Svět goril může být velmi hlasitý a dramatický, když se potřebují zviditelnit a být slyšet skrze hustou vegetaci, ve které žijí.
Křik, chroptění, řev a vrčení jsou součástí jejich repertoáru, ale stejně tak i menší, jemnější zvuky a gesta, které jsou stejně důležité pro dorozumění v jejich sociálních skupinách.
Tyto hlasové projevy neboli verbální komunikace mohou být spojeny s různým chováním, včetně hry, krmení, hněvu a poplachu, a mohou být také používány spolu se specifickými gesty a výrazy.
Vokalizace, kterou si lidé asi nejvíce uvědomují, je vřískavý náboj, což je velký, dramatický projev typu „jsem naštvaný a vyděšený a ty jsi pro mě nebezpečný, tak tě vyplaším“
Ian Redmond je tropický terénní biolog a ochránce přírody a s gorilami horskými (Gorilla beringei beringei) je spojen již více než 30 let. Nejznámější je díky svému působení jako výzkumný asistent slavné primatoložky Dr. Dian Fosseyové, která identifikovala 17 gorilích vokálů.
Pan Redmond se musel naučit tyto zvuky a řeč těla, která je často doprovází, aby mohl provádět svůj výzkum v těsné blízkosti goril. Pomáhal také trénovat herečku Sigourney Weaverovou předtím, než získala roli doktorky Fosseyové ve filmu „Gorily v mlze“ z roku 1988.
Tady je jeho průvodce, jak porozumět tomu, co gorily říkají.
Vokalizace břicha (BV)
Zvuk známý jako kontaktní volání dostal své jméno, protože se nejprve myslelo, že jde o říhání goril. Jak vysvětluje pan Redmond ve výše uvedeném klipu, který byl natočen pro pořad BBC Radio 4 Natural Histories, je to volání, které při setkáních s gorilami používal nejčastěji, a to v rámci toho, co nazývá „gorilí etiketa“.
„Její zásady spočívají v používání řeči těla k projevení neagresivity,“ řekl pro BBC Earth.
„Takže se držíte při zemi, nestojíte dvojnožmo, takže se nad nimi tyčíte, složíte ruce, odvrátíte od nich pohled a podíváte se koutkem oka, abyste ukázali, že je neohrožujete ani nejste agresivní, a oznámíte svou přítomnost, řeknete jim, že přicházíte, abyste je nepřekvapili, a použijete k tomu gorilí vokály.“
Křik
„Vokalizace, kterou si lidé asi nejvíce uvědomují, je křičící náboj, což je velký, dramatický projev ‚jsem naštvaný a vyděšený a ty jsi pro mě nebezpečný, takže tě vyplaším‘,“ říká pan Redmond.
„Právě díky tomu mají pověst pralesních monster, protože když na vás 200kg (440 liber) zvíře s velmi velkými zuby velmi hlasitě udělá ‚waaaah‘ a zároveň se na vás řítí, působí to velmi zastrašujícím dojmem – tak to má být.“
Práce Diany Fosseyové s horskými gorilami ve Rwandě tuto představu změnila. Získala si důvěru zvířat, mohla se k nim přiblížit a zjistila, že jejich intimní komunikace je mnohem složitější, než se ostatní pozorovatelé domnívali na základě těchto poplašných volání.
„Ustupte“
Toto varovné volání se musela naučit studentka pana Redmonda Sigourney Weaverová před svou hlavní rolí ve filmu „Gorily v mlze“. Vedle kontaktních volání a dalších uklidňujících zvuků, které ji učil, prý potřebovala také vědět, jak reagovat na gorilí vokalizaci.
„Pokud se gorila chystá sníst nějakou rostlinu, sedí na jednom místě, jí všechny rostliny v dosahu ruky a obvykle si vyhlédne další místo, kam se přesune, a pokud se na tu rostlinu chystá někdo jiný, uslyšíte ‚uh,uh,uh‘,“ vysvětluje pan Redmond.
„Znamená to ‚ustup, mám na to oko‘, v kontextu to znamená ‚nech toho‘ nebo ‚uhni‘. Někdy se tomu říká prasečí chrochtání, protože když se rozjedou, zní to skoro jako chrochtání prasat nebo chrochtání při kašli. Je to velmi zřetelné, nespletete si to.“
Hravé chichotání
Všechny gorily si hrají a vyjadřují hravost, i když tento charakteristický chichotavý nebo smějící se zvuk vydávají obvykle mláďata.
„Je to velmi chraplavé ‚ha, hahaha, hahahaha, ha, ha‘ a je to jednak výraz zábavy a asi i radosti, ale také to může sloužit jako výzva ke hře,“ říká pan Redmond.
„Takže gesto, abychom si šli hrát, doprovázené chichotáním při hře vyvolá odpověď, a to je jasná komunikace – jak slovní, tak pomocí gest.“
Spokojenost/zpěv
Zvuk spokojenosti, který se často označuje jako zpěv, se může rozšířit z volání vokalizace říhnutí, když jsou gorily v klidu, a může mít mnoho různých podob. Pan Redmond se domnívá, že gorily dokáží rozpoznat hlasy druhých, takže podle tónu hlasu poznají, kdo vydává uklidňující zvuky.
„Když jsou gorily uvolněné a svítí slunce a je spousta jídla, začnou zpívat, jde to ‚mwaaah, mwahwah, hwah, hwah, hwah, hwah, hwah‘, obvykle jedí, když zpívají, protože zpívají, když jsou šťastné, a jsou šťastné, když jedí,“ říká.
„Jsou to vysoké tóny, skoro jako psí kňučení, a něco jako ‚mwah, mwahmwah‘, nízké dunění.“
Ticho
Pokud gorila uslyší něco, o čem má podezření, že by mohlo být nebezpečné, nevydá okamžitě poplašné volání, místo toho přestane dělat, podívá se směrem ke zdroji zvuku a naslouchá.
„Velmi, velmi rychle si členové rodiny uvědomí, že nedostatek zvuku a soustředěná pozornost na určité místo v lese může znamenat nebezpečí,“ říká pan Redmond.
„Takže ticho je vlastně prostředkem komunikace, když je doprovázeno přímým pohledem a vyjádřením obav, a pokud je to pak posíleno dalšími znepokojivými signály, větším pohybem nebo důkazy o pytlákovi nebo ohrožujícím zvířeti, pak může dojít k poplašnému štěkotu, a pokud jsou opravdu vyděšené, pak křičí a utíkají.“
Pokud nebezpečí přetrvává, pak stříbřitý hřbet opět tiše sedí za keřem nebo stromem a pozoruje hrozbu a čeká na ideální okamžik, kdy vyskočí a vydá děsivý řev.
„Hodně se usuzuje z polohy a výrazu, přičemž vokalizace je malá nebo žádná, oni prostě nejsou tak hlasití,“ říká pan Redmond.
„Pokud vypukne hádka a křičí na sebe, je to hlasité, ale většinou je zvuků málo a jsou velmi tiché, ale gestikulují a signalizují tělem,“ říká pan Redmond.
Bití do hrudi
Nejznámějším gestem goril je bití do hrudi, kdy stojí na dvou nohách a střídavě se bijí do hrudi otevřenýma rukama, nikoliv zaťatými pěstmi – jak bylo znázorněno ve filmech.
„Pro stříbrohřbeté gorily je stylizovaným projevem, jak ukázat ostatním gorilám, jaký je to velký fajnšmekr, začít houkáním, někdy ukousnout list, pak houkání zrychlí, až se slijí dohromady a on se postaví na dvě nohy a udělá rychlý úder do hrudi a pak projev zakončí úderem do země nebo utržením stromku, nebo pokud tam někdo sedí, třeba do něj udeří,“ vysvětluje doktor Redmond.
Tento projev může být zaměřen na jiné samce i samice, přičemž nuance závisí na tom, zda je příjemce na dálku, nebo blízko.“
Dotyk
Ve výše uvedeném videoklipu dvě samice, které obě kojí potomky, používají dotyk ke sdílení náklonnosti, zatímco jedna jím nabízí pozvání druhé.
„Je to velmi jasná konverzace, jedna jde k té druhé a řekne ‚ahoj‘ a pak se začne vzdalovat a ta druhá řekne ‚ne, nechoď‘ a ta první řekne ‚no, já jdu, ale proč nejdeš se mnou‘, všechna ta slova jsou zbytečná kvůli gestům a projevům touhy,“ říká pan Redmond.
„Nemyslím si, že je antropomorfismus vyčíst ten záměr, to, co si říkají, je naprosto jasné z gest, je to neverbální komunikace. Co ale nevíme, je, jestli něco z toho doprovází konkrétní vokalizace.“
Pan Redmond přiznává, že o komunikaci goril se toho musíme ještě hodně naučit. Studium vokalizace goril bylo nuceno ustoupit do pozadí výzkumu věnovanému jejich ochraně, ale vzhledem k tomu, že se nyní ukazuje, že jejich populace je stabilnější, je podle něj čas na další práci.
Je zřejmé, že mají schopnost rozumět jazyku
„Pokud definujete jazyk jako existenci podstatných jmen a sloves, nejsou pro to ve volné přírodě důkazy, ale při studiu jazyka v zajetí se zdá, že opice, včetně goril, velmi rychle chápou syntax a učí se gesta a symboly pro určité věci a učí se spojovat lidská slova, mluvená slova s věcmi,“ říká.
„Je tedy zřejmé, že mají schopnost rozumět jazyku, a bylo by překvapivé, kdyby ji neměly a přirozeně ji nepoužívaly.“
První díl pořadu Natural Histories, „Monkeys and Apes“ (Opice a opice), si můžete poslechnout v úterý 2. června v 11:00 našeho času na BBC Radio 4.
Sledovat BBC Earth můžete na Facebooku, Twitteru a Instagramu.