Narodil se 3. srpna 1770 v Postupimi a v roce 1797 se stal pruským králem po svém otci Fridrichu Vilémovi II. Svou vládu zahájil tím, že poslal do háje otcovy milenky a oblíbence, a nechal se slyšet, že hodlá zrušit všechna dosavadní náboženská omezení, zrušit cenzuru a zlepšit postavení rolníků. Brzy však ustoupil před odporem konzervativní pruské šlechty.
V průběhu války druhé koalice proti Francii se Fridrich Vilém držel nebezpečné a stále izolovanější neutrality. Když se nakonec Prusko připojilo ke třetí koalici, sklidilo pouze katastrofální porážku u Jeny (1806). V následném Tilsitském míru (1807) se Prusko muselo vzdát všech svých polských a západních území – zhruba poloviny své rozlohy. Tato katastrofa odhalila zranitelné postavení Pruska obklopeného lidnatějšími a mocnějšími sousedy, a dala tak podnět k centralizačním reformám, které provedli ministři Fridricha Viléma. Tyto reformy umožnily Prusku v roce 1813 znovu vstoupit do války proti Napoleonovi. V německých dějinách je toto obnovení války známé jako osvobozovací válka, protože pruská vláda výslovně prohlašovala, že bojuje za vyčištění německé půdy od cizího útočníka. V roce 1815 Vídeňský kongres přiznal Prusku některé nové země a obnovil většinu jeho ztracených území.
Přes četné výzvy k německému vlastenectví a dokonce nacionalismu během války se Fridrich Vilém po jejím skončení přidal k reakční straně, která vznikla během Vídeňského kongresu. Odmítl splnit svůj slib dát Prusku ústavu a nařídil zatčení mnoha liberálů, kteří se nechali chytit do pasti neopatrného odhalování své politické filozofie. Pozdější léta jeho vlády se nesla ve znamení neztenčené reakce. Jedinými pozitivními úspěchy bylo sjednocení pruské luteránské a kalvínské církve (1817), které bylo odrazem králova rostoucího zájmu o náboženské otázky, a vytvoření severoněmecké celní unie (1834), což byl krok, který měl o tři desetiletí později usnadnit rozšíření pruské politické nadvlády nad touto oblastí. Fridrich Vilém III. zemřel v Berlíně 7. června 1840.
.