Tento víkend se v Bostonu uskuteční průvod „heterosexuální hrdosti“. Pořádáním této akce nám organizátoři průvodu ukazují, že nechápou, o čem LGBTQ Pride ve skutečnosti je.
Před několika týdny jsme se s přítelem procházeli po obchodním centru a drželi se za ruce. Asi dvacet metrů před námi vyšli z obchodu dva muži. Muži se krátce podívali naším směrem. Pak se jeden z mužů otočil k druhému a předstíral, že ho chce chytit za ruku. Druhý muž ho odstrčil a oba se rozesmáli. Smysl jednání těch mužů byl jasný mně i mému příteli a byl by jasný i komukoli jinému, kdo by ho pozoroval. Dělali si legraci. Pro ně byl vtipem můj vztah s přítelem. I pro někoho, kdo nemá vůči homosexuálům žádné předsudky, se jejich jednání stále překládá. Všichni ten vtip chápeme, i když nám nepřipadá vtipný.“
Přemýšlejte o alternativním fiktivním scénáři. Jeden z těchto mužů a jeho přítelkyně (pokud by nějaká žena byla tak nešťastná) jdou spolu po obchodním centru a drží se za ruce. Já a můj přítel, který se identifikuje a prezentuje jako žena, vyjdeme z obchodu před nimi. Všimneme si heterosexuálního páru. Natáhnu ruku ke kamarádce a předstírám, že se ji snažím chytit za ruku. Ona mou ruku odstrčí a zasměje se.
Uvědomí si heterosexuální pár, že jsem se je pokusil zesměšnit? Nejspíš ne. Pochopil by ten vtip někdo jiný, kdo setkání pozoroval? Pravděpodobně ne. Ironií je, že ostatní by tuto akci pravděpodobně nepřesně vnímali jako trapný pokus o (heterosexuální) flirt. Tento chabý pokus o humor by se nepřeložil. Nikdo by vtip nepochopil.
To je nejlepší způsob, který mě napadá, jak začít vysvětlovat, proč jsou akce „heterosexuální hrdosti“, jako je průvod, který se koná tuto sobotu v Bostonu, zbytečné a zavádějící, zatímco LGBTQ hrdost zůstává důležitá.
Gayové a transgender lidé jsou společensky marginalizováni. Heterosexuálové a cisgender lidé nikoli. Proto všichni chápeme mužský vtip, i když se nám nelíbí. To je také důvod, proč nejsem schopen převést paralelní akci do rozpoznatelného vtipu.
Stejnost je tak všudypřítomná, tak normální, tak všeobecně přijímaná, že je těžké vytvořit scénář, v němž by napodobování tohoto chování bylo vnímáno jako výsměch. Heterosexualita sama o sobě není riskantní, není nebezpečná, není předmětem debat v církvích ani odsouzení z kazatelen. Je to výchozí nastavení. Totéž platí o tom, že je člověk cisgender.
Jak se ale v posledních měsících často uvádí, první Pride byl výtržností. Jádrem LGBTQ Pride je reakce na neoprávněnou marginalizaci a útlak. Bez historie marginalizace a útlaku LGBTQ lidí by Pride přestal být Pride. Vzpurná povaha Pride je zakotvena v samotné podstatě toho, co Pride je. Chápána v tomto světle se „heterosexuální hrdost“ stává oxymóronem a ukazuje na zásadní nepochopení toho, co je LGBTQ Pride a proč je důležitá. Rebelie zahrnuje výzvu dominantní moci. To nemůžete dělat, když jste dominantní mocí.
Nic z toho nemyslím jako kritiku heterosexuálních, cisgenderových lidí. Na tom, že jste heterosexuální nebo cisgender, rozhodně není nic špatného. Je však důležité si uvědomit, že být heterosexuální a/nebo cisgenderový s sebou nese značná privilegia. Být heterosexuál nebo cisgender není stigma. Heterosexuální a cisgenderová mládež není neúměrně vyhazována z domova kvůli své sexuální orientaci nebo genderové identitě. A prezident Spojených států neusiluje o to, aby zaměstnavatelé mohli legálně propouštět heterosexuální a cisgenderové pracovníky jen kvůli jejich sexuální orientaci nebo genderové identitě.
„Ale pro homosexuály a transsexuály se situace zlepšuje!“ řeknete si možná. „Tak o co jde?“ můžete se ptát. Ano, věci se zlepšují. Když jsem v 90. letech 20. století a v roce 2000 vyrůstal v prostředí konzervativních evangelikálních křesťanů, nikdy jsem si nemyslel, že budu žít ve světě, kde jsou LGBTQ lidé tolik přijímáni. Jako teenager jsem si nikdy nemyslel, že zažiji den, kdy se budu cítit tak pohodlně, když budu na veřejnosti projevovat i jemné známky romantické náklonnosti, jako je držení za ruku, s jiným mužem.
Jsem vděčný za mnoho přátel a rodinných příslušníků, kteří se za posledních dvacet let změnili z odpůrců LGBTQ na spojence LGBTQ. A povzbuzuje mě kulturní proměna zachycená například v takových věcech, jako je procento Američanů, kteří nyní akceptují věci jako manželství osob stejného pohlaví. To všechno stojí za oslavu. Ale v první řadě obvykle neprovádíme průzkumy veřejného mínění o názorech Američanů na manželství mezi mužem a ženou ani o nich nediskutujeme. Z kulturního hlediska je toto téma považováno za téma, o kterém se nediskutuje. To je příklad rozdílu.
Přijde mi, že zastánci takových věcí, jako je heterosexuální hrdost, se někdy mylně domnívají, že hojnost akcí typu Pride a nedostatek akcí typu „heterosexuální hrdost“ ukazuje, že si společnost váží LGBTQ lidí více než heterosexuálních, cisgenderových lidí. Jedné skupině lidí – LGBTQ komunitě – je věnován zvláštní měsíc a je oslavována, zatímco jiné skupině lidí – heterosexuálům, cisgender lidem – se toho nedostává. „To je nespravedlivé!“ zní tato argumentace.
Tento závěr o nespravedlnosti však mlčky předpokládá, že s komunitou LGBTQ a heterosexuální, cisgenderovou částí populace se jinak zachází stejně. To je sice úctyhodná snaha, ale v současné době tomu tak prostě není. A právě proto, že s LGBTQ komunitou není zacházeno stejně, je třeba oslavovat pokroky v jejich zrovnoprávnění a bouřit se proti neúspěchům v jejich zrovnoprávnění.
Ti, kdo se pouštějí do zvláštních oslav nebo podpory LGBTQ lidí, tak činí proto, že si uvědomují, že společnost v současnosti nerovnoměrně rozděluje moc a že jejich akty oslav a podpory LGBTQ lidí pomáhají tuto nerovnováhu napravovat. Neznamená to, že si LGBTQ lidí váží více než heterosexuálních, cisgenderových lidí.
Tady je příběh, který, jak doufám, pomůže osvětlit pointu (slovní hříčka, jak uvidíte). Loni na podzim jsme s přítelem navštívili akci v centru Bostonu nazvanou Illuminus. Illuminus se popisuje jako „festival současného umění, který představuje originální instalace, videoprojekce a představení umělců, kteří pracují s médiem světla a zvuku, aby vytvořili pohlcující zážitky, které promění ulice města v galerii instalací“. V podstatě se tedy jedná o chladné, vědecky podložené světelné a zvukové umělecké výstavy.
Jedna z instalací na festivalu se jmenovala HeartHug. HeartHug je velká světelná socha ve tvaru srdce. Pokud je pod HeartHug umístěna pouze jedna osoba, nebo pokud je pod jejími světly více osob, ale nikdo se jich nedotýká, rozsvítí se pouze polovina srdce. Pokud se však lidé pod světly obejmou, rozsvítí se celé srdce.
S přítelem jsme se rozhodli čekat ve frontě, abychom si mohli stoupnout pod srdce. Sledovali jsme, jak se lidé pod srdcem střídají. Přátelé rozsvítili srdce svým objetím. Milenci rozsvěcovali srdce objetím a polibky. Několik skupinek před námi jsem dokonce vyfotila, aby si mohli na památku připomenout, jak rozsvítili celé srdce.
Kromě mě a mého přítele jsem v okolí neviděla žádné jiné páry stejného pohlaví. Za jistých okolností by mě nedostatek jiných jasně identifikovatelných queer lidí mohl přimět k tomu, že bych se cítila nepříjemně, kdybych se svým přítelem projevovala i prostou náklonnost na veřejnosti. Ale energie davu kolem nás byla příjemná. Když na nás přišla řada, postavili jsme se s přítelem společně pod srdce. Položil své ruce na mé a přitáhl si mě k sobě, abychom se políbili.
Když jsme se políbili a celé srdce se rozzářilo, dav lidí kolem nás začal tleskat a jásat. Mé srdce se rozzářilo stejně jasně jako socha nad námi. V tu chvíli jsem cítil, jak ze mě jednoduše spadla část tíhy dětství plného vzkazů, že jsem kvůli přitažlivosti ke stejnému pohlaví zvláštní druh hříšníka. Když dav jásal pro mě a mého přítele, ale ne pro ostatní páry, nebylo to proto, že by si myslel, že naše láska je lepší než láska ostatních. Bylo to proto, že věděli, že svět příliš dlouho považoval naši lásku za méněcennou.
Jejich jásot byl způsobem, jak mě a mého přítele vytáhnout z okraje. Byl to způsob, jak říct „vy sem patříte taky“. Když není otázka, zda sem patříte, není třeba na ni dávat odpověď. V případě LGBTQ lidí se příliš často setkáváme s otázkou, zda nás ostatní budou považovat za někoho, kdo sem patří. Pride na tuto otázku odpovídá tím, že nám říká, že patříme.
LGBTQ Pride oslavuje to, kým LGBTQ lidé jsou, i když zůstáváme ve společnosti méně než středem pozornosti. Pride vytváří komunity, které spojuje přijetí, i když zůstáváme nepřijati značnou částí populace. Pride se těší z rostoucí viditelnosti LGBTQ lidí, i když je před námi ještě mnoho práce. A Pride se bouří proti tomu, že si ještě nejsme rovni, i když si rovnost zasloužíme.
Sama podstata LGBTQ Pride je zakořeněna v tom, co nám nebylo dáno a za co jsme museli bojovat. Naznačování, že potřebujeme „heterosexuální hrdost“, abychom věci vyvážili, předpokládá a podporuje falešný pocit společenské rovnosti mezi gayi a heterosexuály. Ignoruje to skutečnost, že s gayi a trans lidmi se stále tak často zachází jako s méněcennými než s heterosexuály a cisgender lidmi. A tato nerovnost není nic, na co bychom měli být hrdí.