Fonetika

Artikulační fonetika

Tradiční metodou popisu zvuků řeči jsou pohyby hlasových orgánů, které je vytvářejí. Hlavními strukturami, které jsou důležité pro tvorbu řeči, jsou plíce a dýchací soustava spolu s hlasovými orgány, které jsou znázorněny na obrázku 1. Proud vzduchu z plic prochází mezi hlasivkami, což jsou dva malé svalové záhyby umístěné v hrtanu v horní části průdušnice. Prostor mezi hlasivkami se nazývá glottis. Pokud jsou hlasivky od sebe, jako je tomu za normálních okolností při výdechu, má vzduch z plic relativně volný průchod do hltanu (viz obrázek 1) a úst. Pokud jsou však hlasivky nastaveny tak, že je mezi nimi úzký průchod, proud vzduchu způsobí jejich sání k sobě. Jakmile se spojí, nedojde k proudění vzduchu a tlak pod nimi bude narůstat, dokud nebudou opět rozfoukány. Proud vzduchu mezi nimi pak způsobí, že budou opět nasáty k sobě, a vibrační cyklus bude pokračovat. O zvucích vydávaných při vibraci hlasivek se říká, že jsou hlasité, na rozdíl od zvuků, při nichž jsou hlasivky od sebe, které se označují jako bezhlasé.

Vzduchové cesty nad hlasivkami se souhrnně nazývají hlasový trakt. Pro fonetické účely je lze rozdělit na ústní trakt v ústech a hltanu a nosní trakt v nose. Mnoho zvuků řeči je charakterizováno pohyby dolních artikulátorů, tj. jazyka nebo dolního rtu, směrem k horním artikulátorům v ústním traktu. Horní plocha zahrnuje několik z hlediska tvorby řeči důležitých struktur, jako je horní ret a horní zuby; obrázek 1 znázorňuje většinu běžně používaných pojmů. Alveolární hřeben je malý výběžek těsně za horními předními zuby, který lze snadno nahmatat jazykem. Větší část střechy úst tvoří tvrdé patro vpředu a měkké patro neboli velum vzadu. Měkké patro je svalový lalok, který lze zvednout tak, aby uzavřel nosní cesty a zabránil odchodu vzduchu nosem. Když se zvedne tak, že je měkké patro přitlačeno k zadní stěně hltanu, hovoříme o velickém uzávěru. Na dolním konci měkkého patra je malý visící přívěsek známý jako uvula.

Jak je vidět z obrázku 1, existují také specifické názvy pro různé části jazyka. Nejpohyblivějšími částmi jsou hrot a čepel. Za lopatkou se nachází tzv. přední část jazyka; je to vlastně přední část těla jazyka a leží pod tvrdým patrem, když je jazyk v klidu. Zbytek těla jazyka lze rozdělit na střed, který je částečně pod tvrdým patrem a částečně pod měkkým patrem, zadní část, která je pod měkkým patrem, a kořen, který je naproti zadní stěně hltanu.

Hlavním dělením zvuků řeči je dělení na samohlásky a souhlásky. Pro fonetiky je obtížné přesně definovat artikulační rozdíl mezi těmito dvěma třídami zvuků. Většina autorit se shoduje na tom, že samohláska je zvuk, který vzniká bez větších zúžení v hlasovém ústrojí, takže vzduch má relativně volný průchod. Je to také hláska slabičná. Tento popis je neuspokojivý v tom, že dosud nebyla formulována žádná adekvátní definice pojmu slabičný.

Souhlásky

Při tvoření souhlásek je proud vzduchu hlasivkovým traktem nějakým způsobem ztížen. Souhlásky lze klasifikovat podle místa a způsobu této překážky. Některá z možných míst artikulace jsou na obrázku 1 naznačena šipkami vedoucími od jednoho z dolních artikulátorů k jednomu z horních artikulátorů. Základní pojmy, které jsou nutné při popisu anglické artikulace, a struktury hlasového ústrojí, kterých se týkají, jsou: bilabiální – oba rty; dentální – špička nebo čepel jazyka a horní přední zuby; alveolární – špička nebo čepel jazyka a hřeben zubů; retroflexní – špička jazyka a zadní část hřebene zubů; palatoalveolární – čepel jazyka a zadní část hřebene zubů; palatální – přední část jazyka a tvrdé patro; a velární – zadní část jazyka a měkké patro. Další místa artikulace zobrazená na obrázku 1 jsou potřebná při popisu jiných jazyků. Všimněte si, že termíny pro jednotlivá artikulační místa označují jak část dolních artikulačních struktur (tj. dolní ret a jazyk), tak část horních artikulačních struktur, které se na artikulaci podílejí. Tak velární označuje zvuk, na kterém se podílí zadní část jazyka a měkké patro, a retroflex znamená zvuk, na kterém se podílí špička jazyka a zadní část alveolárního hřebene. Pokud je třeba rozlišit zvuky tvořené špičkou jazyka a zvuky tvořené lopatkou, lze použít termíny apikální (špička) a laminální (lopatka).

Existuje šest základních způsobů artikulace, které lze na těchto artikulačních místech použít: stop, frikativa, aproximanta, trylek, tap a laterála.

.