Hatšepsutin chrám

Mezi povinnosti každého egyptského panovníka patřila výstavba monumentálních staveb na počest bohů a uchování památky na jejich vládu na věčné časy. Tyto stavební projekty nebyly jen nějakým velkolepým gestem krále k ukojení ega, ale měly zásadní význam pro založení a rozvoj jednotného státu. Stavební projekty zajišťovaly práci pro rolníky v období zaplavení Nilu, podporovaly jednotu prostřednictvím kolektivního úsilí, hrdost na vlastní příspěvek k projektu a poskytovaly příležitost k vyjádření ma’at (harmonie/vyváženosti), ústřední hodnoty kultury, prostřednictvím společného – a národního – úsilí.

V rozporu s tak často zastávaným názorem nebyly velké egyptské památky postaveny hebrejskými otroky ani otrockou prací jakéhokoli druhu. Kvalifikovaní i nekvalifikovaní egyptští dělníci stavěli paláce, chrámy, pyramidy, monumenty a vztyčovali obelisky jako placení pracovníci. Od období Staré egyptské říše (cca 2613-2181 př. n. l.) přes Novou říši (cca 1570-1069 př. n. l.) a v menší míře od Třetího mezidobí (cca 1069-525) po dynastii Ptolemaiovců (323-30 př. n. l.) vytvořili velcí egyptští vládci jedny z nejpůsobivějších měst, chrámů a památek na světě a všechny byly vytvořeny kolektivním egyptským úsilím. Egyptolog Steven Snape v komentáři k těmto projektům píše:

Přesun velkého množství stavebního kamene – nemluvě o masivních monolitech – z jejich lomů na vzdálená staveniště umožnil vznik Egypta jako státu, který našel výraz prostřednictvím monumentální výstavby. (97)

Příkladů těchto velkých monumentů a chrámů je po celém Egyptě mnoho, od pyramidového komplexu v Gíze na severu až po chrám v Karnaku na jihu. Mezi nimi vyniká mortuární chrám královny Hatšepsut (1479-1458 př. n. l.) v Deir el-Bahri jako jeden z nejpůsobivějších.

Stavba byla postavena podle vzoru mortuárního chrámu Mentuhotepa II (kolem r. 1450), který byl postaven v roce 1450. 2061-2010 př. n. l.), velkého thébského knížete, který založil 11. dynastii a zahájil Střední egyptskou říši (2040-1782 př. n. l.). Mentuhotep II. byl svými současníky považován za „druhého Menese“, což je odkaz na legendárního krále první egyptské dynastie, a byl nadále vysoce uctíván po celý zbytek egyptských dějin. Za jeho vlády byl na druhém břehu řeky za Thébami v Deir el-Bahrí postaven chrám Mentuhotepa II., první stavba, která zde byla vztyčena. Jednalo se o zcela novátorský koncept, neboť měl sloužit jako hrobka i chrám.

Král ve skutečnosti neměl být pohřben v komplexu, ale v hrobce vytesané do skály ve skalách za ním. Celá stavba byla navržena tak, aby organicky splynula s okolní krajinou a tyčícími se útesy, a byla nejpozoruhodnějším hrobovým komplexem vztyčeným v Horním Egyptě a nejpropracovanějším vytvořeným od dob Staré říše.

Hatšepsut, obdivovatelka chrámu Mentuhotepa II. nechala navrhnout svůj vlastní, který jej měl kopírovat, ale v mnohem větším měřítku, a pro případ, že by někomu srovnání uniklo, nechala jej postavit hned vedle staršího chrámu. Hatšepsut si byla vždy velmi dobře vědoma způsobů, jak pozvednout svůj veřejný obraz a zvěčnit své jméno; márniční chrám dosáhl obou cílů.

Byl by poctou „druhému Menovi“, ale hlavně by spojoval Hatšepsut s velkolepostí minulosti a zároveň by ve všech ohledech překonával předchozí monumentální díla. Jako žena v tradičně mužském mocenském postavení Hatšepsut chápala, že musí svou autoritu a legitimitu své vlády potvrdit mnohem zřetelnějším způsobem než její předchůdci, a rozsah a elegance jejího chrámu jsou toho důkazem.

Hatšepsutina vláda

Hatšepsut byla dcerou Thutmose I. (1520-1492 př. n. l.) z manželství s jeho velkou ženou Ahmose. Thutmose I. byl rovněž otcem Thutmose II (1492-1479 př. n. l.) se svou vedlejší manželkou Mutnofret. V souladu s egyptskou královskou tradicí se Thutmose II. oženil s Hatšepsut někdy před jejím dvacátým rokem života. V téže době byla Hatšepsut povýšena do pozice boží manželky Amonovy, což byla po pozici královny nejvyšší pocta, které mohla žena v Egyptě dosáhnout a která nabývala stále většího politického významu.

Hatšepsut a Thutmose II. měli dceru Neferu-Ra, zatímco Thutmose II. zplodil syna se svou menší manželkou Isis. Tímto synem byl Thutmose III (1458-1425 př. n. l.), který byl jmenován nástupcem svého otce. Thutmose II. zemřel, když byl Thutmose III. ještě dítě, a tak se Hatšepsut stala regentkou a řídila státní záležitosti až do jeho plnoletosti. V sedmém roce své vlády však porušila tradici a nechala se korunovat egyptským faraonem.

Její vláda byla jednou z nejúspěšnějších a nejklidnějších v dějinách Egypta. Existují důkazy, že na počátku své vlády zadávala vojenské výpravy a jistě udržovala armádu ve špičkové výkonnosti, ale většinou se její období jako faraona vyznačuje úspěšným obchodem, vzkvétající ekonomikou a mnoha projekty veřejných prací, které zaměstnávaly dělníky z celého národa.

Její výprava do Puntu se zdá být legendární a byla jistě úspěchem, na který byla nejvíce hrdá, ale také se zdá, že všechny její obchodní iniciativy byly stejně úspěšné a že dokázala zaměstnat celý národ při stavbě svých památek. Tato díla byla tak krásná a tak precizně zpracovaná, že je pozdější králové prohlašovali za svá.

Projekt chrámu & Rozvržení

Svůj márniční chrám nechala postavit někdy krátce po svém nástupu k moci v roce 1479 př. n. l. a nechala ho navrhnout tak, aby vyprávěl o jejím životě a vládě a svou elegancí a velkolepostí předčil všechny ostatní. Chrám navrhl Hatšepsutin správce a důvěrník Senenmut, který byl také vychovatelem Neferu-Ra a možná i Hatšepsutiným milencem. Senenmut jej pečlivě vymodeloval podle chrámu Mentuhotepa II., ale převzal všechny aspekty dřívější stavby a udělal jej větší, delší a propracovanější. Chrám Mentuhotepa II. se vyznačoval velkou kamennou rampou z prvního nádvoří do druhého patra; k Hatšepsutině druhému patru vedla mnohem delší a ještě propracovanější rampa, k níž se procházelo bujnými zahradami a složitým vstupním pylonem lemovaným vysokými obelisky.

Při procházení prvního nádvoří (přízemí) bylo možné projít přímo oblouky po obou stranách (které vedly uličkami k malým rampám nahoru do druhé úrovně) nebo se projít po centrální rampě, jejíž vchod lemovaly sochy lvů. Na druhé úrovni se nacházela dvě zrcadlící se jezírka a sfingy lemující cestu k další rampě, po níž se návštěvník dostal do třetí úrovně.

Na prvním, druhém a třetím podlaží chrámu se nacházela kolonáda a propracované reliéfy, malby a sochy. Na druhém nádvoří by umístěna Senenmutova hrobka napravo od rampy vedoucí na třetí úroveň; přiměřeně honosná hrobka umístěná pod druhým nádvořím bez vnějších prvků, aby byla zachována symetrie. Všechny tři úrovně byly příkladem tradiční egyptské hodnoty symetrie, a protože vlevo od rampy nebyla žádná stavba, nemohla být na její pravé straně žádná zjevná hrobka.

Na pravé straně rampy vedoucí na třetí úroveň se nacházela kolonáda Narození a na levé straně kolonáda Punt. Kolonáda zrození vyprávěla příběh o božském stvoření Hatšepsut s Amonem jako jejím pravým otcem. Hatšepsut nechala na stěny vypsat noc svého početí vyprávějící o tom, jak se bůh přišel spářit s její matkou:

On ve vtělení Majestátu jejího manžela, krále Horního a Dolního Egypta, ji našel spící v kráse jejího paláce. Probudila se při božské vůni a obrátila se k jeho Veličenstvu. Okamžitě se k ní vydal, byl jí vzrušen a vnutil jí svou touhu. Dovolil jí, aby ho spatřila v jeho podobě boha, a ona se radovala při pohledu na jeho krásu poté, co před ni předstoupil. Jeho láska přešla do jejího těla. Palác zaplavila božská vůně. (van de Mieroop, 173)

Jako dcera nejmocnějšího a nejoblíbenějšího boha v tehdejším Egyptě si Hatšepsut nárokovala zvláštní výsadu vládnout zemi jako muž. Svůj zvláštní vztah s Amonem navázala brzy, možná ještě před nástupem na trůn, aby neutralizovala kritiku své vlády kvůli svému pohlaví.

Puntská kolonáda se týkala její slavné výpravy do tajemné „země bohů“, kterou Egypťané nenavštívili po celá staletí. Její schopnost podniknout takovou výpravu svědčí o bohatství země pod její vládou a také o její ctižádosti oživit tradice a slávu minulosti. Punt byl Egypťanům znám již od raně dynastického období (cca 3150 – cca 2613 př. n. l.), ale buď byla cesta zapomenuta, nebo Hatšepsutini novější předchůdci nepovažovali výpravu za hodnou svého času. Hatšepsut popisuje, jak se její lidé na cestu vydali, jejich vřelé přijetí v Puntu a uvádí podrobný seznam mnoha luxusních předmětů, které přivezla zpět do Egypta:

Náklad na lodě velmi těžce naložený zázraky z puntské země; všechna krásná voňavá dřeva z Boží země, hromady myrhové pryskyřice, s čerstvými myrhovníky, s ebenem a čistou slonovinou, se zeleným zlatem Emu, se skořicovým dřevem, s dřevem Khesyt, s ihmutským kadidlem, se sonterským kadidlem, s oční kosmetikou, s opicemi, opicemi, psy a s kůžemi jižního pantera. Nikdy nebylo přineseno něco podobného pro žádného krále, který byl od počátku. (Lewis, 116)

Na obou koncích kolonády druhé úrovně byly dva chrámy: Anubisův chrám na severu a Hathořin chrám na jihu. Jako žena v mocenském postavení měla Hatšepsut zvláštní vztah k bohyni Hathor a často ji vzývala. Chrám Anubise, strážce a průvodce mrtvých, byl běžnou součástí každého pohřebního komplexu; člověk by nechtěl znevažovat boha, který byl zodpovědný za vyvedení duše z hrobu do posmrtného života.

Rampou na třetí úroveň, dokonale vycentrovanou mezi kolonádami Zrození a Punt, se návštěvník dostal na další kolonádu, lemovanou sochami, a ke třem nejvýznamnějším stavbám: Královské kultovní kapli, Sluneční kultovní kapli a Amunově svatyni. Celý chrámový komplex byl zabudován do útesů Deir el-Bahrí a Amunova svatyně – nejposvátnější část lokality – byla vytesána do samotného útesu. Královská kultovní kaple a Sluneční kultovní kaple zobrazovaly výjevy královské rodiny přinášející oběti bohům. Ve Sluneční kultovní kapli je výrazně vyobrazen Amun-Ra, složený bůh stvořitel/sluneční bůh, před nímž Hatšepsut a její nejbližší rodina klečí na kolenou, aby ho uctili.

Zesvětštění & Vymazání z historie

Po celou dobu Hatšepsutiny vlády Thutmose III. nezahálel u dvora, ale vedl egyptská vojska na úspěšná dobyvačná tažení. Hatšepsut ho pověřila vrchním velením vojska a on ji nezklamal. Thutmose III. je považován za jednoho z největších vojevůdců v dějinách starověkého Egypta a za nejdůslednějšího v období Nové říše.

Přibližně v roce 1457 př. n. l. vedl Thutmose III. svá vojska k vítězství v bitvě u Megida, tažení, které Hatšepsut pravděpodobně předvídala a připravovala, a poté její jméno mizí z historických záznamů. Thutmose III. nechal zničit všechny důkazy o její vládě tím, že vymazal její jméno a nechal odstranit její podobu ze všech veřejných památek. Svou vládu pak datoval zpětně ke smrti svého otce a úspěchy Hatšepsut jako faraona byly připsány jemu. Senenmut a Neferu-Ra byli v té době již mrtví a zdá se, že kdokoli jiný, kdo byl osobně věrný Hatšepsut, neměl sílu ani chuť zpochybňovat politiku Thutmose III. týkající se památky jeho nevlastní matky.

Vymazat něčí jméno na zemi znamenalo odsoudit tuto osobu k neexistenci. Podle staroegyptské víry bylo třeba si člověka pamatovat, aby mohl pokračovat ve své věčné cestě posmrtným životem. Ačkoli se zdá, že Thutmose III. nařídil toto krajní opatření, neexistují žádné důkazy o nepřátelství mezi ním a jeho nevlastní matkou, a co je příznačné, příběh o jejím božském zrození a výpravě do Puntu ponechal uvnitř jejího pohřebního chrámu relativně nedotčený; vymazány byly pouze veřejné zmínky o ní. To by naznačovalo, že k Hatšepsut nechoval osobně žádnou zášť, ale snažil se vymýtit jakýkoli zjevný důkaz o silné ženské faraonce.

Panovníkem Egypta byl tradičně muž, v souladu s legendárním prvním králem Egypta, bohem Osiridem. Ačkoli nikdo s jistotou neví, proč se Thutmose III. rozhodl svou nevlastní matku odstranit z dějin, pravděpodobně proto, že se vymykala tradici mužských panovníků a on nechtěl, aby ženy v budoucnu tímto způsobem napodobovaly Hatšepsut. Nejdůležitější povinností faraona bylo udržování ma’atu a ctění tradic minulosti bylo jeho součástí, protože udržovalo rovnováhu a sociální stabilitu. I když byla Hatšepsutina vláda úspěšná, nebylo možné zaručit, že jiná žena, inspirovaná jejím příkladem, bude schopna vládnout stejně efektivně. Připustit, aby se faraonem stala schopná žena, by tedy mohlo být pro chápání ma’atu u Thutmose III. značně ohrožující.

Ačkoli vnitřní reliéfy, malby a nápisy v jejím chrámu zůstaly z velké části neporušené, některé z nich poškodil Thutmose III. a jiné pozdější faraon Achnaton (1353-1336 př. n. l.). V Achnatonově době byla Hatšepsut zapomenuta. Thutmose III. nahradil její obrazy svými vlastními, pohřbil její sochy a mezi Hatšepsutiným a Mentuhotepovým chrámem v Deir el-Bahri postavil vlastní márnici. Jeho chrám je mnohem menší než oba, ale to mu nevadilo, protože Hatšepsutin chrám v podstatě převzal jako svůj vlastní.

Achnaton tedy neměl žádný spor s Hatšepsut jako faraonkou; jeho problémem byl její bůh. Achnaton je nejlépe znám jako „král kacíř“, který zrušil tradiční náboženskou víru a praktiky Egypta a nahradil je vlastní značkou monoteismu soustředěnou na slunečního boha Atona. Ačkoli je za to monoteisty běžně oslavován jako vizionář, jeho čin byl s největší pravděpodobností motivován mnohem více politicky než teologicky. Kult Amona se v Achnatonově době stal tak mocným, že soupeřil s trůnem – s tímto problémem se v dějinách Egypta potýkala řada králů – a zrušení tohoto kultu spolu s ostatními bylo nejrychlejším a nejúčinnějším způsobem, jak obnovit rovnováhu a bohatství monarchie. Hatšepsutin chrám (který Achnaton chápal jako chrám Thutmose III.) sice mohl stát, ale z vnějších i vnitřních stěn byly vyřezány obrazy Amona.

Znovuobjevení Hatšepsut

Hatšepsutino jméno zůstalo po zbytek egyptských dějin a až do poloviny 19. století n. l. neznámé. Když Thutmose III. nechal zničit její veřejné památky, zlikvidoval trosky poblíž jejího chrámu v Deir el-Bahri. Vykopávky v 19. století n. l. vynesly tyto rozbité památky a sochy na světlo, ale v té době nikdo nerozuměl tomu, jak se hieroglyfy čtou – mnozí se stále domnívali, že jde o pouhé ozdoby -, a tak se její jméno ztratilo v historii.

Anglický polyhistor a učenec Thomas Young (1773-1829 n. l.) byl však přesvědčen, že tyto starověké symboly představují slova a že hieroglyfy úzce souvisejí s démotickým a později koptským písmem. Na jeho práci navázal jeho někdy kolega a někdy soupeř, francouzský filolog a učenec Jean-Francois Champollion (1790-1832). V roce 1824 n. l. Champollion publikoval svůj překlad Rosettského kamene a dokázal, že symboly jsou psaným jazykem, což otevřelo starověký Egypt modernímu světu.

Champollion byl při návštěvě Hatšepsutina chrámu mystifikován zjevnými odkazy na faraonku z období Nové egyptské říše, která byla v historii neznámá. Jeho pozorování jako první v novověku podnítilo zájem o královnu, která je dnes považována za jednu z největších panovnic starověkého světa.

Jak a kdy Hatšepsut zemřela, nebylo donedávna známo. Nebyla pohřbena ve svém márním chrámu, ale v hrobce v nedalekém Údolí králů (KV60). Egyptolog Zahi Hawass v roce 2006 n. l. nalezl její mumii ve fondech káhirského muzea a prokázal její totožnost tím, že přiřadil uvolněný zub z její schránky k mumii. Zkoumání této mumie ukázalo, že zemřela ve svých padesáti letech na absces po vytržení tohoto zubu.

Ačkoli pozdější egyptští vládci její jméno neznali, její márnice a další památky zachovaly její odkaz. Její chrám v Deir el-Bahrí byl považován za tak velkolepý, že si pozdější králové nechali ve stejném sousedství postavit svůj vlastní a, jak bylo uvedeno, byli tímto chrámem a jejími dalšími díly natolik ohromeni, že je prohlásili za své vlastní. Ve skutečnosti neexistuje žádný jiný egyptský panovník kromě Ramsese II (1279-1213 př. n. l.), který by postavil tolik působivých památek jako Hatšepsut. Ačkoli byla po většinu historie neznámá, v posledních 100 letech dosáhly její úspěchy celosvětového uznání. V dnešní době je velitelkou egyptských – a světových – dějin a představuje přesně ten vzor pro ženy, který se Thutmose III. možná tak usilovně snažil vymazat z času a paměti.