ESPN

• Twitter
• Facebook Messenger
• Pinterest
• Email
• print

Každý měsíc, když to situace vyžaduje, LeBron James přednese studentům motivační projev o roce, který mu změnil život. Nevypráví jim o posledním ročníku střední školy, kdy se seznámil se svou ženou a stal se jedničkou draftu NBA v roce 2003. Nemluví o tom, jak získal svou první zlatou olympijskou medaili nebo první titul mistra NBA, jak podepsal smlouvu na 110 milionů dolarů nebo jak byl vyhlášen jedním z nejvlivnějších lidí na světě.

Namísto toho jim vypráví o čtvrté třídě.

Jamesovo vyprávění o té době zřídkakdy obsahuje konkrétní údaje; dokonce i jeho autobiografie obchází špinavé detaily. Teď, z vrcholu jeho kariéry, je snadné vnímat tu dobu jako pouhou alegorii – další kapitolu v jisté tvorbě sportovní superhvězdy. Ale strávit dnes nějaký čas v Akronu a mluvit s těmi, kdo ten rok zažili, znamená uvědomit si, že LeBronova verze příběhu neodpovídá realitě roku 1993 a počátku roku 1994.

Tenkrát bylo v Jamesově životě máloco jisté a nic z jeho budoucnosti nebylo předem dané. Během čtvrté třídy se snad půl tuctukrát stěhoval a zameškal téměř 100 dní školy. Identita jeho otce pro něj byla záhadou. Muž, kterého nazýval svým otcem, byl ve vězení. Nikdy nehrál organizovaný sport a neměl ponětí, kdo je a čím se chce stát.

Dlouho předtím, než si na záda vytetoval Vyvolený 1, byl James vlastně k nerozeznání od mnoha jiných ztracených dětí v Akronu: „Bron Bron“, střídavě vystrašený a apatický, osamělý chlapec vyrostlý na sociálních dávkách, který si do sešitu načrtl stovky log Dallas Cowboys a Los Angeles Lakers.

Jeho proměna začíná (a do jisté míry i končí) uprostřed detailů oněch neklidných let, kdy stvoření LeBrona Jamese nebylo ani tak dílem osudu, jako spíš v mnoha ohledech dílem čiré náhody.

Ten školní rok ve čtvrté třídě začal stejně jako mnoho jiných: spal na gauči v jednopokojovém bytě, který patřil dalšímu matčinu kamarádovi, kde večírky trvaly dlouho do noci a policie byla občas přivolána k vyšetřování přestupků proti hluku. Jeho matka, pětadvacetiletá Gloria, podle kamaráda nedávno odešla z práce v Payless Shoes. Žila ze sociálních dávek. Ráda chodila ven, říkali přátelé, a někdy nechávala LeBrona, aby na sebe dohlížel. Často se rozhodl nechodit do školy, dny trávil ponořený do videoher a pendloval mezi bytem a obchodem na rohu, kde mu za svačiny platily matčiny stravenky.

V té době už James strávil dvě třetiny života v podstatě bez domova, každých pár měsíců se s Glorií stěhoval z jednoho bytu do druhého. Porodila ho v roce 1984, když jí bylo šestnáct, a prvních několik let žili se čtyřmi generacemi rodiny ve velkém domě, který vlastnili na Hickory Street, polní cestě lemované duby a železničními kolejemi nedaleko centra Akronu. Gloria se vrátila do školy, její babička a matka Freda hlídaly LeBrona. Její babička o několik měsíců později zemřela. Na Vánoce roku 1987 pak Freda náhle zemřela na infarkt a veškerá rodinná stabilita se rozpadla.

Gloria a její dva bratři Curt a Terry se snažili dům udržovat, ale byl jeskynní a starý a oni si nemohli dovolit platit za topení. Tu zimu, když byly Jamesovi pouhé tři roky, je navštívila sousedka a to, co viděla, jí později připomnělo film Sám doma. Dům byl mrazivý a zanedbaný, ze dřezu se hromadilo špinavé nádobí a v prknech v obývacím pokoji vznikala díra. „Není tu bezpečno,“ řekla sousedka Wanda Reavesová. „Mohla bys, prosím tě, jít ke mně?“ Té noci dorazili Gloria a LeBron do jejího domu s jediným kufrem a modrým plyšovým slonem. „Můžete se podělit o gauč,“ řekla jim Reavesová, a tak začalo kočovné šestileté období matky a syna, kteří se oba snažili dospět ve stejnou dobu.

„Prostě jsem popadl svůj malý batoh, ve kterém jsem měl všechny věci, které jsem potřeboval,“ řekl James, „a řekl jsem si to, co jsem si vždycky říkal:

Několik měsíců žili s Reavesem … pak s bratrancem … pak s jedním z Gloriiných přítelů … pak s jejím bratrem Terrym. Jejich bytová situace dosáhla vrcholu v roce 1993, kdy se během tří měsíců na jaře pětkrát stěhovali a vyčerpali se v řadě malých bytů svých přátel, zatímco Gloria zůstala na čekací listině na výjimku z dotovaného bydlení od města.

V létě roku 93 je chtěli znovu vyhodit z dvoupokojového bytu u kamarádky ve vybledlém cihlovém sídlišti v centru města, když Bruce Kelker zastavil na parkovišti u projektu a hledal osmi- a devítileté fotbalisty do svého rekreačního týmu.

Kelker si Glorie všiml jako první, seděla na schodech před bytem. Měla metr devadesát a byla úžasná – „hlasitá, hrdá a krásná,“ říká Kelker -, a když k ní přistoupil, uviděl LeBrona, štíhlého a vytáhlého, už tak vysokého jako jeho matka, jak si hraje na honěnou s několika dětmi ze sousedství. Kelkera popravdě víc než ženy zajímalo pozorování fotbalistů, a tak prošel kolem Glorie k LeBronovi. „Máte rádi fotbal?“ zeptal se dětí.

„To je můj oblíbený sport,“ řekl James.

Kelker se chystal zahájit svou první celou sezónu jako trenér East Dragons, mládežnického týmu omezeného na chlapce do deseti let, kteří váží méně než 112 kilogramů. Mottem týmu bylo „Učit chlapce sportovnímu chování a týmové práci“, ale Kelker chtěl vyhrávat natolik, že sestavil hloubkovou tabulku a třicetistránkový herní manuál. Byl skvělým středoškolským obráncem, než promarnil deset let „pitím a fetováním“, jak říká. Teď byl střízlivý a myslel si, že trénování mistrovského týmu by mu mohlo pomoci napravit reputaci. Potřeboval hvězdu.

Kelker požádal Jamese a jeho kamarády, aby se postavili do řady na 100 metrů přes parkoviště. „Nejrychlejší z nich je můj bek,“ řekl jim. James vyhrál o 15 yardů.

„Kolikrát jsi hrál fotbal?“ zeptal se ho. Kelker se ho zeptal. „Žádný,“ odpověděl James. Kelker mu řekl, kde se mají sejít na prvním tréninku týmu, ale Gloria ho prý přerušila. Řekla, že si nemůže dovolit platit synovo vybavení. Neměla auto ani možnost ho na trénink odvézt. „Jak mám vůbec vědět, že fotbal bude pro Brona dobrý?“ zeptala se.

„O nic z toho se nestarejte,“ řekl jí Kelker. „Já se o všechno postarám a vyzvednu ho.“

VYZVEDL SVOU první přihrávku za Východní draky 80 yardů od hřiště na touchdown. Poté se střípky LeBronova chaotického života začaly pomalu skládat. Jeho matka začala přeskupovat víkendy podle jeho fotbalových zápasů. Spoluhráči si LeBrona oblíbili, tíhli k talentu, i když se objevil u chlapce, který uměl být ještě „neohrabaný a plachý“, říká Kelker.

Kelker se stal nejspolehlivějším dospělým v Jamesově životě: skladoval chlapcovo fotbalové vybavení na korbě svého auta a každé odpoledne pro něj přijížděl v 15:45, někdy jen proto, aby zjistil, že se James zase přestěhoval. „Už mě nebavilo vyzvedávat ho na různých adresách,“ říká, „nebo se objevit na jednom zaneřáděném místě a zjistit, že už se přestěhovali jinam.“

Dva týdny po začátku sezony pozval Kelker svou novou hvězdu k sobě. Chtěl pro Jamese větší stabilitu a také se chtěl ujistit, že se jeho nejlepší hráč bude i nadále objevovat na zápasech. Když Gloria řekla, že se necítí dobře, když se její syn stěhuje k prakticky cizí osobě, Kelker ji pozval také. Kelker řekl, že už má přítelkyni, se kterou žije; slíbil Glorii, že jeho jediným zájmem je pomoci jí postarat se o syna. Gloria slíbila, že bude každý týden dvakrát vařit Hamburger Helper a přispívat částí svých sociálních dávek na nájemné.

Tak začal jejich život netradiční rodiny. Několik následujících měsíců Kelker sledoval, jak lidé, kterým říkal „Glo a Bron“, nacházejí oporu ve sportovně zaměřeném světě Akronu. Gloria se dobrovolně stala „matkou týmu“, místo aby platila poplatek za účast v lize; chodila na tréninky, zapisovala docházku a plnila lahve s vodou. James v té sezóně zaznamenal 17 touchdownů a Gloria se pokaždé proháněla po postranní čáře – „krok za krokem s LeBronem a vypadala jako maniak,“ říká Kelker. Při jedné oslavě touchdownu praštila svého syna do ramenních chráničů tak silně, že spadl na zem.

„To byla jejich první ochutnávka úspěchu,“ říká Rashawn Dent, další z Jamesových trenérů v tom roce.

James byl stále ovčí a poddajný. Pozornost vždycky považoval hlavně za něco, čemu se má vyhýbat. Jako nováček ve třídě – rok co rok, ve škole za školou – si vypěstoval zvyk sedět vzadu a mlčet nebo vynechávat hodiny úplně. Dokonce i na podzim 1993, během měsíců, kdy bydlel u Kelkera, pokračoval ve vynechávání školy, nejprve si nebyl jistý, do které má chodit, pak si nebyl jistý, kde chytit autobus, říká Kelker. A během fotbalové sezony, když si trenéři soupeřů začali stěžovat na jeho velikost a dožadovat se rodného listu, James sklonil ramena a pokrčil kolena v hloučku.

„Co to sakra děláš?“ zeptal se Kelker. Kelker se ho zeptal.

„Snažím se zapadnout,“ řekl James.

„Ty nikdy nezapadneš,“ řekl mu Kelker. „A to může být dobře.“

PO DALŠÍCH NĚKOLIKA MĚSÍCÍCH, koncem podzimu roku 93, nastal čas se znovu stěhovat. Kelkerova přítelkyně se cítila se čtyřmi lidmi žijícími v malém bytě stísněná; Gloria a její syn souhlasili s odchodem. Uvažovala, že Jamese pošle pryč k příbuzným do Youngstownu nebo dokonce do New Yorku, aby s ní nemusel bydlet na gauči, ale jiný trenér mládežnického fotbalu jí dal lepší nabídku. Frank Walker navrhl, aby s ním James bydlel v rodinném domě na předměstí Akronu. Tak by Gloria mohla bydlet u přítele a stále vídat syna o víkendech a East Dragons by si mohli nechat svého nejlepšího hráče. To by se pro LeBrona a Glorii ukázalo jako velký zlom.

Walkerovi měli tři děti a James sdílel pokoj s Frankiem Walkerem mladším, spoluhráčem z fotbalového týmu, který se měl stát jedním z jeho nejlepších přátel. Byla to Jamesova první zkušenost s tím, co po letech nazval „skutečnou rodinou“. Walkerovi byli těžce pracující lidé, kteří měli práci od devíti do pěti – Frank na městském bytovém úřadě v Akronu a jeho žena Pam v kanceláři místního kongresmana. James musel každý druhý víkend uklízet koupelnu. Frank stříhal LeBrona každou sobotu odpoledne a Pam mu k narozeninám pekla německý čokoládový dort. Donutili Jamese vstávat v půl sedmé ráno do školy a dodělávat domácí úkoly před tréninkem basketbalu, který byl nyní v sezóně sportem. Frank ho učil driblovat a střílet levačkou. Přihlásil Jamese do devítiletého týmu a získal ho jako asistenta trenéra osmiletých dětí, protože věřil, že trénování urychlí jeho basketbalové učení. „U Franka bylo vidět, jak se jeho dovednosti zlepšují doslova každý den,“ říká Kelker.

Walkerovi zapsali Jamese na základní školu Portage Path, jednu z nejstarších škol v Akronu. Byla to chudá městská škola se stárnoucí budovou, kde zhruba 90 procent žáků mělo nárok na obědy zdarma. Ale také začala experimentovat s tím, co vedení školy nazývalo „holistické učení“. Studenti navštěvovali hodiny hudby, výtvarné výchovy a tělocviku – všechny tři předměty si James oblíbil. Ten rok už nevynechal jediný den ve škole.

Na začátku páté třídy se James se svými spolužáky vydal na víkendový výlet do národního parku Cuyahoga Valley. James tam nikdy předtím nebyl – Akron opouštěl jen zřídka – a jeho novou učitelku Karen Grindallovou zajímalo, jestli nebude v ubytovně parku dělat neplechu. Grindallová před lety učila také Glorii; znala pohnutou rodinnou historii. „Člověk se obával, že se minulost bude opakovat,“ říká. Ale místo toho tu byl James, který běhal po borovicích, chodil k vodopádům a vždy se vrátil do večerky. „Tak stabilní. Tak šťastný,“ říká Grindallová a už nikdy se o něj nebála.

Sledujte The Mag na Twitteru (@ESPNmag) a dejte nám lajk na Facebooku.