The Ways I wish Chester Bennington’s Music had helped him like it helped me
CW: Diskuze o sebevraždě a myšlenkách na sebevraždu
Moje nejoblíbenější písně od Linkin Park jsou: Carousel, In The End, The Entirety of Meteora, Numb/Encore, Bleed it Out, Hands Held High, Wretches and Kings, In My Remains, Burn It Down , Lies Greed Misery
I’ll Be Gone, Castle of Glass, Victimized, Roads Untraveled, Skin to Bone, Keys to the Kingdom a Heavy. Nedokážu ani vyjmenovat, kolikrát jsem tyto písničky našel/přehrál/znovuobjevil, když jsem je zoufale potřeboval. Chester Bennington a jeho parta pro mě byli stálým světlem v temnotě. Byla v nich naděje, že všechno bude v pořádku, protože jsem se k nim mohl vždycky vrátit, když jsem potřeboval slyšet někoho, kdo to cítí stejně jako já. Je zničující, že se smrt stala jeho jediným únikem, že jeho hudba pro něj přestala fungovat. Veškerou lásku v této těžké chvíli vyjadřuji jeho rodině a přátelům. Chesterovi, ať už jsi teď kdekoli, posílám jedno hluboké díky.
Poprvé jsem Linkin Park objevil v osmé třídě. Bylo to v roce 2005 a na vrcholu popularity kapely. Můj vztah k hudbě byl chatrný. Spíš jsem si kvůli sluchovému zážitku přehrával hru na Super Nintendo, než abych hledal melodie pro svůj často zapomenutý discman. Písničky, které se mi líbily, jsem slyšel poslouchat svého otce a občas i matku. Když vyšlo první nevánoční CD Hillary Duff, žadonil jsem o něj a nakonec jsem ho dostal od babičky. Vzpomínám si na klidné melodie a dešti podobný trans, do kterého mě přiváděla, ale zbytečně jsem se kvůli tomu škádlila, protože lidé předpokládali, že chci tu celebritu políbit. To se nevyhnulo ani mému otci, takže jsem Duffovy skladby přestal nosit do školy. Občas jsem si přinesl jedno cédéčko Doors a další cédéčko Tragically Hip, ale to nebyly žádné vášně, bylo to jen něco, co se dalo poslouchat, když poslouchat malicherné hádky středoškoláků začalo být příliš k nevydržení.
Nejsem si jistý, jak dlouho jsem chodil, dokud jsem neslyšel Linkin Park. Ano, můj bratr byl mnohem víc na EDM, Rave Music a top 40 a moji rodiče zůstali u toho, že poslouchali v podstatě výhradně to, co bylo v době jejich dětství trendy, ale nebyl jsem neoblíbené dítě. Strávil jsem nespočet hodin u mnoha různých kamarádů, ale myslím, že tyto vztahy nikdy neměly poslech hudby ve své podstatě. To mělo přijít až na střední škole. Ale při hodině angličtiny na konci osmé třídy jsme měli úkol, kdy jsme měli vysledovat metafory nějaké písně až do jejího konce. Museli jsme na ni udělat prezentaci, kdy jsme si přinesli písničku, pustili ji, zastavili a živě předvedli, co podle nás slova znamenají, a možná i to, proč nástroje zněly tak, jak zněly, pokud jsme chtěli body navíc. Jeden kluk, kterého jsem znal, hrál Carousel. V životě jsem tu písničku neslyšel. Byl jsem z ní unešený. Potřeboval jsem víc. Křičela jsem si v duchu, když neustále zastavoval otáčející se cédéčko a prokládal ho svým rozborem. Chtěl jsem na tu otáčecí jízdu, chtěl jsem na ni jet sám a nechtěl jsem, aby se někdo jiný než já rozhodl ji zastavit.
Poté jako by v mém životě došlo k přepnutí. Linkin Park byli všude. Nebo možná by bylo lepší říct, že jsem si všude všiml Linkin Parku. Pokaždé, když jsem nastoupil do auta, hráli v rádiu. V každém obchodě byli vylepení na tom či onom časopise. Prosil jsem a prosil rodiče o MP3 přehrávač a v létě mi otec koupil hromadu cédéček a matka mě naučila, jak na ně vypalovat mp3. Byl jsem tak šťastný. Nebylo to úplně to, co jsem chtěl, ale bylo to mnohem levnější a dostal jsem Linkin Park z počítače. Hned jsem šel na LimeWire a nahrál do něj všechny skladby, které jsem našel. Některé skutečně Linkin Park, některé často chybně označené Evanescence Song. Později v životě jsem si všechna ta cédéčka znovu kupoval v HMV, protože jsem poznal, jak je důležité finančně podporovat umělce.
A pak jsem je měl. A nepřestával jsem je poslouchat. Vypaloval jsem si cédéčka, abych předstíral, že mám jejich alba. Tehdy jsem moc nechápal, kam se chodí nakupovat. Když jsem byl opravdu malý, byli jsme tak bohatí, že jsem si o věci prostě řekl a dostal je. A pak jsme byli příliš chudí na to, abych měl moc vlastních peněz na utrácení, a všechno, co jsem měl, šlo rovnou na videohry. Ale Linkin Park se pro mě stali únikem. Vzpomínám si, jak jsem byl naštvaný na celý svět. Nevěděl jsem proč a občas jsem se cítil sám. Ale Chesterův křik to všechno zažehnal. A pak se mikrofonu chopil Mike Shinoda a jeho rýmy mi pomohly naučit se třídit myšlenky klidným, analytickým způsobem. I když jsem byl oblíbený, měl jsem nadváhu a nikdy jsem nemohl dostat cool oblečení. Nikdy jsem se necítil úplně propojený s ostatními, mezi mnou a jimi byla vždycky taková zeď. Později jsem si uvědomil, že tou zdí byla hegemonická maskulinita.
Stejně jako asi každý anime posedlý weeb na začátku tisíciletí se pro mě stalo prolomení zvyku osobní hymnou. Měl v sobě vlny hlasu každého shounenového hrdiny, kterého jsem zbožňoval, ale kromě toho mi říkal, že je v pořádku, nebýt v pořádku. Bylo v pořádku, když jsem nechtěl zapadnout mezi ostatní, když jsem nechtěl být neustále středem pozornosti. Téměř každá píseň, kterou kapela vydala, obsahovala toto poselství. I když se jejich tóny měnily, význam zůstal vlastně stejný. Chesterův křik vypovídal o tom, že se ostatní lidé cítí ve svém těle nepříjemně, že mu pocity „lezou krkem“ a on neví, jak s tím naložit. Ale dokázal se chopit mikrofonu a všechno to odpáskovat. Bylo by to v pořádku.
S koncem střední školy a plným rozmachem léta se věci začaly zhoršovat. Většinu toho léta jsem strávil sám u počítače. Ne proto, že bych chtěl, ale protože jsem byl příliš úzkostlivý na to, abych aktivně vyhledával schůzky. Kromě toho se spousta kamarádů přestěhovala, odjela na léto k moři, na tábory nebo se prostě obecně stala nedostupnými. Moji přátelé se pomalu vytráceli, ale já měl pořád Linkin Park. Začalo to ale být opravdu temné. Vzpomínám si, jak jsem trávil hodiny tím, že jsem seděl sám na židli v kuchyni. Táta byl v práci, máma nemocná v posteli. V ruce jsem držel nůž. Můj discman opakoval a žádal mě, abych vykřičel bolest. Věděla jsem, že se věci mění, ale nevěděla jsem, jak to zvládnout.
Začala devátá třída a já se ze všech sil snažila jen zapadnout. Měla jsem strach. Moje střední škola byla TAK MALÁ, když se na ni dívám zpětně, ale mně se zdála obrovská ve srovnání s ještě menší střední školou. Taky měla fasádu starého hradu, ale tohle mi nepřipadalo jako Harry Potter. Teenageři byli v mé hlavě můj starší bratr. To jsem si ale z mnoha důvodů nespojoval s tím, že jsem „hodný kluk“. Ale on si procházel svými vlastními problémy, takže: Promiň, že jsem si o tvém dvacetiletém já myslela něco tak posraného, když mi bylo třináct Jer.
V hodinách angličtiny se mi dařilo. Miloval jsem jazyk a byla to jediná věc, která mě dokázala vyvést z míry. Seděl jsem vedle dlouhovlasého kluka, kterého si lidé často pletli se ženou. Rychle jsme se spřátelili. Záleželo mi na škole. On se nestaral. Ale to bylo v pořádku. Spojili jsme se. Zdálo se, že naše srdce bijí na stejnou notu, ale jen na jinou melodii. (I když by mě požádal o vysvětlení, že někteří lékaři nevěřili, že jeho srdce bije, a nazývali ho upírem. Ne, to je pravda. Má na to účtenky.) Ale nebýt Linkin Park, nikdy bych s ním nemluvil. Protože první, na co se mě zeptal, bylo, co mám ve walkmanu, a nevím, jestli by ho Hillary Duff nadchla stejně jako moje lež, Linkin Park.
S tímhle novým kamarádem nebyla střední škola tak děsivá. Linkin Park se stali mostem ke světlu. Měl gotickou architekturu a všichni chtěli mít tetování a nosit směsici punkového a weebového oblečení. Lidé si barvili vlasy, nosili je proti genderovým normám nebo si prostě řekli, že na to kašlou, a chodili plešatí. Ale tihle geekovští, mimo středobod hudebníci mi pomohli najít základnu, „Somewhere I Belong“, když už jsem nevěděl, kde to je.
Koupě cédéček
Po příchodu a odchodu deváté třídy jsem se od Linkin Park odklonil. Dostal jsem se do světa spousty kapel, které byly naštvané na to či ono. Three Days Grace, Three Doors Down, Green Day, Sum 41, Blink 182. Pokud nebyly naštvané, byly také smutné. Pro své přátele jsem byl konstantou. Ještě jsem se toho zvyku nezbavil. Byla jsem věčně usměvavá tvář. Ale tyhle skupiny mi pomáhaly třídit pocity. Zápasnický tým mi pomohl utřídit mou agresi.
Někdy mezi jedenáctou a dvanáctou třídou, v den volna, kdy jsem se toulal po obchodním centru, jsem narazil na HMV. Můj mozek byl zaplaven tolika myšlenkami. Doma to bylo těžké, neustále jsem měl s matkou záchvaty křiku. Potýkal jsem se se všemi podivnými společenskými hierarchiemi střední školy. „On řekl, ona řekla“ a všechny ty emoce. Narazil jsem na rockovou sekci. Prolistovala jsem nespočet cédéček. A narazil jsem na Linkin Park. Před Hybrid Theory a jejich novým albem Minutes to Midnight seděla zmlácená Meteora. Pamatoval jsem si, že jsem si Minutes to Midnight při uvedení na trh hodně kupoval a poslouchal, ale teď leželo zapomenuté v mém pokoji. Popadl jsem je všechny, přinesl k pultu a koupil všechny tři.
Té noci jsem seděl ve svém pokoji a psal na MSN nejméně třiceti různým lidem. Mozek se mi honil, jak jsem poslouchal každé cédéčko znovu a znovu. Písničky se hlasitě a silně linuly z mého pokoje. Moje reproduktory se ze všech sil snažily, aby se střecha alespoň trochu otřásla. Začínalo to být divné a temné. Tyhle pocity mi připomínaly osmou třídu. Všechno se měnilo, ale při porovnávání a srovnávání těch tří alb jsem si uvědomil dvě věci. Zaprvé, Meteora byla zatím moje nejoblíbenější album. Za druhé a bez ohledu na to, jak moc se věci změnily, zůstaly stejné. Konkrétní věci, akordy, žánr se mohly měnit, ale smysl, jádro bylo neměnné. A nakonec na ničem jiném nezáleží.“
A Thousand Suns – Learning The Depths of Bigotry
Během bakalářského studia jsem se na nové CD Linkin Park velmi těšil. V té době jsem se naučil cyklus. Myšlenky se zatemní, věci jdou ztuha. Věci se příliš mění, ale Linkin Park tu budou, až je budu potřebovat. V tu chvíli jsem si uvědomoval, že informatika pro mě není to pravé, a bál jsem se, že přejdu na obchod. Můj otec byl nemocný a právě k němu jsem si chodil pro rady. S mámou jsem se nedostával tolik do křiku, ale v té době byl náš vztah mnohem napjatější. Měl jsem strach a cítil jsem se postupně čím dál víc sám.
Sehnal jsem si tuhle experimentální, tranceovou sadu skladeb a spěchal domů na kolej, abych si ji poslechl. Pustil jsem si to a spolubydlící požadovali, abych to vypnul. Nelíbilo se jim, jak ta hudba zní, a donekonečna mi ji do očí uráželi. Můj úsměv pomalu mizel. Chvíli mi dělali potíže, ale uvízl jsem v té smyčce důvěry k nim, trvalo by dlouho, než bych si uvědomil, jak moc mě negují.
Respektujíc jejich přání jsem však poslouchal se sluchátky. Vypálil jsem si písničky do MP3 přehrávače a chodil s nimi na dlouhé procházky o samotě. Tisíc sluncí bylo symfonické dobrodružství. Nebyl jsem si jistý, kam to směřuje, ani proč se to děje, ale pomohlo mi to utřídit si srdce od hlavy. A tak se „kolotoč“ točil dál.
Dlouhá nepřítomnost zakončená Dlouhým papírem
V učení o hudbě jsem na tom stále velmi špatně. Dokonce ani u kapel, které mám rád, nemám ty správné kanály, abych se dozvěděl, kdy se chystá nové album. Nějak mi uniklo nové CD Linkin Park v roce 2012. Což je škoda, mohlo mi to hodně pomoct, když mi přítelkyně odmítla nabídku k sňatku a o měsíc později mi dala kopačky. Trvalo to, ale útěchu jsem našel u Rise Against The Machine. Ale až když jsem se prodíral koncem své bakalářské práce, nakonec jsem zjistil, že Linkin Park mají v té době dvě nová CD. Nechápal jsem, jak mi to mohlo uniknout, ale stalo se.“
Rychle jsem si poslechl jak The Hunting Party, tak Living Things. The Hunting Party mi připadala jako návrat ke kořenům. Připadalo mi to stagnující. Problém, který jsem měl, byl, že jsem BYL stagnující. Byl to šestý rok mých vysokoškolských studií a mě už nebavilo být studentem. Nechtěl jsem ten koloběh letních prázdnin a dřiny v podzimních a zimních semestrech. Kromě toho jsem už půl roku pracovala na stejné šedesátistránkové práci a měla jsem svých slov, svých nápadů plné zuby. V té době jsem poslouchal hlavně podcasty, ale všeho jsem nechal a pustil si Living Things na iPhonu.
Něco na Living Things mě okamžitě oslovilo. Připadalo mi to jako vyvrcholení všeho, co bylo předtím. Přesně tak jsem se cítil u své bakalářské práce, když jsem ji začal psát. Slyšet album, které dělalo to samé s tvorbou kapel, které přišly předtím, že návrat ke kořenům mi opravdu pomohl motivovat a smýt kalné nitky bahna a kalu všech těch zasraných internetových diskuzí, které jsem v té době analyzoval. Bylo to těžké a tvrdé, ale tyhle písničky křičící, teď už slabě, o tom, jak beznadějně se cítí, aby pak na dalším albu křičely hlasitě a svěže, pomohly. Znovu mi to připomnělo, že člověk může být slabý. Je v pořádku jít pomalu a nespěchat, každý má své vlastní tempo. Každý má své zápasy. A je v pořádku, když vás věci rozčilují.
One Last Light – The Release of one More Light
Někdy v květnu 2017 jsem si v telefonu načetl Spotify. Nevěděl jsem, co chci poslouchat, ale chtěl jsem něco poslouchat. Toužil jsem po hudbě, ale nebyl jsem si jistý, co. Přesto mi přišlo oznámení. Linkin Park vydali nové album. Vzpomínám si, jak se mi ulevilo. Ta temnota byla zpátky. Ale bylo to tady, můj únik One More Time.
Byl jsem na dně. Neměl jsem skutečnou práci (a pořád ji nemám). Nevěděl jsem, co budu dělat. Neměla jsem zaplacené školné za poslední semestr, takže by trvalo měsíce, než bych mohla oficiálně získat magisterský titul, i když jsem v posledním kurzu uspěla a získala ho. Zapnul jsem to Album a připravil se na rock. Čekalo mě něco mnohem mnohem jiného. A byl jsem tak šťastný.
Upřímně miluju One More Light. Ano, to teď dělá každá rocková kapela. Nemá v sobě zuřivost nebo metal, na který jsme zvyklí, a dokonce ani neotřelost nu metalu. Ale je na něm vidět láska, jsou na něm vidět stěžejní témata, je na něm vidět, že Linkin Park z toho alba krvácí ve všech švech. Někdy se musíme přizpůsobit. Když se přizpůsobíme, je to v pořádku. Pořád můžeme být sami sebou. Těžce jsem bojoval s identitou. Co jsem byl já? Byl jsem akademik? Byl jsem spisovatel? Byl jsem filmař? Co je Shawn. One More Light jsou Linkin Park, kteří jasně ovládali to, čím pro ně Linkin Park byli, bez ohledu na to, co všichni kolem nich křičeli a zuřili, že jsou. Byla tam spolupráce s novými (pro mě) a zajímavými umělci. Nové hlasy. Nové zvuky. Stejní Linkin Park.
Mohlo by to být stejné i pro mě, uvědomil jsem si. S těmito skutečnostmi jsem se potýkal celý rok 2016 a většinu roku 2017. Nebyl jsem spokojen s politickým stavem světa. Ekonomika byla na hovno. A zdálo se, že všechno, co dělám, věci jen zhoršuje. Snažil jsem se být jiný, ale připadal jsem si jako pijavice, která sem nepatří. Začínal jsem se přizpůsobovat. a to se mi nelíbilo. Nevěděl jsem, jak se s těmi pocity vypořádat. A tady byl Linkin park. Hlavně Mike Shinoda, ale i Chester zpívali o tom, že se cítí stejně. To bude v pořádku. Ale kolotoč se přestal točit.
Tento článek byl do značné míry inspirován tímto fenomenálním článkem na serveru Vice. Dále okrajově na dojemná slova mého drahého přítele Leeho. Nejsem lékař a nebudu předstírat, že jsem vybaven k záchraně životů. Dala jsem jasně najevo, že sotva umím zachránit ten svůj. Ale vím, že mě teď bolí způsobem, o kterém jsem si nemyslela, že by mě ztráta slavné osobnosti mohla bolet. Je o tom tolik nechutných klišé frází. Člověk prostě neví, co má, dokud to není pryč. Budu bojovat dál, bez nových skladeb Linkin Park, bez Chestera Benningtona. Ale svět tento týden přišel o skvělého umělce. Svět byl tvrdý a zasraný a vytlačil ho, neposkytl místa, kde bychom mohli dostat potřebnou pomoc na místech, kde ji potřebujeme.
Psychické zdraví je křehká věc. V životě se učíme, jak zacházet s topícím se člověkem. Učíme se, na koho se snadno obrátit, aby pomohl zlomenému tělu. Ale zlomené srdce, zlomená duše, zlomená mysl, na tom stále ještě pracujeme. Lidé však křičí vzteky, pokud naznačíte, že tyto věci jsou si rovny, a silná stigmatizace způsobuje, že je těžké věřit i nejbližším přátelům, že vás dokážou dostat k odborníkům, které potřebujete, takovým tempem, jakým se tam potřebujete dostat.
Potřebujeme se zlepšit. Musíme pokračovat v těchto vážných rozhovorech. Musíme se naučit pomáhat si navzájem, abychom přestali přenášet tíhu světa na umělce, jako je tento. Nevím, co skutečně způsobilo, že Chester měl pocit, že smrt je méně děsivá než tento svět. Nedokážu si představit bolest, kterou prožívá jeho šest dětí a manželka. Nedokážu si představit bolest členů kapely, po kterých zůstaly kusy. Doufám, že tato slova, že tento příběh o mém vztahu k této kapele může pomoci ostatním, ale nakonec jsem to napsal, abych si pomohl utřídit své pocity. Mluvím jen sám k sobě. Chester tu není, aby slyšel má slova, ale doufám, že cítí můj dík a velkou vděčnost, spolu s mnoha dalšími svéráznými podivnými neumístěnými dětmi po celém světě. Doufám, že se jeho rodina a kapela dokážou uzdravit i bez něj. A doufám, že má teď klid. Budu se ze všech sil snažit přestat se o ně opírat, abych se zbavil svého vlastního zvyku spoléhat se na tuto skupinu, že mi dodá sílu. Budu pokračovat dál, protože všichni jsme jen lidé, a to je vše, co mohu udělat.
Děkuji ti, Chestere Benningtone. Děkuji ti a odpočívej v pokoji.