Většina Němců nečekala, že jejich země prohraje první světovou válku, a mnozí se cítili šokováni a zrazeni, když se dozvěděli, že její vedení kapitulovalo. V důsledku toho se německý císař Vilém zřekl trůnu a uprchl do Nizozemska. Zatímco revolucionáři bojovali o kontrolu nad německým hlavním městem Berlínem, v menším městě na jihu zvaném Výmar se vytvořila nová vláda. Téměř přes noc se Německo změnilo v demokratickou republiku, která měla být známá jako Výmarská republika.
Rozpad monarchie byl velmi důležitý, protože vytvořil toto mocenské vakuum a toto uchopení moci. A tito nespokojení mladí lidé, zocelení mladí lidé, se vrátili do německé společnosti a do rakouské společnosti a byli velmi rozčarovaní a poznali – jejich primární, formativní léta byla v krveprolití první světové války, Velké války, války, která měla ukončit všechny války.
A tak vyšli z této zkušenosti a skutečně to přinesli do německých ulic, do německé politické kultury – takže takový bojový duch. Hodně politiky, která se v Německu odehrává, je v pivnicích a v pouličních bitkách. Aby liberální společnost fungovala a demokracie fungovala, musí existovat kompromis. Musí existovat zdvořilost. A to k tomu nepatří, zrod demokracie v Německu.“
Adolf Hitler patřil k těm mladým lidem, kteří do nového německého demokratického experimentu vrátili bojovného ducha. Hitler byl rakouský občan, který se dobrovolně přihlásil k boji v německé armádě. Když se dozvěděl o porážce Německa, ležel v nemocnici a zotavoval se z útoku yperitem, po kterém částečně oslepl. Krátce nato se přestěhoval do Mnichova.
Hitler byl stejně jako statisíce dalších Němců – někteří z nich byli v armádě, jiní ne – v roce 1919 znepokojen porážkou svého národa, hluboce zneklidněn politickými revolucemi, k nimž došlo zhruba ve stejné době, a hledal odpověď. Našel ji v již existující politické organizaci s názvem Německá dělnická strana. A rychle se stal dominantní postavou tohoto hnutí, protože měl dar vystupovat na veřejnosti.
Na začátku roku 1920 se strana přejmenovala na Národně socialistickou německou dělnickou stranu, zkráceně nacistickou stranu.
Bylo to hnutí, které mu nabídlo vysvětlení porážky Německa – totiž že národ byl zaprodán. Že to nebyla jeho vina jako bývalého vojáka, že Německo prohrálo, ale že válečné úsilí podkopaly vzbouřené síly doma. A to vysvětlovalo, proč Německo prohrálo. To se stalo jádrem jeho poselství. A pak k tomu připojil konkrétní prohlášení, že mezi těmito vzpurnými silami byli i Židé.
Zrádci nás zradili. Proto jsme prohráli válku. Potřebujete k tomu obětního beránka. Židé byli obětním beránkem.
Takže to byl začátek – že Hitler z této potupné porážky obvinil své politické odpůrce. A pak vrcholem tohoto raného krizového období – od roku 1918 do roku 1923 byl Výmar sužován krizí – byla hyperinflace.
Ve velké inflaci v roce 1923 jste potřebovali miliardy marek, abyste si mohli koupit bochník chleba. Nevyplatilo se pracovat, protože vaše peníze ztrácely hodnotu každou hodinu každého dne. A celá střední třída byla zlikvidována.
Není náhoda, že se Hitler pokouší převzít moc v listopadu 1923, tedy na vrcholu hyperinflace. A vidí v tom příležitost – Výmar se stal tak chaotickým, sestupná spirála zašla tak daleko, že právě tehdy podniká Pivovarský puč.
Hitler a asi 2 000 jeho stoupenců se pokusili o puč, při němž se zmocnili vlády v Mnichově. Skončilo to střetem, při němž zahynulo 16 nacistů a čtyři němečtí policisté. O dva dny později byl Hitler zatčen a obviněn z velezrady.
Puč se nezdařil. Poté byl odsouzen do vězení. Ve vězení se k němu však chovali trochu jako k celebritě, nezacházeli s ním tvrdě a nezavírali ho na příliš dlouhou dobu. Ve vězení napsal Mein Kampf- můj boj, můj boj – což byl jeho plán. Řekl nám, co se chystá udělat. A pak to udělal.
Když vyšel ven, rozhodl se, že musí přijmout novou a účinnější politickou strategii – takovou, která nebude zahrnovat vyzývání autorit násilím. A nazval ji vlastně strategií legality. Většinu poloviny dvacátých let strávil budováním politické organizace nacistické strany. Je však důležité poznamenat, že v roce 1928 v německých parlamentních volbách získal 2,6 % celostátních hlasů. V roce 1924 získal 6 %. Byl okrajovou politickou osobností.
V polovině 20. let se Výmarské republice dařilo velmi dobře. Míra nezaměstnanosti klesla, míra inflace se snížila. Zdálo se, že Němci budou moci pokračovat v relativní stabilitě a prosperitě. A pak přišel krach na burze v roce 1929. A to byl začátek hospodářské katastrofy.
To, co by v klidnější době Hitlera zcela diskvalifikovalo z přijetí do světa přijatelnosti, v tomto okamžiku získalo a vyvolalo podporu části obyvatelstva.
V roce 1930 získali 18 % hlasů – 107 mandátů. A pak, v červenci 1932, dosáhli až 37 % hlasů.
Nyní lidé věděli, za čím Hitler stojí, ale nebyli si zcela jisti, jaké jsou jeho priority. Nyní při zpětném pohledu víme, že Hitler byl posedlý především dvěma věcmi – odstraněním Židů z Německa – a to se stávalo stále více vražedným programem, a byl posedlý získáním toho, čemu říkal životní prostor pro Německo na východě.
Ale až do roku 1932 o tom pořád nemluvil. V posledních třech letech, mezi lety 1930 a 1933, kdy Hitlerovy hlasy rostly nejrychleji, totiž nacisté svou antisemitskou rétoriku zlehčovali. A jejich rétorika zněla: to, co je v této zemi špatně, je systém. Systém je rozbitý. Systém neví, jak napravit to, co je s touto zemí špatně.
V roce 1932 kandidoval Hitler proti stávajícímu prezidentovi, generálovi z první světové války Paulu von Hindenburgovi. Nacisté získali největší podíl křesel v Říšském sněmu, 37 %, ale nezískali většinu potřebnou k tomu, aby se Hitler stal prezidentem. Ve druhém kole hlasování se Hindenburgovi podařilo získat těsnou většinu hlasů a udržet si úřad.
Třetina voličů se přiklonila k Hitlerovi. Byla to však jen třetina. A on by se nedostal k moci, kdyby nebylo mocné elity kolem prezidenta, která řekla: Musíte někoho vybrat. Vybereme ho. A tak se stal člověkem, kterého prezident vybral, aby se stal kancléřem.
Věřili, že tímto způsobem mohou Hitlera ovládat. Říkali mu bubeník a on měl stát v čele průvodu. A stávající elity s ním měly manipulovat a schvalovat zákony, které potřebovaly. A Německo by bylo zachráněno – přinejmenším zachráněno před komunismem, před marxistickou diktaturou. A to je jedna z největších chyb v celé historii.