Jestliže je Severní Amerika tvořena převážně novými přistěhovalci, Indie je z velké části zemí starých přistěhovalců, což vysvětluje její obrovskou rozmanitost. Z toho vyplývá, že tolerance a stejný respekt ke všem komunitám a sektám jsou naprostou nutností, pokud chceme Indii udržet jednotnou. Jestliže se kdysi věřilo, že původními obyvateli Indie jsou Drávidové, od té doby se tento názor značně změnil. Nyní je všeobecně přijímáno přesvědčení, že původními obyvateli byli předdravidští domorodci, tedy předkové současných kmenů neboli adivasů (tzv. Scheduled Tribes). Tato teze byla předložena v rozsudku, který 5. ledna 2011 vynesl senát Nejvyššího soudu Indie ve složení soudce Markandey Katju a soudce Gyan Sudha Misra. Tato historická dikce zazněla v trestním odvolání č. 11 z roku 2011, které vyplynulo ze zvláštní žádosti č. 10367 z roku 2010 ve věci Kailas & Others versus State of Maharashtra TR. Taluka P.S.
Odvolání bylo podáno proti rozsudku a usnesení vydanému senátem Bombajského vrchního soudu v Aurangabadu. Soudní senát Nejvyššího soudu v tomto odvolání spatřoval typický příklad toho, jak mnozí Indové zacházejí se zařazenými kmeny neboli adivasi. Případ se týkal pětadvacetileté Nandabai, která patřila ke kmeni Bhil, zařazenému do seznamu kmenů v Maháráštře. Byla zbita, zkopána a svlečena a poté se nahá promenádovala na vesnické silnici kvůli údajnému nedovolenému vztahu s mužem z vyšší kasty. Čtyři obvinění byli odsouzeni dodatečným soudcem v Ahmednagaru podle různých paragrafů indického trestního zákoníku a ve třech případech k přísnému trestu odnětí svobody na šest měsíců, jeden rok a tři měsíce a k zaplacení pokuty. Byli odsouzeni podle zákona o vyloučených kastách a vyloučených kmenech (prevence krutostí) z roku 1989 a odsouzeni k trestu odnětí svobody na jeden rok a k pokutě. Vrchní soud je však zprostil obvinění podle zákona SC/ST a zároveň potvrdil odsouzení podle ustanovení IPC. Každému z nich bylo nařízeno zaplatit oběti 5 000 rupií.
Výňatky z rozsudku Nejvyššího soudu (celé znění je na www.thehindu.com).
Bhilové jsou pravděpodobně potomky některých původních obyvatel Indie známých jako „domorodci“ nebo zařazené kmeny (Adivasis), kteří nyní tvoří jen asi osm procent obyvatel Indie. Zbytek, 92 %, tvoří potomci přistěhovalců. Indie je tedy v podstatě zemí přistěhovalců, podobně jako Severní Amerika.
Zatímco v Severní Americe (USA a Kanadě) žijí noví přistěhovalci, kteří přišli hlavně z Evropy v posledních čtyřech nebo pěti stoletích, Indie je zemí starých přistěhovalců, do níž lidé přicházejí v průběhu posledních zhruba deseti tisíc let. Pravděpodobně asi 92 % lidí žijících dnes v Indii jsou potomci přistěhovalců, kteří přišli hlavně ze severozápadu a v menší míře ze severovýchodu. Protože se jedná o bod, který je pro pochopení naší země velmi důležitý, je třeba se jím zabývat poněkud podrobněji.
Lidé migrují z nepohodlných oblastí do oblastí pohodlných. Je to přirozené, protože každý chce žít v pohodlí. Před příchodem moderního průmyslu existovaly všude zemědělské společnosti a Indie pro ně byla rájem, protože zemědělství vyžaduje rovnou půdu, úrodnou půdu, dostatek vody na zavlažování atd. a těch bylo v Indii dostatek. Proč by se měl někdo žijící v Indii stěhovat například do Afghánistánu, který má drsný terén, je skalnatý a hornatý a několik měsíců v roce pokrytý sněhem, když se tam nedá pěstovat žádná plodina? Proto téměř všechny imigrace a invaze přicházely do Indie zvenčí (s výjimkou těch Indů, kteří byli za britské nadvlády vysláni jako námezdní dělníci, a nedávné migrace několika milionů Indů do vyspělých zemí za pracovními příležitostmi). Neexistuje snad jediný případ invaze z Indie mimo Indii.
Indie byla skutečným rájem pro pastevecké a zemědělské společnosti, protože má rovinatou a úrodnou půdu se stovkami řek, lesů atd. a je bohatá na přírodní zdroje. Proto do Indie po tisíce let proudili lidé, protože zde našli pohodlný život v zemi, kterou obdařila příroda.
Jak napsal velký urdský básník Firaq Gorakhpuri: Sar Zamin-e-hind par aqwaam-e-alam ke firaq/ Kafile guzarte gae Hindustan banta gaya („Do země Hind stále přicházely karavany národů světa a Indie se stále formovala“).
Kdo byli původní obyvatelé Indie? Kdysi se věřilo, že původními obyvateli byli Drávidové. Tento názor byl však později značně pozměněn a nyní je všeobecně přijímáno přesvědčení, že původními obyvateli Indie byli předdravidští domorodci, tedy předkové současných kmenů neboli adivasů (Scheduled Tribes).
The Cambridge History of India (Volume I), Ancient India, říká:
„Je však třeba mít na paměti, že když se takto etnograficky používá termín ‚Drávidové‘, není to nic jiného než vhodná nálepka. Nesmí se předpokládat, že mluvčí drávidských jazyků jsou domorodci. V jižní Indii, stejně jako na severu, existuje stejný obecný rozdíl mezi primitivnějšími kmeny z kopců a džunglí a civilizovanými obyvateli úrodných oblastí; a někteří etnologové se domnívají, že tento rozdíl je rasový, a ne pouze výsledkem kultury…
„Zdá se tedy pravděpodobné, že původní mluvčí drávidských jazyků byli cizinci a že etnografičtí Drávidové jsou smíšená rasa. V obydlenějších oblastech oba prvky splynuly, zatímco zástupci domorodců jsou stále v úkrytech (v kopcích a lesích), kam se uchýlili před vpádem příchozích. Je-li tento názor správný, musíme předpokládat, že tito domorodci v průběhu dlouhých věků ztratili své staré jazyky a přijali jazyky svých dobyvatelů. Zdá se, že proces jazykové transformace, který lze stále pozorovat v jiných částech Indie, proběhl na jihu úplněji než jinde.
„Teorii, že drávidský prvek je nejstarší, který můžeme objevit v obyvatelstvu severní Indie, musíme modifikovat také tím, co dnes víme o mundských jazycích, indických zástupcích austrijské řečové rodiny, a smíšených jazycích, v nichž byl vysledován jejich vliv. Zde se podle nyní dostupných důkazů zdá, že austrijský prvek je nejstarší a že byl v různých oblastech překryt postupnými vlnami drávidštiny a indoevropštiny na jedné straně a tibetštiny na straně druhé…
„Zároveň nelze pochybovat o tom, že drávidské jazyky skutečně vzkvétaly v západních oblastech severní Indie v době, kdy byly jazyky indoevropského typu zavedeny árijskými nájezdy ze severozápadu. Drávidské rysy byly vysledovány jak ve védském a klasickém sanskrtu, tak v prákritech neboli raných lidových dialektech a z nich odvozených moderních nářečích. Zdá se tedy, že jazykové vrstvy jsou uspořádány v pořadí – austrijština, drávidština, indoevropština.
„Existuje tedy dobrý důvod předpokládat, že před příchodem indoárijských mluvčích převládaly drávidské jazyky jak v severní, tak v jižní Indii; jak jsme však viděli, v obyvatelstvu obou oblastí lze objevit starší prvky, a proto předpoklad, že drávidština je domorodá, již není udržitelný. Existují nějaké důkazy o tom, odkud se do Indie dostali?“
„Nelze zastávat žádnou teorii o jejich původu, která by nevysvětlovala existenci Brahui, velkého ostrova drávidské řeči v hornatých oblastech vzdáleného Balúčistánu, které leží poblíž západních cest do Indie. Je Brahui přežívající stopou imigrace drávidsky mluvících národů do Indie ze Západu? Nebo označuje hranice přelévání z Indie do Balúčistánu? Obě teorie byly zastávány, ale vzhledem k tomu, že všechna velká stěhování národů probíhala do Indie, a nikoli z Indie, a vzhledem k tomu, že lze očekávat, že v odlehlých horských oblastech se zachovají pozůstatky starověkých ras, ačkoli není pravděpodobné, že by byly kolonizovány, zdá se, že první názor je a priori mnohem pravděpodobnější.“
V současnosti je tedy všeobecně přijímán názor, že původními obyvateli Indie nebyli Drávidové, ale předdrávidští domorodci z kmene Munda, jejichž potomci dnes žijí v některých částech Čotanagpuru (Džhárkhand), Čhattísgarhu, Orissy, Západního Bengálska atd, Todové z Nilgiri v Tamilnádu, kmeny na Andamanských ostrovech, adivasis v různých částech Indie (zejména v lesích a horách), například Gondové, Santhalové, Bhilové atd.
Tyto skutečnosti podporují názor, že asi 92 % lidí žijících v Indii jsou potomci přistěhovalců (i když je třeba provést další výzkum).
Z tohoto důvodu je v Indii tak obrovská rozmanitost. Tato rozmanitost je významným rysem naší země a jediný způsob, jak ji vysvětlit, je přijmout fakt, že Indie je z velké části zemí přistěhovalců.
V naší zemi existuje velké množství náboženství, kast, jazyků, etnických skupin, kultur atd. Někdo je vysoký, někdo nízký, někdo je tmavé pleti, někdo světlé, s nejrůznějšími odstíny mezi tím, někdo má kavkazské rysy, někdo mongoloidní, někdo negroidní atd. Existují rozdíly v oblékání, stravovacích návycích a různých dalších věcech.
Můžeme srovnávat Indii s Čínou, která je co do počtu obyvatel i rozlohy větší než Indie. Čína má asi 1,3 miliardy obyvatel, zatímco náš počet obyvatel je zhruba 1,1 miliardy. Čína má také více než dvojnásobek naší rozlohy. Všichni Číňané však mají mongoloidní rysy, mají společné písmo (mandarínskou čínštinu) a 95 % z nich patří k jedné etnické skupině, která se nazývá Chanové. V Číně tedy panuje široká (i když ne absolutní) homogenita.
Naopak Indie má obrovskou rozmanitost, a to díky rozsáhlým migracím a invazím do Indie v průběhu tisíců let. Různí přistěhovalci/nájezdníci, kteří do Indie přišli, s sebou přinesli své odlišné kultury, jazyky, náboženství atd. a to je příčinou obrovské rozmanitosti v Indii.
Jelikož je Indie zemí velké rozmanitosti, je naprosto nezbytné, chceme-li udržet naši zemi jednotnou, aby byla tolerantní a stejně respektovala všechna společenství a sekty. Právě díky moudrosti našich otců zakladatelů máme ústavu, která má sekulární charakter a která vychází vstříc obrovské rozmanitosti v naší zemi.
Je to právě indická ústava, která nás přes veškerou obrovskou rozmanitost drží pohromadě, protože ústava poskytuje stejný respekt všem komunitám, sektám, jazykovým a etnickým skupinám atd. Ústava zaručuje všem občanům svobodu projevu (článek 19), svobodu vyznání (článek 25), rovnost (články 14 až 17), svobodu (článek 21) atd.
Přiznání formální rovnosti všem skupinám či komunitám v Indii by však nevedlo ke skutečné rovnosti. Historicky znevýhodněným skupinám musí být poskytnuta zvláštní ochrana a pomoc, aby se mohly pozvednout ze své chudoby a nízkého sociálního postavení. Právě z tohoto důvodu byla v naší ústavě přijata zvláštní ustanovení v čl. 15 odst. 4, čl. 15 odst. 5, čl. 16 odst. 4, čl. 16 odst. 4A, čl. 46 atd. pro pozvednutí těchto skupin. Mezi těmito znevýhodněnými skupinami jsou v Indii nejvíce znevýhodněni a marginalizováni Adivasi (ST), kteří, jak již bylo uvedeno, jsou potomky původních obyvatel Indie a jsou nejvíce marginalizováni a žijí v hrozné chudobě s vysokou mírou negramotnosti, nemocnosti, předčasné úmrtnosti atd. Jejich těžkou situaci popsal tento soud ve věci Samatha vs. State of Andhra Pradesh and Ors. (AIR 1997 SC 3297, odst. 12 až 15). Proto je povinností všech lidí, kteří milují naši zemi, dohlížet na to, aby se kmenům, které jsou zařazeny do seznamu, nedělo žádné příkoří a aby jim byla poskytnuta veškerá pomoc k jejich ekonomickému a sociálnímu povznesení, neboť jsou po tisíce let obětí strašlivého útlaku a krutostí. Mentalita našich krajanů vůči těmto kmenům se musí změnit a musí se jim dostat úcty, kterou si jako původní obyvatelé Indie zaslouží.
Statečnost Bhilů uznával i onen velký indický válečník Rana Pratap, který měl o Bhilech jako o součásti své armády vysoké mínění.
Křivda spáchaná na indických kmenech je ostudnou kapitolou v dějinách naší země. Kmenům se říkalo „rakša“ (démoni), „asurové“ a kdovíco ještě. Byli masově vyvražďováni a ti, kdo přežili, a jejich potomci byli po staletí ponižováni, pokořováni a páchána na nich nejrůznější zvěrstva. Byli zbaveni své půdy a zatlačeni do lesů a hor, kde živořili v bídě, negramotnosti, nemocech atd. A nyní se někteří lidé snaží připravit je i o jejich lesní a horskou půdu, kde žijí, a o lesní produkty, z nichž přežívají.
Známým příkladem bezpráví vůči kmenům je příběh Eklavji z Adiparvy Mahábháraty. Eklavya se chtěl naučit lukostřelbě, ale Dronacharya ho odmítl učit, protože ho považoval za neurozeného. Eklavja tedy postavil Dronačárjovi sochu a cvičil se před ní v lukostřelbě. Možná by se stal lepším lukostřelcem než Ardžun, ale protože Ardžun byl Dronačárjův oblíbený žák, řekl Dronačárja Eklavjovi, aby mu uřízl pravý palec a dal mu ho jako guru dakšinu (dar učiteli, který student tradičně dává po ukončení studia). Eklavja ve své prostotě udělal, co mu bylo řečeno.
To byl ze strany Dronačarji hanebný čin. Vždyť Eklavju ani neučil, tak jakým právem požadoval po guruovi dakšinu, a to ještě z Eklavjova pravého palce, aby se tento nestal lepším lukostřelcem než jeho oblíbený žák Ardžun?“
Navzdory tomuto strašlivému útlaku na nich si indičtí kmenovci obecně (i když ne vždy) zachovali vyšší úroveň etiky než nekmenovci. Obvykle nepodvádějí, nelžou a nedopouštějí se jiných prohřešků, kterých se dopouští mnoho nekmenových obyvatel. Obecně mají vyšší charakter než nekmenoví obyvatelé.
Nadešel čas napravit historickou křivdu, která se jim stala.
Okolnosti, jako je ta, kterou se zabýváme v tomto případě, si zaslouží naprosté odsouzení a přísný trest.