Rozsáhlá diskuse o postpravdivé politice v posledních dvou letech trpí nedostatkem společného pojmového chápání. Různí autoři používají tento termín různě, aniž by uznali existenci konkurenčních definic. Někteří hovoří o „smrti odbornosti“ a nedostatečném vlivu vědeckých faktů na politiku. Jiní uvádějí jako průkaznou definici Oxford Dictionaries (OD): „okolnosti, za nichž mají objektivní fakta menší vliv na utváření veřejného mínění než apely na emoce a osobní přesvědčení“.
Pro každého, kdo je obeznámen s oborem mezinárodních vztahů (nebo politické teorie, filozofie či sociologie), bude definice postpravdy podle OD jistě neuspokojivá. Je veřejné mínění obvykle utvářeno „objektivními fakty“? Co to vůbec jsou „objektivní fakta“? Jsou nutně v rozporu s apely na emoce nebo osobní přesvědčení? A pokud se popsané okolnosti skutečně objevily, proč k nim došlo? Jaké jsou jejich důsledky pro demokratickou politiku nebo mezinárodní vztahy?“
Má-li termín „post-pravda“ vůbec vykonat nějakou vědeckou práci, tvrdím, že je zapotřebí přímější a důkladnější pojmové zapojení. Koncepty se koneckonců vymýšlejí proto, aby se jevy staly zřetelnějšími a přístupnějšími analýze. Zapojení se do úkolu konceptualizovat politiku post-pravdy má navíc potenciál produktivně rozšířit způsoby, jakými se v mezinárodních vztazích i mimo ně přistupuje k pravdě.
Tento článek se snaží iniciovat konceptuální debatu o post-pravdě, aby připravil půdu pro empirickou analýzu tohoto fenoménu. Netvrdím, že jsme vstoupili do éry postpravdy (navrhuji ponechat éry historikům), ani že se postpravda vynořila ze vzduchu. Navrhuji, abychom k postpravdě přistupovali jako ke krystalizaci delší trajektorie devalvace pravdy v politické diskusi. Jinak řečeno, neměli bychom ani vykřikovat, že se objevilo něco zcela nepředvídaného, ani hned na začátku popírat, že se stalo něco pozoruhodného. Nepravdivost je politickou konstantou, ale její formy nikoliv.
Vycházeje z Hannah Arendtové naznačuji, že faktická pravda má v pluralitní politice omezenou, ale nezastupitelnou roli, srovnatelnou s materiálním prostředím, které demokratickou diskusi důležitým způsobem umožňuje i omezuje. Předkládám chápání postpravdy jako dvousměrného procesu, v němž se struktury a činitelé vzájemně podmiňují a posilují.
Z agendového hlediska se postpravda shoduje s tím, co nazývám „neopatrnou řečí“. Bezstarostná řeč tvoří antinomii k „nebojácné řeči“, k odvážnému aktu říkání pravdy tváří v tvář nebezpečí, který na sklonku svého života analyzoval ve svých přednáškách Michel Foucault. Souvisí také s arendtovským chápáním „péče o svět“ jako předpokladu demokratické politiky. Pro Arendtovou je svět zkratkou pro společný, politický meziprostor, který nás spojuje i rozděluje. Je to prostor, v němž se věci stávají veřejnými, tj. objekty smysluplného nesouhlasu, které se otevírají různým perspektivám. Zásadní je, že společný svět se neudržuje sám, ale vyžaduje péči, pozornost a účast. Jednou z hlavních modalit takové péče je debata, která uznává nesouhlas s něčím (událostí, praxí, zákonem, společenským vývojem), co leží mezi námi, ale každému z našich pohledů se ukazuje jinak.
Bezstarostná řeč je doslova „bez péče“, nedbá nejen o pravdu, ale ani o svět jako společný prostor, v němž se věci stávají veřejnými. Znamená neochotu zabývat se jinými perspektivami, neochotu přijmout, že řeč má následky a že na slovech záleží. Znamená to vytvářet nejistotu, zda to, co je řečeno nahlas, je skutečně myšleno vážně; znamená to věřit, že cokoli může být nevyřčeno. Podobně jako pojem „bullshit“ Harryho Frankfurta, který je často zmiňován v souvislosti s postpravdou, je nedbalá řeč lhostejná ke své pravdivostní hodnotě. Na rozdíl od prvně jmenovaného však neopatrná řeč nestaví na pečlivě připravených prázdných výrocích, které znějí dobře, ale téměř postrádají smysl. Spíše než o přesvědčování usiluje bezstarostná řeč o vyvolání zmatku a o zastavení demokratické debaty.
Strukturovaně se postpravda vztahuje k erozi společného světa v důsledku rostoucí irelevance faktické pravdy ve veřejném diskurzu. Tento proces lze vysledovat v souvislosti se změnami v komplexu média-ekonomika-politika. Vznik společnosti „Lies, Inc.“ a všeobecný vzestup politiky řízené public relations podstatně přispěly k cynismu vůči faktům. V úvahu je třeba vzít také rostoucí překrývání médií, politiky a zábavy spolu s drastickými změnami v samotném mediálním ekosystému a klesající důvěrou v masová média. Vytvářejí podmínky pro subjektivizaci sdílených faktů a otevírají dveře aktérům, jako je Donald Trump, schopným kapitalizovat zkušenosti z reality show za účelem manipulace s médii a veřejným diskurzem.
Fakta a politika
Chceme-li porozumět současné politice, tvrdím, že kritičtí badatelé musí doplnit převládající přístup „sociální konstrukce faktického“ o polyvalentnější pohled na pravdu a fakticitu. Domnívám se, že rozlišení Hannah Arendtové mezi racionální a faktickou pravdou, přestože hodně zjednodušuje, je pro pochopení postpravdy užitečné. Racionální pravdy jsou pravdy, jejichž opakem není lež, ale iluze a názor (filozofické pravdy) nebo omyl a nevědomost (vědecké pravdy). Obsahují také platónskou „pravdivou normu lidského jednání“. Racionální pravdy jsou podle Arendtové zřídkakdy politicky relevantní.
To, co by nás mělo zajímat, je osud faktických pravd. Ty skutečně „tvoří samotnou strukturu politické sféry“. Fakty Arendtová nemyslí primárně to, co Mary Pooveyová nazvala „moderními fakty“ – totiž číselné reprezentace vědeckého a technokratického poznání. Naopak, fakta vznikají z činů pluralitních lidských bytostí, jak naznačuje latinské slovo factum (učiněné věci, čin, jednání). Tento úzký vztah k jednání je činí kontingentními. Jelikož je jednání svobodné, fakta „nemají žádný přesvědčivý důvod k tomu, aby byla tím, čím jsou“. Vzhledem ke svému kontingentnímu původu a závislosti na svědectví jsou fakta velmi křehká a zranitelná. Pokud ztratíme soubor konkrétních faktů, „žádné racionální úsilí nám je nikdy nevrátí zpět“.
Faktická pravda se týká především skromných pravd typu Mohamed Bouazizi se 17. prosince 2010 sebeupálil. Vzhledem k jejich závislosti na svědectví a vyprávění je jejich existence bezpochyby sociálně konstruovaná. V politice, jak tvrdila Arendtová, zdáníkonstituuje realitu. V souladu s tím tvrdím, že i fakta je třeba vnímat jako skutečná, nikoli však jako odraz věcí, jaké jsou před jakýmkoli kontaktem s lidskou perspektivou. Neexistují žádná absolutní kritéria, která by oddělovala pravdu od názoru, hodnoty nebo rámce/diskurzu, do něhož jsou fakta zasazena nebo z něhož vycházejí. Přesto mají fakta zvláštní imperativní povahu – mohou nás dokonce pronásledovat. Etymologie latinského factumis má kořeny ve slově fieri, které odkazuje ke stávání se; fakta jsou tedy tím, co se pro nás nevyhnutelně stalo skutečností.
Pokud jde o epistemickou platnost, většina vědců (a dalších) se – přinejmenším implicitně a performativně – hlásí k určité formě „každodenního realismu“, pokud jde o fakta z výše uvedené kategorie. Skeptik by nicméně mohl namítnout, že právě popsané typy faktické pravdy jsou většinou irelevantní. Pravdy, které obsahují, jsou natolik „skromné“, že z nich nic zajímavého nevyplývá. Takový argument zbytečně znehodnocuje politickou roli faktické pravdy. Předpokládá, že fakta by měla být schopna přímo diktovat politiku, aby nebyla odsouzena k irelevanci. Jak však upozorňuje Arendtová, úlohou faktů je informovat o názorech, představovat společný referenční bod pro velmi rozdílné názory „inspirované různými zájmy a vášněmi“. Fakta sama se stávají smysluplnými teprve v procesu výměny názorů na ně.
Takové agonální chápání faktů nemá nic společného s liberálním trhem idejí, který je někdy připomínán jako proces vedoucí k „pravdě“ ve veřejné sféře. Pravda není ani o sdílení souboru hodnot ve smyslu posthistorického liberálního konsensu. Místo toho, aby byla destilována z plurality perspektiv, pravda vybízí k vyjádření různých názorů a umožňuje je. Faktická pravda stojí na počátku procesů agonální debaty, namlouvání a přesvědčování, nikoli na jejich konci. Názory jsou závislé na minimálním základu sdílených faktů, aby mohly být názory o něčem, tj. různými pohledy na něco sdíleného, a nikoli subjektivními rozmary či předsudky. Popírat fakta tedy znamená rušit základní podpůrnou infrastrukturu demokratické politiky.
Faktické pravdy (neboli záležitosti faktů) lze přirovnat k tomu, co Bonnie Honigová ve své nedávné knize nazvala „veřejné věci“. V užití Honigové se tento výraz vztahuje k (velmi) široce chápané materiální infrastruktuře, která shromažďuje lidi fyzicky i symbolicky. Rozšíříme-li tento pojem „veřejných věcí“ na nehmotnou sféru, můžeme vidět, jak se „despotický“ charakter faktické pravdy podobá omezujícím podmínkám materiálních věcí, které umožňují konstituování veřejnosti. Fakta se tak stávají umožňujícím omezením, omezením, které zároveň usnadňuje, podporuje a podněcuje diskusi.
Podobně lze péči o fakta, říkání pravdy, chápat jako praxi péče o svět. Vskutku se jedná o „neméně světotvornou činnost, než je stavění domů“. Stejně jako v případě fyzické infrastruktury a politických institucí se navíc fakta stávají hromadou nesmyslných tvrzení, pokud o nich přestaneme mluvit z různých perspektiv. Toto srovnání je užitečné i v tom, že od materiálního prostředí by nikdo neočekával návod, co dělat, stejně jako by nikdo zcela neignoroval omezení, která pro naše jednání představuje.
Co je to postpravdivá politika?
Postpravdivou politiku, jak tvrdím, bychom měli chápat jako obtížnou situaci, v níž se politická řeč stále více odděluje od faktické infrastruktury. V důsledku toho je ohrožena naše schopnost reagovat na politické události a zapojit se do demokratického procesu utváření názorů. Tato definice se liší zejména od těch, které ztotožňují postpravdu se smrtí odbornosti. Domnívám se také, že musíme být mnohem přesnější, pokud jde o roli emocí při vytváření postpravdy. Obrana pravdy může zahrnovat stejnou míru emocí jako její porušování.
Nejsilnějšími příklady postpravdivé politiky jako stylu, který mají jednotliví politici k dispozici, jsou případy, kdy se k různým politickým účelům vůči protivníkům i vlastním příznivcům používají – i když možná ne vždy vědomě – otevřené lži o věcech, které si technicky může ověřit každý. To může znamenat například popírání něčeho zjevného, triviálního nebo zdánlivě nesporného nebo vymýšlení si události, která se nikdy nestala. Obě tyto tendence jsou u Trumpovy administrativy časté, příkladem je spor o publikum na inauguraci a odvolávání se Kellyanne Conwayové na „masakr v Bowling Green“.
Taková tvrzení, jak tvrdím, nejsou primárně pokusy přesvědčit nebo přesvědčit. Naopak, jejich hlavním dopadem je vyvolání zmatku, hněvu a dezorientace. Únos pozornosti je zde klíčový a má jen málo společného s tím, aby zvítězil nejlepší argument. Nehorázně nepravdivá tvrzení se snaží znemožnit „normální“ politickou debatu a kritickou kontrolu politiky. Snadno odvádějí pozornost od detailů politiky a mohou formovat veřejný diskurz, i když jsou vyvrácena. Potírání takových strategií typu „play-dirty-to-win“ se ukázalo jako náročné.
I konvenčnější řada lží produkovaných Trumpem se vyznačuje neopatrností, nestydatostí a početností. Mnohé z jeho lží jsou zkreslováním dlouhodobých procesů v jeho prospěch, nepravdivými výroky o mediálním pokrytí nebo lží o číslech – naposledy o počtu obětí hurikánu Maria v Portoriku. Když se lži stanou dostatečně rozšířenými, média a demokratické publikum se snadno dezorientují, ztratí základní souřadnice, které obvykle podporují kritickou kontrolu.
Typ lživosti spojený s postpravdou úzce souvisí s tím, co Harry Frankfurt slavně popsal jako „bullshit“. Přesto tvrdím, že tyto dva pojmy nejsou zcela synonymní. Obě formy řeči jsou lhostejné k pravdivostní hodnotě výroků, což je odlišuje od tradiční lži. Frankfurt však také popisuje bullshit jako „pečlivě zpracovaný“ a vyžadující „promyšlenou pozornost k detailům“. Nemůže vycházet z rozmaru, nýbrž je vytvářen „vynikajícími sofistikovanými řemeslníky, kteří se – s pomocí pokročilých a náročných technik průzkumu trhu, veřejného mínění, psychologických testů a tak dále – neúnavně věnují tomu, aby každé slovo a obraz, které vytvoří, byly přesně správné.“
Nedomnívám se, že tento popis lze doslovně aplikovat na Trumpa a další postpravdivé politiky. Jistě, pečlivě a záměrně vytvářené veřejné obrazy se nikam neztratily. Ale archetypálními bullshitery jsou neoliberální úsporní politici, technokraté a podobně. Jejich slovník je směsicí banalit, zvukových karet vytvořených s reklamními agenturami, „pravd“ zdravého rozumu a korporátního žargonu: „odpovědnost“, „utahování opasků“, „měřítka“ a tak dále. Tento typ žvástů připravuje půdu pro postpravdu, a dokonce v ní hraje určitou roli, ale není to totéž.
Bezohledné řeči, místo aby prodávaly pěkně zabalený slušný charakter, porušují samotnou ideu takového balení. Místo pečlivého spřádání dílčích faktů kolem politického programu (nuda!) je politická image postpravdivého politika postavena na nepředvídatelnosti, nedbalosti k detailům a systematickém používání zjevných lží. Jeho hlavním cílem není přesvědčit nebo přesvědčit, ale upoutat pozornost, zmást a zmást. Lhář dává přednost tomu, aby nebyl na své kecy upozorněn; postpravdivému politikovi je to jedno. Zdá se, že vznikl nový emocionální režim. Přešli jsme od „pravdomluvnosti“ (pocitu pravdy) ke stavu, kdy ani zdání pravdomluvnosti není zapotřebí. Jak taková scéna vznikla?
Počítání s postpravdou
Podle studie o americké politice, kterou provedla společnost RAND Corporation, je to, co činí současnou situaci potenciálně jedinečnou, nedůvěra ve zdroje informací a nedostatek sdílených faktů. To mimo jiné umožňuje úspěch neopatrných projevů. Fakta v historii často ustupovala předsudkům a subjektivním rozmarům, ale ve studii RAND nebyly v historii USA nalezeny žádné jasné precedenty pro současné velké neshody ohledně základních faktů a jejich interpretace. Také nedůvěra k obecně uznávaným spolehlivým zdrojům informací „se nyní zdá být výraznější“.
Někteří z tohoto vývoje viní intelektuální proudy. Já naopak tvrdím, že jde o přízemnější otázky týkající se změn v komplexu ekonomika-média-politika a rostoucího překrývání těchto tří oblastí tohoto komplexu. Důvěra Američanů v masmédia totiž klesla ze 72 % v roce 1976 (po Watergate/Vietnamu) na dnešních 32 %. Zároveň vizuální média téměř zcela nahradila psané slovo. Denní náklad novin v USA klesl na 36,7 % domácností v roce 2010 ze 123,6 % (sic) v padesátých letech minulého století.
Stejně důležitý jako klesající důvěryhodnost médií je i amalgám médií, ekonomické racionality a politiky v podobě Public Relations (PR), který se během dvacátého století pomalu vyvinul do současné podoby. PR je v podstatě o pečlivě vytvářeném veřejném obrazu. Proto je bezprostředněji spojeno s nesmysly než s neopatrnými projevy. PR je však klíčovým prvkem při vytváření strukturálních podmínek, které umožňují rozkvět neopatrné mluvy.
Píšíc jako reakci na Pentagonské dokumenty v sedmdesátých letech, Arendtová varovala, že vzhledem k masové medializaci naší společnosti je obraz vytvořený PR praktikami obvykle mnohem viditelnější než „originál“. Obraz začíná nahrazovat realitu. Nezáleží na tom, zda politika vede k očekávaným hmatatelným výsledkům, pokud si „publikum“ při vytváření svých úsudků vybaví spíše obraz vytvořený pro mediální oběh než „strohou, holou brutalitu faktů, věcí, jaké jsou“. To skutečně může být někdy výslovným cílem PR.
Kromě PR kampaní pro politiky vznikl v USA vysoce organizovaný PR průmysl, který slouží zájmům korporací prostřednictvím lží a sociálně inženýrského popírání vědy. V Rusku několik komentátorů popsalo jedinečnou realitu postsovětského kapitalismu ve smyslu života v simulované realitě. Takový PR průmysl se ukázal jako mimořádně schopný manipulovat média a ovlivňovat způsob jejich fungování. Média i občané si stále více osvojují názor, že problém má vždy dvě strany, a tudíž neexistuje definitivní pravda jako taková. Podle Arendtové to může vést ke „zvláštnímu druhu cynismu“, kdy odmítáme věřit jakýmkoli pravdám, bez ohledu na to, jak dobře jsou zavedené. Takový cynismus může mít zničující důsledky. Ničí „smysl, podle něhož se orientujeme v reálném světě – a kategorie pravda vs. lež patří k mentálním prostředkům k dosažení tohoto cíle“.
Rusko je zde úchvatným příkladem. Kombinace státem řízené televize a obecného étosu formování reality, jak ji zobrazuje Peter Pomerantsev a romány Viktora Pelevina, vytváří svět, v němž „vše je PR“, nebo jak zní Pomerantsevův název: Nic není pravda a vše je možné. Putinem uplatňované „politické technologie“ se snaží vytvořit dojem, že stejně všichni lžou, takže politický boj se stává otázkou vytvoření co nejlepší lži a co nejpřitažlivější postavy.
Kromě PR stojí za to zdůraznit dvě věci v komplexu politika-ekonomika-média. Za prvé, za posledních 50 let prošel obrovskou změnou samotný koncept zpravodajství. Až do 60. a 70. let 20. století si zpravodajské pořady ještě neosvojily myšlenku neustálého proudového vysílání nebo, což je ještě důležitější, vytváření zisku. Díky tomu zbývalo mnohem více času na práci v pozadí a investigativní žurnalistiku. Od 70. let však kabelové zpravodajství, 24hodinový zpravodajský cyklus a myšlenka dosahování zisku změnily zpravodajství v zábavu. A ukázalo se, že kontroverze a koláž předem daných názorů je zábavnější než fakta.
V posledním desetiletí k tomu přidaly svůj vlastní zvrat sociální sítě. Mnozí vědci poukazují na to, že sociální média zesilují předsudky, poskytují rozptýlení a způsobují, že jsme méně vnímaví k nepohodlným faktům. Ve volbách v roce 2016 se také ukázalo, že sociální média umožnila vytvořit radikálně pravicový mediální ekosystém schopný izolovat své stoupence od nekonformních zpráv a budovat aktivní vazby na konspirační weby.
Nakonec, abychom uzavřeli spekulativněji, stojí za úvahu, jak proměna ekonomiky ovlivňuje naše obecné prožívání reality. Žijeme ve světě definovaném ekonomikou zaměřenou na služby a zážitky. Pokud platí mé přirovnání faktů k fyzickému prostředí, můžeme se ptát, do jaké míry náš vztah k faktům rezonuje se stále proměnlivější, afektivnější a ambivalentnější rolí fyzických objektů v našich životech ve věku streamování afektivních zážitků na vyžádání. Stále častěji konzumujeme spíše obrazy a zážitky než fyzické objekty. Stále méně tak zažíváme věci v jejich úporné terénnosti. Možná také chceme streamovat naše personalizované „skutečnosti“ na vyžádání.
Poznámky
Tento článek čerpá z Hyvönen (2018), „Careless Speech: Konceptualizace postpravdivé politiky“. Publikováno v New Perspectives: Interdisciplinary Journal of Central & Eastern European Politics and International Relations.
Další četba o e-mezinárodních vztazích
- Výuka a učení v postpravdivém okamžiku
- Post-Truth, Spoluvina a mezinárodní politika
- Populistická výzva a politický soud
- Krajní pravice v USA a náboženská pravice v Íránu
- Na úsvitu nové barbarské éry
- Performance a politika padesát let po „Společnosti spektáklu“
.