Johns Hopkins se narodil 19. května 1795. Johns Hopkins, vychovaný jako člen Společnosti přátel (kvakerů), byl znám jako čestný muž, velkorysý až do morku kostí, poněkud tvrdohlavý a tvrdě vyjednávající. Z pomocníka v obchodě s potravinami se stal milionářským bankéřem a stal se největším filantropem viktoriánského Baltimoru.
Dříve převzaté zprávy líčí Johnse Hopkinse jako raného abolicionistu, jehož otec na počátku 19. století osvobodil zotročené lidi z rodiny, ale nedávno objevené záznamy přinášejí pádné důkazy o tom, že Johns Hopkins držel zotročené lidi ve svém domě přinejmenším do poloviny 19. století. Více informací o zkoumání této historie univerzitou naleznete na webových stránkách Hopkins Retrospective.
Raný život
Ačkoli někteří mylně označují tohoto muže nebo jeho instituce jako „John“ Hopkins, písmeno „s“ v jeho jméně tam patří: Jeho jméno pochází od jeho prababičky Margaret Johnsové, dcery Richarda Johnse, který vlastnil panství o rozloze 4 000 akrů v Calvert County v Marylandu. Margaret Johnsová se v roce 1700 provdala za Gerarda Hopkinse; jedno z jejich dětí se jmenovalo Johns Hopkins. Druhý Johns Hopkins je předmětem tohoto příběhu.
V rozporu s místní legendou se nenarodil chudý. Jako druhý z jedenácti dětí vyrůstal ve Whitehallu, rozlehlé tabákové farmě v okrese Anne Arundel, MD, kterou jeho pradědečkovi daroval anglický král. Osud rodiny se změnil, když bylo Hopkinsovi 12 let. Podle dřívějších svědectví, která nyní historici znovu zkoumají, se jeho rodiče inspirovali novým abolicionistickým postojem Společnosti přátel, osvobodili stovky svých otroků a dali rodinu do práce. Hopkinse vytáhli ze školy a poslali ho na pole.
V sedmnácti letech si uvědomil, že farma není dost velká, aby uživila jeho početnou rodinu, a tak se mladý Hopkins přestěhoval do Baltimoru, aby pomáhal otcovu bratrovi, velkoobchodníkovi s potravinami. Už jako mladík byl Hopkins dobrý v počtech a rychle se učil.
Při pobytu u své tety a strýce se Johns Hopkins zamiloval do jejich dcery, tehdy šestnáctileté Elizabeth Hopkinsové. Ta jeho city opětovala, obdivovala jeho laskavost k ženám a dětem a vážila si toho, jak pomáhal jejímu otci a rodinnému podniku.
Chtěli se vzít, ale kvakerská tradice zakazovala sňatky mezi bratranci a sestřenicemi. Johns a Elizabeth se vzdali svého snu stát se manželi, ale slíbili si, že ani jeden z nich si nikdy nevezme nikoho jiného. Oba zůstali celoživotními přáteli, Elizabeth se dožila 88 let v domě, který pro ni nechal postavit na ulici St. Paul a Franklin.
Když byla budoucnost rodinného života v nedohlednu, obrátil Johns Hopkins svou pozornost k podnikání.
Počáteční podnikatelské záměry
Johns Hopkins ve čtyřiceti letech. George Peabody, další baltimorský filantrop, prý prohlásil, že zná jen jednoho člověka, který je více nakloněn vydělávání peněz než on sám, a tím byl jeho přítel Johns Hopkins.
Johns Hopkins se nepohodl se svým strýcem, otcem Elizabeth, kvůli tomu, že zákazníci obchodu s potravinami platili za své objednávky alkoholem, protože peníze se těžko sháněly. Mladší muž to považoval za rozumnou dohodu; jeho strýc odmítal „prodávat duše do záhuby“ tím, že jim dovolí používat alkohol jako platidlo.
Hopkins tedy opustil strýcův dům i podnik a začal podnikat sám s mladým společníkem a později s několika svými bratry. Společně se stali velmi úspěšnými dodavateli tabáku a dalších zásob a podnikali na rohu ulic Pratt a Hollingsworth.
Nějakou dobu mladí muži prodávali kukuřičnou whisky pod označením „Hopkins‘ Best“. (Tradice říká, že kvakeři v důsledku toho Johnse Hopkinse vyhodili, ale později ho přijali zpět. Později prý litoval, že v mládí prodával tvrdý alkohol.“
Amassing a Fortune in Commerce
Jako zralý obchodník se vysoký obchodník s urostlou postavou oblékal prostě, ale žil dobře. Svůj čas dělil mezi své venkovské sídlo v Cliftonu, kde hostil prince z Walesu a další významné osobnosti, a koloniální řadový dům na West Saratoga Street. (Clifton byl v roce 1895 prodán městu a dům sloužil mnoho let jako klubovna golfového hřiště Clifton Park. Dnes v Cliftonu sídlí Civic Works, neziskový tréninkový sbor pro mládež)
Hopkinsův venkovský dům Clifton, který se nachází v tehdejší venkovské oblasti severovýchodně od centra města. Jak se jeho majetek hromadil, začal Hopkins půjčovat peníze a přesunul své zájmy do bankovnictví. Hopkins se stal prezidentem Baltimorské národní banky (Merchants‘ National Bank of Baltimore) a byl ředitelem bank First National, Mechanics‘ Central, National Union, Citizens‘ a Farmers and Planters‘.
Byl také ředitelem železnice Baltimore & Ohio Railroad a vlastnil nejméně 15 000 akcií této železnice, což bylo více než kdokoli jiný kromě města Baltimore a státu Maryland. Věřil B&O natolik, že vynaložil téměř 1 milion dolarů na její záchranu z finančních potíží v roce 1857 a znovu v roce 1873.
Scharf’s Chronicle of Baltimore popsal jeho snahu zachránit B&O před krachem slovy: “ měl velké investice, které byly všechny postiženy nečekanou krizí, ale on by věnoval své peníze a svůj vliv, aby odvrátil paniku baltimorské obchodní komunity. To se mu podařilo….“
Hopkins nabízel půjčky s nízkým úrokem mladým mužům začínajícím podnikat, ale bohatým mužům, kteří potřebovali peníze, účtoval vyšší úroky. Díky této praxi nebyl Hopkins mezi některými lidmi z podnikatelské komunity příliš oblíbený. Když Hopkins na Štědrý den roku 1873 zemřel na zápal plic, jeho kritici ve městě šířili zvěsti, že zemřel, protože byl příliš lakomý na to, aby si koupil zimní kabát.
Dávání druhým
Jak Hopkins stárnul, hledal způsoby, jak využít své bohatství ve prospěch druhých, protože neměl manželku ani děti, které by jeho peníze zdědily. Zařídil, že velkou část svých peněz a majetku, například nájemní domy, sklady a obchody, odkázal pozůstalým příbuzným a třem svým služebníkům. Tím však jeho plánování dědictví nekončilo.
Nikdo neví, jak přišel na nápad založit univerzitu spojenou s nemocnicí, i když existuje řada důkazů, že se obrátil na přátele, aby mu poradili. Je možné, že ho ovlivnil jeho kolega, filantrop Peabody, který v roce 1857 založil v Baltimoru slavný Peabodyho institut.
Hopkinsovou vizí byla nemocnice, která by byla spojena s lékařskou fakultou, jež by zase byla součástí univerzity, což byla radikální myšlenka, která se později stala vzorem pro všechny akademické lékařské instituce.
Jmenoval dvanáctičlennou správní radu složenou z místních myslitelů, která měla jeho vizi uskutečnit. Ti zase vytvořili prostředí, které přilákalo do vedení univerzity a nemocnice špičkové pedagogy a lékaře. V roce 1867 Hopkins zařídil, aby jeho odkaz byl rovnoměrně rozdělen mezi obě instituce.
V posledních měsících svého života Hopkins jasně stanovil, co si pro svou nemocnici představuje. Zde jsou některé podrobnosti z jeho vysvětlujícího dopisu správcům:
„Mým přáním je, aby plán… počítal s nemocnicí, která by se svou konstrukcí a uspořádáním mohla srovnávat s jakýmkoli zařízením podobného charakteru v této zemi nebo v Evropě…“.
„Nemajetní nemocní tohoto města a jeho okolí bez ohledu na pohlaví, věk nebo barvu pleti, kteří mohou potřebovat chirurgické nebo lékařské ošetření a kteří mohou být přijati do nemocnice, aniž by ohrozili ostatní chovance, a chudí tohoto města a státu všech ras, kteří jsou postiženi jakoukoli nehodou, budou přijati do nemocnice bez poplatku…. Zajistíte také příjem omezeného počtu pacientů, kteří jsou schopni zaplatit náhradu za pokoj a péči, kterou mohou potřebovat… Budete tak moci poskytnout cizincům a těm z našich vlastních lidí, kteří nemají přátele nebo příbuzné, kteří by se o ně postarali v nemoci, a kteří nejsou předmětem charity, výhodu pečlivého a odborného ošetření.
„Vaší zvláštní povinností bude zajistit pro službu v nemocnici chirurgy a lékaře nejvyššího charakteru a nejlepších schopností…
„Přeji si, aby rozsáhlé pozemky obklopující nemocniční budovy… byly osázeny stromy a květinami tak, aby poskytovaly útěchu nemocným a byly ozdobou té části města, v níž se pozemky nacházejí…
„Mým zvláštním přáním je, aby v celé správě nemocnice byly cítit a působit vlivy náboženství; přesto si však přeji, aby správa charity nebyla rušena sektářskými vlivy, kázní nebo kontrolou. Při všech svých opatřeních týkajících se nemocnice budete mít neustále na paměti, že mým přáním a záměrem je, aby tato instituce nakonec tvořila součást lékařské fakulty této univerzity, pro kterou jsem ve své závěti učinil dostatečná opatření…“
Johns Hopkins zemřel na Štědrý den roku 1873 a univerzitě a nemocnici, které měly nést jeho jméno, odkázal 7 milionů dolarů. V té době to byl největší filantropický odkaz v dějinách USA.
Další informace o Johnu Hopkinsovi (PDF).