Nový film „Harriet“ seznamuje mnoho diváků s odvážným životem Harriet Tubmanové, která se narodila v otroctví na východním pobřeží Marylandu, v roce 1849 utekla a stala se neohroženou průvodkyní podzemní dráhy. Během občanské války sloužila armádě Unie jako špionka a zvěd, ale Hollywood bezstarostně přehlíží nedílnou součást její osobnosti: byla také zdravotní sestrou.
„Ošetřovala naše vojáky v nemocnicích a uměla, když umírali hromadně na nějakou zhoubnou nemoc, s mazanou dovedností získat z kořenů a bylin, které rostly poblíž zdroje nemoci, léčivý nápoj, který zmírnil horečku a vrátil řadě z nich zdraví,“ napsala Sarah H. Bradfordová ve své biografii Harriet z roku 1886: The Moses of Her People (Mojžíš jejího lidu). Sloužila ve Freedmen’s Hospital ve Washingtonu, D.C., Tubmanová používala domácí léky, které se naučila od své matky, a vařila z kořenů jeřábu a lilie hořce chutnající odvar k léčbě maligní horečky, neštovic a dalších infekčních onemocnění.
„Ošetřovala naše vojáky v nemocnicích a věděla, jak, když umírali hromadně na nějakou zhoubnou nemoc, s mazanou dovedností získat z kořenů a bylin, které rostly poblíž zdroje nemoci, léčivý nápoj, který zmírnil horečku a navrátil mnohým zdraví.“
Sarah H. Bradfordová v knize Harriet: The Moses of Her People
V roce 1862 odcestovala Tubmanová do Beaufortu v Jižní Karolíně, aby se stala ošetřovatelkou a učitelkou mnoha obyvatel Gullah, kteří byli opuštěni svými majiteli na Jihokarolínských mořských ostrovech. A v roce 1865 byla jmenována matronou nemocnice ve Fort Monroe ve Virginii, kde se starala o nemocné a zraněné černošské vojáky.
Jiné afroamerické ženy a muži během války také sloužili jako ošetřovatelé, včetně Sojourner Truth a Susie King Taylorové, uprchlé otrokyně, která pracovala jako pradlena a ošetřovatelka u 33. americké barevné pěchoty. Afroameričané se starali o nemocné a raněné na nemocniční lodi Red Rover.
Tubmanová však jako zdravotní sestra během občanské války nedostávala žádný plat ani důchod.
Teprve v roce 1892 byl přijat zákon o penzionování sester v armádě Unie – ten však vyžadoval, aby ženy prokázaly, že byly schváleny jako zdravotní sestry generálním chirurgem, guvernéry nebo vojenskými důstojníky. Důchody nebyly přiznány tisícům žen, které pracovaly jako kuchařky a pradleny, ačkoli mnohé z nich vykonávaly stejnou práci jako zdravotní sestry. (Liberálnější zákon o důchodech přijatý o několik let později umožnil některým kuchařkám a pradlenám tvrdit, že jejich práce byla srovnatelná.)
Ještě ministr zahraničí USA William H. Seward požádal Kongres jménem Tubmanové o důchod, ale její případ byl zamítnut. V roce 1899 byl její vdovský důchod – na základě služby jejího manžela v občanské válce – zvýšen z 8 na 20 dolarů měsíčně, a to s ohledem na její osobní zásluhy o vlast. To byl rozsah uznání.
I přes tyto neúspěchy Tubmanová pokračovala ve svém snu poskytovat charitativní domov pro seniory.
„Po mnoho let, dokonce i dlouho před válkou, byl její malý domov útočištěm pronásledovaných a bezdomovců, kterým poskytovala péči,“ vzpomínal Bradford. „Vždycky to byla nemocnice, ale ona cítí potřebu velké nemocnice a jen se modlí, aby toto ‚její poslední dílo‘ bylo dokončeno, než odejde pryč.“ Bradford, který Tubmanovou nazýval „mou hrdinnou přítelkyní“, připravil další vydání její knihy, aby na projekt získal peníze.
Domov pro seniory Harriet Tubmanové byl postaven v roce 1908 na pozemku přiléhajícím k její farmě v Auburnu ve státě New York a Tubmanová se o jeho obyvatele starala až do své smrti v roce 1913. Oba jsou nyní národními historickými památkami.
Tento Flashback Friday vám přináší Bjoring Center for Nursing Historical Inquiry se zvláštním poděkováním ředitelce centra Barbře Wallové a emeritní profesorce UVA Arlene Keelingové.