Když mého manžela přestalo bavit poslouchat mé diatributy o rasismu, řekl mi, že by mělo větší smysl zveřejnit mé zkušenosti na médiu. Pořád mě otravoval, tak jsem nakonec řekla: „Proč nenapíšeš o své únavě z rasismu?“. Řekl jsem to jen proto, abych se ho zbavil. K mému překvapení článek napsal a zveřejnil „Jak jsem se vypořádala s „únavou z rasismu“ svého bílého manžela“, jako bych ho napsala já.
Byli jsme naprosto šokováni tím, kolik lidí (63 000) si příběh přečetlo. Komentáře odrážely hloubku a zuřivost, kterou rasismus hraje v našich životech. Mnohé reakce byly dlouhé, spletité a dojemné příběhy Afroameričanů, kteří se vyrovnávají s všudypřítomností a bolestí rasismu. Jiné odrážely boj bělochů se zvládáním a pochopením dopadu rasismu, zejména pokud jde o jejich osobní růst. Jiné komentáře byly osobnější a čtenáři se v nich stavěli na stranu toho, kdo je v našem vztahu obětí koho. Někteří dokonce navrhovali, že bychom se neměli brát. Jeden komentář však vyčníval: „Jestli je to tady tak špatné, tak se vraťte na Haiti, kde je 99,999 % černochů.“
Tento komentář mě přiměl překonat nechuť zveřejnit své myšlenky, hlavně proto, abych vyjasnil mylné představy o Haiti, zemi, kde jsem se narodil (a v menší míře i o stavu svého manželství). Odpusťte mi, prosím, pokud to bude znít jako lekce dějepisu, ale cítím povinnost se s vámi o to podělit. Většina lidí neví, že Haiti je stoprocentně černé, bez ohledu na barvu pleti Haiťanů, s výjimkou těch, kteří jsou bohatí, a proto se jim říká „bílí“ bez ohledu na jejich skutečnou barvu pleti. Poté, co jsme porazili Francouze, každý „běloch“, který zůstal v naší svobodné zemi, přísahal, že je černoch.
Chcete si tento příběh přečíst později? Uložte si ho do Deníku.
Jsme hrdým černošským národem, přestože jsme nejchudším národem na polokouli. Jsme hrdí, protože jsme psali svou vlastní historii a ta je velmi slavná. Pomohli jsme ostatním zemím ve Střední Americe vybojovat a získat nezávislost. Každé dítě na Haiti ví, že jsme porazili brutální francouzskou armádu. Jinak je tomu u Haiťanů, kteří se narodili ve Spojených státech, kde mají černoši svou slavnou historii, v níž bojují o nezadatelná práva zaručená v Deklaraci nezávislosti.
Když jsem v roce 1969 přijel do USA, nemohl jsem pochopit, proč mladí černoši říkají: „Černá je krásná.“ V té době jsem si uvědomoval, že černá je krásná. Pro Haiťany není krásnějšího národa než my. Když jsem však pochopil historii Afroameričanů, jak museli bojovat o každý malý ústupek, jak jim byla po staletí vysávána krev bez omluvy a odškodnění, pochopil jsem to! Jejich houževnatost a těžce vybojované výdobytky umožnily, že sem může přijít někdo jako já, mít volební právo a využívat výhod afirmativní akce.
Díky naší krásné historii nás nemůže porazit žádný rasismus ani nadávky. Když někdo jako Trump, který nemá žádnou historii kromě špatně nabytého jmění svého zkorumpovaného otce, nazve Haiti „zasranou zemí“, je to hudba pro naše uši. Víme, že Haiti je chudé. Je chudé kvůli jednání zemí, jako jsou Francie a Spojené státy. Spojené státy na nás uvalily sankce a nikdy neuznaly naši nezávislost, dokud to nebylo irelevantní. V letech 1915 až 1934 Haiti okupovaly a postaraly se o to, abychom našim bývalým otrokářům zaplatili zdrcující odškodné za majetek, o který jsme přišli během revoluce. Tento dluh nás dostal na kolena. Nakonec odešli a zanechali za sebou haitskou okupační armádu, která plnila jejich příkazy, podporovala vražedné diktátory vládnoucí naší zemi po celá desetiletí a způsobila odliv mozků, protože tisíce Haiťanů uprchly ze země.
Museli jsme odejít, nebyla jiná možnost. Věřte mi, když vám říkám, že žít v této zemi není snadné. Musel jsem se vyrovnat s tím, že být černochem už není radostný stav. Život byl tak těžký, že jsem se na Haiti vrátil v roce 1979, deset let poté, co jsem sem vkročil po absolvování vysoké školy a několika letech práce. Musel jsem to udělat, abych si zachoval integritu a zabránil tomu, aby mě můj vztek dostal do vězení. Cestou na letiště jsem ve zpětném zrcátku taxíku viděla svou tvář, která ve zralém věku 25 let vypadala jako stařena. Týden po příjezdu na Haiti jsem vypadala tak mladě, že jsem se sotva poznávala. Byla jsem tak dlouho stará! Na Haiti jsem zůstala dvacet let, než jsem se vrátila do Států. Rasismus, který jsem během tohoto krátkého období v této zemi zažila, mi byl podnětem ke studiu, získání právnického titulu a k tomu, abych se na Haiti stala soudkyní (juge d’instruccion).
Jako úřednice pro slyšení na ministerstvu školství v New Yorku jsem více než 13 let rozhodovala případy vyloučení žáků, jejich vrstevníků a pracovníků školy. Byl jsem svědkem toho, jak nespočet černých dozorců, ředitelů, učitelů a výchovných poradců radostně lobotomizovalo černé děti v systému veřejného školství, aby se zavděčili svým bílým šéfům a udrželi si trochu nadřazenosti nad svým druhem. Když moji černí chlapci chodili v této zemi do školy, uspěli, protože byli předem varováni. Pochopili, že někteří rasisté jim budou nadávat, protože jsou ignoranti a závidí jim jejich krásnou černou postavu. Postupem času si vypěstovali soucit s těmito ubohými dušemi.
Při porovnání mých zkušeností soudce na Haiti a vedení soudních jednání v USA jsem s překvapením zjistil, že právní systém je mnohem horší, než jsem si představoval. Na Haiti je právo jedno pro všechny, i když korupce ztěžuje chudým lidem, aby se dostali k soudu. V USA jsou zákony vytvářeny a uplatňovány s cílem udržet černochy jako trvalou podřadnou třídu. Když si rodič dítěte odpykává dlouhodobý trest odnětí svobody za kumulované drobné trestné činy, nemá šanci. Když je dítě systematicky vyloučeno ze školy za jakýkoli drobný incident, nemá v životě žádnou šanci. Když tytéž policejní složky, které byly vytvořeny za účelem chytání otroků a osvobozování černochů, aby je nutily pracovat zadarmo, jsou nadále placeny z daní Afroameričanů, aby je zabíjely, nemají žádnou šanci bojovat.
Přes systémový rasismus je americký zdravotnický systém plný vysoce kvalifikovaných haitských lékařů, zdravotních sester a řídících pracovníků. Ministerstvo obrany má svůj podíl vysoce kvalifikovaných haitských inženýrů narozených v USA, z nichž dva jsou moji synové. Smutné je, že mnoho mladých Haiťanů, kteří se narodili v USA, stejně jako Afroameričané, nikdy nemělo možnost poznat, kdo jsou a odkud pocházejí jejich předkové. Dokonce ani nevědí, že několik set let zpátky hráli Haiťané v této zemi významnou roli. Pierre Toussaint, svobodný otrok z Haiti, kterého do USA přivedl jeho bývalý majitel, byl považován za jednoho z předních newyorských černochů své doby. Spolu se svou ženou se podílel na mnoha charitativních akcích v New Yorku, přispěl a shromáždil peníze na stavbu katedrály svatého Patrika. Byl prvním laikem, který byl pohřben pod hlavním oltářem katedrály svatého Patrika. V Savannah ve státě Georgia stojí ze všech míst pomník na počest Haiťanů, kteří bojovali na půdě USA za nezávislost tohoto národa.
Ačkoli mě několik komentátorů v článku o „únavě z rasismu“ mého manžela vyzvalo, abych se s ním rozvedla, není to tak jednoduché. Ve skutečnosti mi náš vztah dává naději do budoucnosti rasových vztahů. Sleduji, jak získává takovou úroveň uvědomění, o jaké se mi před deseti lety ani nesnilo. Vybavuje se mi jedna příhoda z počátku našeho vztahu. Když jsem stála před svým nájemním domem v Brooklynu a mávala mu na rozloučenou, když mířil na vlak, zdvojil se a postavil se vedle mě. Zmateně jsem se ho zeptala, co se stalo, na což mi odpověděl, že se vrátil, aby mě chránil, protože viděl tři mladé černochy, kteří šli mým směrem. Tři mladí černoši, díky jejichž přítomnosti jsem se cítila v bezpečí, v něm vzbudili obavy o mou bezpečnost. Srovnejte to s mužem, který měl problém být zdvořilý ke starší židovské ženě, která se chovala, jako by viděla ducha, když si uvědomila, že se do jejího činžovního domu v Upper West Side právě nastěhovala černoška (já). Když se to vezme kolem a kolem, máme se rádi a vážíme si svých rozdílů. Neleze mi někdy na nervy, že nedokážu vnímat špetky rasismu, které ještě zhoršuje troglodyt v Bílém domě? Ano! Jsou věci, které se nedají pochopit intelektuálně. Člověk by musel stát v mé kůži černošského přistěhovalce, aby pochopil, co zažívám v běžném životě. Některé rasistické činy mají moc spálit mou duši, otevřít hluboko pohřbené jizvy, o kterých jsem si myslel, že jsou zcela zahojené, a přimět mě, abych chrlil jed na člověka, kterého mám nejraději.
(Chcete-li si přečíst článek mého manžela o jeho „únavě z rasismu“, přejděte na: https://medium.com/@syzygy33/how-i-dealt-with-my-white-husbands-racism-fatigue-ca8d4aa06c2f)
.