1 The Diversity of Sociological Explanations
V klasickém článku, jehož cílem bylo poskytnout obecný teoretický rámec pro sociologii vědění, R. K. Merton (1945) shrnul podstatu sociologického vysvětlení takto: zjistit korelace mezi kolektivními přesvědčeními, pojatými jako závislé proměnné, a „ostatními existenčními faktory společnosti a kultury“, pojatými jako nezávislé proměnné. Umožňuje-li taková formulace sjednotit mnoho sociologických studií věnovaných vysvětlení kolektivních přesvědčení, zůstává tato jednota nicméně čistě „formální“. Různorodost sociologických způsobů vysvětlování je třeba posuzovat přinejmenším ve dvou rovinách: na jedné straně povahu těchto Mertonem zmíněných „existenciálních faktorů“, na druhé straně povahu „vztahu“, který tyto faktory spojuje s kolektivními přesvědčeními.
Několik příkladů může být užitečných. Ideologie představuje tradiční předmět sociologie kolektivních přesvědčení. Tyto sociopolitické systémy přesvědčení hrají ústřední roli při legitimizaci sociálního řádu moderních společností. Sociologický výklad ideologií obvykle spočívá v jejich nahrazení v singulárním interakčním systému, v němž se objevují. Neexistuje však jediný způsob, jak pojmout povahu tohoto systému. Například marxistická tradice tento systém ztotožňuje s komplexním souborem „společenských zájmů“. Toto vysvětlující schéma původně navržené Marxem (1852) má především „utilitaristickou“ povahu. Pokud nějaká sociální skupina věří v hodnotu takové či onaké politicko-společenské organizace, není to kvůli její vnitřní hodnotě, ale proto, že právě tento typ organizace přímo či nepřímo posiluje její sociální nadvládu, a tedy i její materiální zájmy. Společenská užitečnost ideologického přesvědčení je nadřazena jeho pravdivosti či nepravdivosti.
Pokud tento utilitaristický přístup ke kolektivním přesvědčením představil K. Mannheim (1929, 1991) jako základní etapu pro vznik sociologie vědění, není jedinou možnou. Například paretické studium náboženských přesvědčení se opírá o zcela odlišné pojetí existenciálních faktorů, které zmiňuje Merton. Pareto (1916, 1968) ve svém slavném Traité de sociologie générale analyzuje sociální šíření náboženství jako důsledek sociálních „pocitů“. Potvrzuje, že je důležité jasně oddělit příslušný vliv „odvozenin“ – idejí, teorií, teologií atd. – a „zbytků“ – hluboce zakořeněných pocitů: „společenská hodnota náboženství,“ píše Pareto, „závisí velmi málo na odvozeninách, obrovsky na zbytcích. V několika náboženstvích existuje významná skupina reziduí (…), která odpovídají pocitům disciplíny, podřízenosti, hierarchie“ (§ 1854). Toto Paretem vypracované vysvětlující schéma se v jistém smyslu velmi liší od schématu, které navrhl Marx pro ideologie: pokud nějaká sociální skupina masově přijímá nějaké náboženství, není to kvůli jeho přímé či nepřímé společenské „užitečnosti“, ale proto, že nějakým způsobem dokáže uspokojit dominantní „vášně“ této skupiny. V jiném ohledu jsou si však tato dvě vysvětlující schémata dosti podobná. Jak Marx u ideologií, tak Pareto u náboženství výslovně uvažují o tom, že souvislost mezi závislou a nezávislou proměnnou je třeba chápat jako „kauzální“ vztah. Přijetí víry sociální skupinou se v obou případech jeví jako mechanický důsledek „sil“ – zájmů nebo vášní -, které ovládají vědomí jejích členů. Tyto síly zůstávají mimo kontrolu sociálních aktérů.
Tento kauzální přístup se někdy používá k vysvětlení existence magických přesvědčení. Lévy-Bruhl (1922, 1960) považuje přetrvávání magických přesvědčení v tradičních společnostech za mechanický důsledek specifické mentální struktury: „primitivní mentality“. Tato mentalita podle Lévyho-Bruhla brání členům těchto společenství vnímat objektivní rozdíl mezi slovní podobností a skutečnou podobností a v obecnější rovině rozdíl mezi vztahy mezi slovy a vztahy mezi věcmi. Práce Durkheima a Webera však ukazují, že tento přístup magických přesvědčení není zdaleka nejplodnější. Oba ve svých analýzách magických přesvědčení ztotožňují „existenciální“ faktor s bezprostředním okolím sociálních aktérů. Oba také konceptualizují vztah mezi tímto prostředím a kolektivním přesvědčením jako „racionální“, přesněji jako subjektivně racionální. „Jednání motivovaná magií,“ píše Weber (1922, 1979), „jsou jednání přinejmenším relativně racionální (…): řídí se pravidly zkušenosti, i když nejsou nutně jednáním podle prostředků a cílů“. Totéž zdůrazňuje zejména Durkheim (1912, 1995), když srovnává racionalitu tradičních „obřadů“ a racionalitu moderních „technik“: „obřady, které používají k zajištění úrodnosti půdy (…), nejsou pro něj iracionálnější než pro nás technické postupy, které používají naši agronomové (…). Síly spojené s těmito obřady se nezdají být nijak zvlášť záhadné. Pro ty, kdo v ně věří, nejsou tyto síly nepochopitelnější než gravitace nebo elektřina pro současného fyzika. Vysvětlovací strategie navržená Weberem a Durkheimem tedy existuje především proto, aby identifikovala roli kolektivní víry v procesu adaptace sociálního aktéra na jeho bezprostřední prostředí, a rekonstruovala tak „význam“ víry pro tohoto aktéra.
Sociologové věnovali velkou pozornost také vědeckým vírám. Sorokin (1937) se například pokouší ukázat, „že to, co daná společnost považuje za pravdivé či nepravdivé, vědecké či nevědecké (…), je zásadně podmíněno povahou dominantní kultury“. Analyzuje vztah mezi společenskou „důvěryhodností“ vědeckých reprezentací skutečnosti a vývojem kulturních hodnot. Sorokinův „existenciální“ faktor se liší od faktorů dříve pozorovaných v Marxových, Paretových, Weberových nebo Durkheimových pracích: spočívá především v cyklicky se vyvíjejícím „kulturním rámci“. ‚Vztah‘ mezi závislými a nezávislými proměnnými však zůstává podobný vztahu teoretizovanému Durkheimem a Weberem. Sociální skupiny si podle Sorokina vybírají své vědecké názory podle obecného principu „logické závislosti“ nebo „logické konzistence“. Merton (1938, 1970) sdílí se Sorokinem vůli stanovit sociální podmínky vědeckého vývoje. Zdůrazňuje však „funkční“ povahu vztahu, který spojoval přírodní vědy 17. století s jejich společensko-historickým kontextem. Vědecké poznání, poznamenává Merton, se samozřejmě vyvíjí na základě poznávacích omezení, ale tento vývoj v sobě v různém poměru integruje také vliv společenských faktorů. Statistická analýza aplikovaná na technologické vynálezy ukazuje zejména to, že velký počet těchto vynálezů má přinést řešení problémů námořní dopravy, důlního průmyslu nebo vojenské techniky. Produkci vědeckých přesvědčení lze částečně interpretovat jako snahu vědecké komunity uspokojit explicitní nebo rozptýlenou společenskou poptávku
.