sále („pro jistotu“), v litotomii, s kleštěmi (a tedy dost možná s epiziotomií) a s velkým doprovodem („zní to jako hodně lidí, ale někteří z nich jsou tam jen kvůli edukaci, protože porody koncem pánevním jsou tak vzácné“ – hezké vědět, že se mě tedy zeptají na souhlas!“). Zdůvodněním pro doporučení CS byla studie Term Breech Trial – „víme, že má chyby, ale je to to nejlepší, co máme“. Chtěli, abych se objednala na EKV a k anesteziologovi tehdy a tehdy – kdybych byla v 37. týdnu+, bylo by velmi málo času odejít a přemýšlet o tom, protože by chtěli naplánovat CS na 39. týden. Plus to, že podle toho, jak mi Obs podával informace, opravdu nebylo moc o čem přemýšlet – zní vám tato verze vaginálního porodu lákavě?“
Naštěstí jsem už měla možnost trochu pátrat sama a mluvit se zkušenými porodními asistentkami. Věděla jsem, že studie Term Breech Trial nemá cenu papíru, na kterém je vytištěna, a že byla důkladně zdiskreditována na obou stranách rybníka. Měla jsem silný pocit, že informace, které mi byly na tomto setkání poskytnuty, byly více než zkreslené, aby mě udržely v jejich komfortní zóně.
Díky včasnému zjištění jsem si mohl udělat čas na vlastní čtení a rozhodnout se sám. Pro mě to znamenalo promluvit si s IM a naštěstí najít některé, kteří měli kapacitu mě v této pozdní fázi přijmout. Jedním z dalších důvodů, proč jsme se rozhodli pro IM, bylo to, že jsme v té době už byli rozčarovaní z naší NHS CMW (když pominu celý problém s porodem koncem pánevním, chtěli jsme rodit doma a ona nás v tom nijak zvlášť nepodporovala) – v rámci NHS stále existují porodní asistentky, které jsou schopné vést porod koncem pánevním, a letmá poznámka jedné z porodních asistentek v nemocnici mě přiměla k myšlence, že porod koncem pánevním by u nich byl možný. Kdybych to chtěla sledovat, mluvila bych s vedoucím porodnického oddělení a snažila bych se konzultanta odsunout na vedlejší kolej. Bohužel těchto dovedností v rámci NHS ubývá (protože tolik dětí se rodí CS), takže by se to mohlo ukázat jako nesplnitelný sen.
Pardon – tohle se změnilo v úplnou esej a tak trochu výplach mozku 
. Jen si myslím, že způsob, jakým NHS standardně zachází s rodícími dětmi, nemusí být nutně v nejlepším zájmu matek ani dětí. Měla jsem pocit, že jsem byla vhozena do toho, o čem nějaký statistik s nedostatečnými údaji rozhodl, že je to nejlepší postup, aniž by se někdo obtěžoval zjistit, zda je to pro mě vhodné (co jsem si proboha myslela, když jsem očekávala individuální péči 
?)
Přeji si, aby na mě někdo tlačil, abych byla trochu aktivnější, když mě ve 28. týdnu, 32. týdnu atd. prohmatávali jako rodičku, protože jít cestou NHS pro rodičku ve 37. týdnu, kdy už nezbývá moc času na to, aby se vaše dítě otočilo, je mnohem více stresující, než když začnete brzy, kdy je větší pravděpodobnost, že cokoli uděláte, bude fungovat. A teď už konečně zmlknu. (omlouvám se )