Caspar Carl van Beethoven (1774-1815)
Jestliže se v Ludwigově životě vyskytl nějaký člen rodiny, byl to Caspar Carl, dotěrný a přísný muž, kterého klavírista Carl Czerny jednou charakterizoval jako „malého vzrůstu, zrzavého a ošklivého“. Životopisec Jan Swafford v knize Beethoven: Carla popsal jako „pomalu se rozvíjející katastrofu“.
Ve dvaceti letech následoval Carl Ludwiga do Vídně a našel si práci jako úředník na městském finančním úřadě. Zbýval mu tak čas na práci bratrova agenta a tajemníka a on se stále podnikavěji snažil vydělat peníze pro oba. Carl zvyšoval ceny Beethovenových děl, podněcoval zájem o aranžmá a prodával četná raná, dosud nevydaná díla. Jak však píše Swafford, „Carl měl rodinnou netrpělivost a prudkou povahu, jen málo Ludwigovy inteligence a ještě méně jeho talentu“.
Hudební nakladatelé se jednání s Carlem báli. Beethovenův žák Ferdinand Ries ho označil za „strašně hrubého člověka“ a poznamenal, že „kvůli jedinému dukátu Carl poruší padesát slibů a v důsledku toho udělá svému bratrovi úhlavní nepřátele“. Když Breitkopf & Härtel nabídl Carlovi 500 zlatých za Beethovenovy symfonie č. 2 a 3, odmítl nabídku a vyslovil zvláštní výhrůžku: „Možná toho budete v budoucnu litovat, protože tyto symfonie jsou buď to nejhorší, co můj bratr napsal, nebo to nejlepší“.
V roce 1802 odešel Ludwig na odpočinek do Heiligenstadtu, malého městečka severně od Vídně, ve snaze zpomalit svou nastupující hluchotu. Během svého pobytu sepsal Heiligenstadtský testament, neodeslaný dopis svým bratrům, v němž popsal svá muka. Souhlasil také se zkomponováním tří sonát opus 31 č. 1-3 pro curyšské nakladatelství Nägeli. Mezitím Carl plánoval sonáty prodat lipskému nakladateli, zřejmě za vyšší honorář. Když se skladatel vzepřel a stál si za svou původní dohodou, vyvolalo to takové třenice, že byli bratři viděni, jak se na ulici v Heiligenstadtu pošťuchují. Ries tuto „násilnou“ epizodu zaznamenal v kronice a dodal: „Druhý den mi sonáty dal, abych je okamžitě poslal do Curychu.“
Přátelé a kolegové časem Ludwiga varovali, že Carl podkopává jeho pověst. Přesto Carlovo dědictví není zcela rušivé. Klavírní sonáty op. 49, č. 1 a 2 (1805) patří k několika skladbám, které mohly být ztraceny nebo zničeny, kdyby se Carl neprohrabával bratrovými rukopisy a proti jeho vůli je neposlal nakladateli. V roce 1812 Carl poprvé onemocněl tuberkulózou. Jeho zdraví se zhoršilo a vznikla rodinná roztržka, která Ludwiga sžírala po zbytek jeho života.
Johanna van Beethoven (1786-1869)
Mnohostranná Johanna Reissová byla dcerou prosperujícího vídeňského čalouníka. V roce 1811 byla odsouzena za zpronevěru a pomluvu poté, co předstírala vloupání do svého domu a obvinila rodinnou hospodyni. Než se provdala za Carla, měla nemanželské dítě a poté požadovala výživné od nesprávného muže. Beethoven neměl Johannu příliš v lásce, ať už z pocitu, že si nezaslouží rodinné jméno, nebo ze žárlivosti na manželský úspěch svého bratra.
Carl zemřel na tuberkulózu v listopadu 1815 ve věku 38 let. Dva dny před smrtí sepsal závěť, v níž určil Johannu a Ludwiga jako společné poručníky svého devítiletého syna Karla. Ludwig však náhodou uviděl kopii dokumentu a přesvědčil Karla, aby tuto klauzuli přeškrtl a ustanovil ho jediným poručníkem. Poté, co Ludwig opustil bratrův dům, však Carl, pravděpodobně pod nátlakem Johanny, připojil kodicil, který ji znovu ustanovil spoluopatrovníkem.
.