1969-1973: začátkyEdit
Hot Tuna vznikla jako vedlejší projekt skupiny Jefferson Airplane, který měl vymezit čas, než se Grace Slick zotaví z operace krčních uzlin, kvůli níž nemohla vystupovat. Název kapely pocházel od někoho, koho Jorma Kaukonen označil za „vtipálka“, který zvolal „hot tuna“ poté, co slyšel větu „What’s that smell like fish, oh baby,“ z písně „Keep On Truckin'“. Kaukonen, Jack Casady, Paul Kantner a nový bubeník Joey Covington odehráli několik koncertů po San Franciscu, včetně původního klubu Airplane, The Matrix, než Jefferson Airplane obnovili koncertování na podporu Volunteers. (Přestože byl Covington najat do Jefferson Airplane, vystupoval pouze na vybraných akcích, přičemž Spencer Dryden nadále působil jako hlavní bubeník skupiny až do svého propuštění v roce 1970). Jakmile Airplane obnovili turné, Tuna se ocitla v roli předskokana Airplane. Jejich raný repertoár vycházel především z Kaukonenova materiálu pro Airplane a coververzí amerických country a bluesových umělců, jako byli Reverend Gary Davis, Jelly Roll Morton, Bo Carter a Blind Blake.
V září 1969 Kaukonen a Casady použili tento pseudonym pro týden akusticky založených koncertů v New Orleans House v kalifornském Berkeley; nahrávky vybrané z tohoto angažmá vyšly v roce 1970 jako eponymní debutové album skupiny. Toto album se stalo mezi fanoušky skupiny láskyplně známé jako „album rozbíjejícího se skla“, a to kvůli zvuku rozbíjejících se pivních sklenic během nahrávání skladby „Uncle Sam Blues“. V některých skladbách hrál Will Scarlett na harmoniku. Po nahrání alba brzy nahradil Kantnera na rytmickou kytaru Jormův bratr Peter Kaukonen a v elektrických písních se ke zpěvu připojil spoluzpěvák Jefferson Airplane Marty Balin. V roce 1970 mladšího Kaukonena nahradil Paul Ziegler.
V létě téhož roku zaplatila společnost RCA kapele cestu na Jamajku za účelem natočení dalšího alba, které však nebylo nikdy dokončeno, částečně kvůli finančním sporům mezi Balinem (který krátce poté obě kapely opustil) a Kaukonenem a Casadym. V říjnu 1970 se k Hot Tuna a Jefferson Airplane připojil houslista Papa John Creach. Obě kapely zakončily společné turné v listopadu 1970 koncerty ve Fillmore East.
V září 1970 Kaukonen a Casady odehráli dva akustické koncerty jako Hot Tuna bez Jefferson Airplane v Pepperlandu (prostorný taneční sál v kalifornském San Rafaelu) a získali dobré recenze, což dále znamenalo, že Hot Tuna může přežít i bez podpory druhé kapely.
Když Jefferson Airplane po koncertech ve Fillmore East ukončili činnost a na více než osmnáct měsíců přestali pravidelně koncertovat (s výjimkou několika koncertů v létě 1971 a v zimě 1972), Hot Tuna – pro kterou bylo živé vystupování vždy prvořadé – se stala samostatnou skupinou ve složení Kaukonen, Casady, bubeník Sammy Piazza a Creach a plně přešla na formát elektrické kapely. Tato sestava byla poprvé zdokumentována na albu First Pull Up, Then Pull Down (1971), které bylo živě nahráno v Chateau Liberte, obskurním klubu nacházejícím se nedaleko Los Gatos v Kalifornii v pohoří Santa Cruz, který si kapela oblíbila v celé éře. Skupina se také objevila na třech skladbách z debutového sólového alba Papa Johna Creacha, stejně jako na „Walking the Tou Tou“ z jeho druhého alba Filthy!.
Následovala studiová alba Burgers (1972) a The Phosphorescent Rat (1974), přičemž Creach odešel ještě před natočením druhého z nich. Tato dvě alba obsahovala převážně Kaukonenovy skladby. Na prvním albu nazpíval David Crosby doprovodné vokály v písni „Highway Song“, zatímco klávesista Nick Buck (který se skupinou často hostoval ve studiu po následujících pět let, než se v roce 1977 stal jejím koncertním členem) se podílel na dvou skladbách.
1974-1977: Když se skupina připravovala na turné 1974 na podporu alba The Phosphorescent Rat, Kaukonen propustil Piazzu poté, co se rozhodl, že se skupina vrátí ke svému poloakustickému repertoáru. Kaukonen a Casady poté pokračovali v nahrávání Kaukonenova prvního sólového alba Quah. Červenec 1974 však znamenal odklon od jejich převážně bluesového, akustického stylu, když Hot Tuna zcela opustila své akustické sety a proměnila se v heavy rockovou kapelu. V říjnu 1974 skupina vystoupila v pořadu The Midnight Special.
Alba America’s Choice (1975), Yellow Fever (1975) a Hoppkorv (1976) představují power trio s novým bubeníkem Bobem Steelerem. Jeff Tamarkin v poznámkách k albu RCA „Platinum Gold Hot Tuna Collection“ charakterizuje tuto trilogii jako příznačnou pro „léta řádění“ kapely. Kaukonen je citován, jak říká, že změna zaměření byla způsobena tím, že „bylo prostě zábavné být hlasitý“. V tomto období byla Kaukonenova hra na elektrickou kytaru mnohovrstevnatá a výrazně se v ní projevovaly takové efekty jako Roland Jet phaser. Pro jeho „zběsilý“ styl jsou typická sóla ve skladbách „Funky #7“ a „Serpent of Dreams“ na albu America’s Choice a „Song for the Fire Maiden“, „Sunrise Dance with the Devil“ a „Surphase Tension“ na albu Yellow Fever. Živá vystoupení se po celou epochu vyznačovala volně plynoucími improvizačními jamy a velmi dlouhými sety (až šest hodin bez přerušení) s prodlouženými verzemi studiového materiálu; na koncertě v Palladiu v New Yorku v listopadu 1976 zazněla šestnáctiminutová verze „Invitation“. Producent Harry Maslin však styl skupiny neocenil a pro Hoppkorv je držel v tradičnějším rockovém formátu (včetně několika coververzí). V roce 1977 začal Kaukonen před vystoupením skupiny hrát sólové sety. Na konci roku 1977 trio přestalo koncertovat a 26. listopadu odehrálo svůj poslední koncert (s klávesistou Nickem Buckem a saxofonistou „Buffalo“ Bobem Robertsem) v Palladiu.
Ačkoli se živá vystoupení všech iterací skupiny po většinu sedmdesátých let těšila pozoruhodné kultovní oblibě, Hot Tuna nedokázala z komerčního hlediska konkurovat ani zastínit Jefferson Airplane a Jefferson Starship; zatímco všechna jejich alba z této éry kromě dvou dosáhla na první příčku Billboardu, America’s Choice bylo jejich jediným albem po roce 1972, které se v hitparádě drželo déle než deset týdnů a dosáhlo na první místo. 75.
1978-1985: přestávka a krátký reunionEdit
Vzhledem ke vznikajícímu napětí mezi Kaukonenem a Casadym bylo plánované turné v roce 1978 zrušeno a Kaukonen tyto termíny zaplnil sólovým vystupováním. Toho roku bylo vydáno dvojité živé album Double Dose jako dokument turné z předchozího roku. Casady a Kaukonen se vydali každý svou cestou a pokračovali v krátkodobé kariéře v novovlnných skupinách SVT, respektive Vital Parts. V roce 1979 vydal Kaukonen své druhé sólové album a u Grunt Records vyšla kompilace Hot Tuna Final Vinyl.
Rytmický kytarista Michael Falzarano a bubeník Shigemi Komiyama se připojili ke Kaukonenovi a Casadymu na reunionovém turné Hot Tuna v roce 1983. Skupina hrála směs nového materiálu vedle klasických písní Hot Tuna. To v kombinaci s hardrockovým a heavy metalovým přístupem skupiny nebylo přijato dobře, objevily se zprávy o odchodu fanoušků z koncertů.
1986-současnostUpravit
Hot Tuna se v roce 1986 opět reformovala, do roku 1987 se k ní přidal producent Joey Balin, který hrál na rytmickou kytaru. V letech 1987 a 1988 se ke kapele připojil Kantner a do setlistu přidal několik starých písní Jefferson Airplane. Grace Slick s nimi vystoupil na jednom koncertě v The Fillmore v březnu 1988. Kapela pokračovala i v roce 1989 a Kaukonen a Casady se v roce 1989 připojili k reunionovému albu a turné Jefferson Airplane, přičemž uprostřed každého koncertu odehráli akustické sety Hot Tuna. Na konci turné Airplane obnovili Hot Tuna svá elektrická vystoupení a přidali Falzarana a bubeníka Joeyho Stefka. Krátce poté Stefka na bicí nahradil Newyorčan Harvey Sorgen a na první album s kompletně novým materiálem po téměř čtrnácti letech, Pair a Dice Found z roku 1990, se přidal Galen Underwood na klávesy. Kaukonen i Falzarano přispěli původními písněmi.
V průběhu 90. let Hot Tuna opět střídala akustický a elektrický styl. Na dvou albech Sweetwater převažovaly akustické sety s hosty, jako byli Bob Weir, Maria Muldaur a bývalý baskytarista a klávesista Jefferson Starship Pete Sears; posledně jmenovaný se měl v průběhu desetiletí ke skupině připojit natrvalo na druhý nástroj. Vydání Live in Japan z roku 1997 v mnohém připomínalo úplně první album Hot Tuna, mělo minimalistický zvuk a bylo nahráno živě v malém sále (Stove’s v Jokohamě). Falzarano a Sears zůstali v kapele až do začátku roku 2000.
V roce 2004 se ke Casadymu a Kaukonenovi připojili kytarista Barry Mitterhoff a bubeník Erik Diaz. V srpnu 2009, po odchodu Diaze, se ke kapele oficiálně připojil Skoota Warner jako bubeník. V listopadu 2010 Hot Tuna vystupovala jako poloakustické trio: Casady, Kaukonen a Mitterhoff na akci Midnight Ramble ve studiu Barn Levona Helma ve Woodstocku ve státě New York. Ve stejném měsíci Kaukonen na svém blogu oznámil, že Hot Tuna začala nahrávat své první studiové album po 20 letech. Album Steady as She Goes vyšlo u Red House Records 5. dubna 2011. V první polovině roku 2011 s nimi koncertovali kytarista Jim Lauderdale a hráč na foukací harmoniku Charlie Musselwhite; později v průběhu roku se k nim připojili Musselwhite, kytaristé David Bromberg, Larry Campbell, Steve Kimock a G. E. Smith a zpěvačka Teresa Williams. Campbell i Williamsová, kteří hostovali na albu Steady as She Goes, zůstali s kapelou na turné. V roce 2014 převzal po Warnerovi bubenické povinnosti Justin Guip, který se kromě Kaukonenovy nedávné sólové tvorby podílel i na tvorbě tohoto alba.