KLINICKÝ VÝZNAM EXISTENCIÁLNÍ VINY
Jakmile si uvědomíte pojem „existenciální vina“, začnete se s ním klinicky setkávat u pacientů, kterým hrozí smrt. Zpočátku se zdá poněkud obtížné uvažovat o vině ve smyslu „existenciální“ viny. Všichni známe koncept pocitu viny kvůli něčemu, co jsme možná udělali a co je možná špatné nebo hanebné: podvádění přítele, krádež těch kravat od Armaniho (ne, neukradl jsem je), krádež té tyčinky z cukrárny (když mi bylo šest). Jako psychiatři se učíme o vině jako o freudovském konceptu. Také se smějeme stereotypním vtipům odkazujícím na židovskou nebo katolickou vinu. Existenciální vina je zcela jiná (navzdory možnému překrývání s některými prvky neurotické viny). Existenciální vina se konkrétně vztahuje k pojetí, že každý z nás má (náročný, ne-li nemožný) úkol vytvořit život, život, který je jedinečný pro nás samotné – život, který jsme mohli žít pouze my. A my potřebujeme a usilujeme o to, abychom tento jedinečný život žili naplno. Svůj život si představujeme jako oblouk, trajektorii. Dramatici hovoří o „oblouku“ postavy. Každý z nás si představuje tento oblouk trajektorie svého života, v němž jsou dosaženy různé milníky, ambice, cíle a sny: dospívání, získání vzdělání, zamilování se, založení rodiny, nalezení své vášně, cíle a práce v životě, růst jako osobnost ve všech těchto oblastech, možná vidět děti vyrůstat a mít vlastní děti, dožít se vysokého věku po prožití života plného „smysluplných okamžiků“ a mít možnost ohlédnout se za prožitým životem a mít pocit „udělal jsem dost dobře“. „Mohu přijmout život, který jsem prožil.“ Toho však většina z nás sotva kdy plně dosáhne. Jsme křehké, zranitelné a nedokonalé lidské bytosti. Život je nebezpečný. Vnitřní i vnější události nás zmáhají nebo povzbuzují a trajektorie, kterou si představujeme, že by měla být, často není tou trajektorií, která se odvíjí. I ti největší z nás mohou pociťovat pocit „kdybych tak mohl udělat víc“. Jako příklad existenciálního pocitu viny často cituji poslední slova Alberta Einsteina: „Kdybych tak uměl více matematiky“. Teorie relativity a rekonceptualizace samotné podstaty vesmíru zřejmě nebyly dost velké úspěchy. Někteří z vás znají příběh Oskara Schindlera nebo film Schindlerův seznam (Keneally, Reference Keneally1982; Spielberg, Reference Spielberg1993). Zachránil životy stovek Židů z táborů smrti během holocaustu tím, že je nechal pracovat ve své továrně. Když válka končí a přicházejí Rusové, snaží se židovští dělníci pomoci Schindlerovi uniknout zajetí Rusy, a tak ho obléknou do oděvu dělníka z pracovního tábora. Schindler se zhroutí a přestože zachránil tolik životů, naříká: „Kdybych tak mohl zachránit ještě pár dalších.“
Aby vytvořil „drama“, umístí dramatik do oblouku nebo trajektorie postavy překážku. Chlapec potká dívku. Chlapec se do dívky zamiluje. Chlapec dívku ztratí. Následuje drama, dokud k sobě chlapec a dívka nenajdou cestu zpět. Rakovina nebo jiná život ohrožující nemoc přeruší lidskou trajektorii tím nejdramatičtějším způsobem a vyvolá existenciální vinu. Opětovné propojení obou oblouků zahrnuje „transcendenci“ neboli spojení, kterého lze dosáhnout především odpuštěním a zmírněním existenciální viny. Návrat domů.
V klinickém prostředí se existenciální vina projevuje tehdy, když byl oblouk životní trajektorie pacienta vyřazen z kurzu překážkou, omezením, rakovinou, ztrátou rolí, blízkostí smrti. Čím větší je delta mezi idealizovanou trajektorií a trajektorií, která se rozvinula, je úměrná prožívané existenciální vině. Představte si čtyřicetiletého muže se dvěma dětmi ve věku 3 a 5 let a osmiletým manželstvím, který právě začal vstupovat do nejproduktivnějšího období svého pracovního života a nyní je mu diagnostikována široce metastazující rakovina slinivky. Bude prožívat hluboký existenciální smutek: „Nenaplnil jsem svou odpovědnost za výchovu svých dětí a za jejich uvedení na trh; nenaplnil jsem své kariérní cíle, své ambice vytvořit život se svou ženou; nezajistil jsem, aby moje žena a děti byly citově a finančně zabezpečeny“ – seznam nesplněných nadějí a snů, nenaplněných závazků a odpovědnosti vůči sobě a těm, které milujete. Existenciální pocit viny by u takového pacienta byl pravděpodobně také mnohem intenzivnější než u 92letého muže, který prožil plnohodnotný život a dosáhl všech milníků, které mladší muž předpokládal.
Klinicky vidím, že existenciální pocit viny se projevuje buď jako deprese, stud, hněv, nebo intenzivní úzkost ze smrti. U mladého muže, jako je ten, kterého jsem popsal výše, je typickým projevem existenciální viny hněv. Ve skutečnosti učím své školence, že kdykoli se setkají s rozzlobeným pacientem s pokročilým nádorovým onemocněním, mají myslet na existenciální vinu a řešit její zdroje. To je zdroj jejich zoufalství. Hněv a úzkost mají stejné etymologické kořeny. Ve skutečnosti hněv obvykle vzniká ze strachu: ze strachu ze ztráty – ztráty lásky, naděje, života. A konečně existenciální vina se může projevovat jako deprese nebo stud, když jsou hněv a vina zaměřeny dovnitř.
Existenciální vinu je často možné zmírnit různými přístupy: dokončením těch životních úkolů, které lze dokončit, nápravou, prosbou o odpuštění, plánováním, které rodině zajistí určitý pocit bezpečí, připomenutím, že si vybrali manžela, který je schopen úspěšně dokončit práci na výchově dětí, udělením svolení manželovi, aby se rozhodl znovu se oženit nebo znovu najít štěstí, zanecháním dopisů s radami pro děti, které se mají otevřít při očekávaných meznících, které budou chybět. Všechny tyto strategie mohou být užitečné. Nakonec jde o jedinou volbu – odpustit sám sobě, že jsem nedokonalý a zranitelný člověk. Odpuštění si za to, že jste pouze člověk – až příliš člověk.