Vítězství křesťanství nad pohanskými náboženstvími starověkého Říma vedlo k největší historické proměně, jakou kdy Západ zažil: proměně nejen náboženské, ale také sociální, politické a kulturní. Jen pokud jde o „vysokou kulturu“, západní umění, hudba, literatura a filozofie by byly nevyčíslitelně odlišné, kdyby masy lidí nadále uctívaly bohy římského panteonu namísto jediného Ježíšova Boha – kdyby pohanství namísto křesťanství inspirovalo jejich představivost a řídilo jejich myšlení. Středověk, renesance a novověk, jak je známe, by také byly nepředstavitelně jiné.
Ale jak se to stalo? Podle našich nejstarších záznamů bylo prvními „křesťany“, kteří uvěřili v Ježíšovu smrt a vzkříšení, 11 mužských učedníků a hrstka žen – celkem prý 20 lidí. Byli to nevzdělaní nádeníci z nižších vrstev ze zapadlého koutu Římské říše. A přesto během tří století mohla křesťanská církev napočítat asi 3 miliony stoupenců. Na konci 4. století se stala oficiálním náboženstvím Říma a čítala 30 milionů stoupenců – tedy polovinu říše.
O století později už bylo pohanů jen velmi málo.
Křesťané by dnes mohli tvrdit, že jejich víra zvítězila nad ostatními římskými náboženstvími, protože byla (a je) pravdivá, správná a dobrá. Může to tak být. Ale stále je třeba brát v úvahu historické okolnosti, které vedly k dobytí křesťanství, a zejména brilantní strategii, kterou křesťanská evangelizační kampaň použila při získávání konvertitů. Toto je pět aspektů této strategie:
„Poslední soud“, zobrazující nebe vlevo a peklo vpravo, ilustruje jedinečný příslib křesťanství o věčném spasení, což žádné pohanské náboženství nenabízelo. Obraz namaloval Fra Angelico (1400-1455). (Kredit: Universal History Archive/Getty Images)
Křesťanská církev vytvořila potřebu
Křesťanství se kupodivu nepodařilo ovládnout starověký svět jen díky tomu, že uspokojilo hluboce pociťované potřeby své cílové skupiny, pohanských stoupenců tradičních polyteistických náboženství. Naopak, ve skutečnosti vytvořilo potřebu, o které téměř nikdo nevěděl, že ji má.
Všichni ve starověkém světě, kromě Židů, byli „pohané“ – to znamená, že věřili v mnoho bohů. Tito bohové – ať už šlo o státní bohy Říma, místní městské bohy, rodinné bohy, bohy lesů, hor, potoků a luk – působili ve světě a podíleli se na životě lidí na všech úrovních. Zajišťovali, aby rostla úroda a rozmnožoval se dobytek, přinášeli déšť a chránili před bouřkami, zaháněli nemoci a vraceli nemocným zdraví, udržovali sociální stabilitu a zajišťovali vojenská vítězství vojsk.
Takové věci bohové dělali výměnou za náležité uctívání, které vždy a všude zahrnovalo odříkávání správných modliteb a vykonávání příslušných obětí. Pokud bohové nebyli takto uctíváni – pokud byli ignorováni – mohli přinést katastrofální odplatu: sucho, epidemii, hospodářský kolaps, vojenskou porážku a tak dále.
Klíčové však je, že bohové působili především – v dobrém či zlém – v současném životě, na uctívače tady a teď. Téměř nikdo v římském světě nepraktikoval náboženství, aby unikl věčnému trestu nebo získal věčnou odměnu – tedy dokud nepřišli křesťané.
Na rozdíl od pohanů křesťané tvrdili, že existuje jen jeden Bůh a že je třeba ho uctívat nikoli obětmi, ale správnou vírou. Každý, kdo nevěřil správným věcem, byl před Bohem považován za přestupníka. A co je nejpodstatnější, odměny a tresty by byly udělovány nejen v tomto životě, ale i v životě budoucím: buď věčná blaženost v nebi, nebo věčná muka v pekelném ohni. Takovou myšlenku náboženství nikdy předtím neprosazovalo. Křesťané vytvořili potřebu spásy, o které nikdo nevěděl. Pak tvrdili, že oni sami mohou tuto potřebu uspokojit. A masivně uspěli.
Ježíš uzdravuje nemocného, který se nemůže dostat k tůni v Bethesdě, v níž je léčivá voda. (Kredit: Culture Club/Getty Images)
„Dokázal“ svou nadřazenost
Všichni ve starověkém světě věděli, že božství spočívá v moci. Lidé nemohou ovlivnit, zda bude pršet, zda obec zničí epidemie nebo zda ji postihne přírodní katastrofa; bohové však ano. Mohou pro lidi zajistit to, co pro sebe obyčejní smrtelníci udělat nemohou. To stálo u kořenů všech starověkých náboženství. A stalo se hlavním prodejním argumentem křesťanského poselství. Křesťané prohlašovali, že jejich Bůh je mocnější než kterýkoli jiný bůh – ve skutečnosti mocnější než všichni údajní ostatní bohové dohromady. Jen Bůh byl Bohem a jen on mohl lidem poskytnout to, co potřebovali.
Boj o moc mezi křesťanskými a pohanskými bohy se naplno projevuje v celé řadě starověkých textů. Vezměme si apokryfní knihu nazvanou Skutky Janovy, která vypráví o misijních výpravách Ježíšova učedníka Jana, syna Zebedeova. Na jednom místě vyprávění Jan navštíví město Efez a jeho proslulý chrám bohyně Athény. Když Jan vstoupí na posvátné místo, vystoupí na pódium a učiní výzvu velkému zástupu pohanů: Ti se mají modlit ke své božské ochránkyni, aby ho usmrtila. Pokud ona neodpoví, on na oplátku požádá svého boha, aby je všechny zabil. Dav je vyděšený – už viděli, jak Jan křísí lidi z mrtvých, a vědí, že jeho Bůh to myslí vážně. Když výzvu odmítnou přijmout, Jan prokleje božstvo místa a Artemidin oltář se náhle rozletí na kusy, modly se rozpadnou a střecha se propadne a na místě zabije hlavního kněze bohyně. Dav vyvolá očekávanou reakci: „Nyní jsme se obrátili, protože jsme viděli tvé zázračné činy.“
Ačkoli je příběh zjevně legendární, vyjadřuje důležitou pravdu. Zázračné schopnosti byly evangelizační vizitkou křesťanů, jejich přesvědčivým důkazem. Sám Ježíš, Boží syn, konal jeden zázrak za druhým. Narodil se z panny, naplnil proroctví, která před staletími vyslovili starověcí věštci, uzdravoval nemocné, vyháněl démony, křísil mrtvé. A kdyby to všechno nestačilo, na konci svého života sám vstal z hrobu a vystoupil na nebesa, aby navždy přebýval s Bohem. Jeho učedníci také konali zázraky – úžasné zázraky – a všechny byly pro potomky zaznamenány v běžně dostupných spisech. A zázraky pokračovaly až do dnešních dnů. Lidé se těmito příběhy nechali přesvědčit. Ne hromadně, ale po jednom člověku.
Kristus a pochybující Tomáš, obraz Paola Cavazzoly (1486-1522). (Kredit: DeAgostini/Getty Images)
Působilo to od základu
Křesťanství zpočátku neuspělo tím, že své poselství přeneslo k velkým a mocným, k mocné římské elitě. Zpočátku uspělo jako hnutí zdola. Původní Ježíšovi následovníci říkali svým blízkým, čemu věří: že velký zázračný činitel Ježíš vstal z mrtvých a že jeho zázraky se nadále dějí mezi těmi, kdo v něj věří. Přesvědčovali o tom ostatní. Ne většinu těch, s nimiž mluvili, ale některé. A jak se ukázalo, stačil malý, ale stálý růst od základů.
Někdo by si mohl myslet, že pokud se křesťanství dostalo z nějakých 20 lidí v roce Ježíšovy smrti, řekněme 30 n. l., na něco kolem 3 milionů lidí o 300 let později, muselo docházet k masivním evangelizačním shromážděním, která obracela tisíce lidí najednou, každý den. Tak tomu ale vůbec nebylo. Pokud zmapujeme potřebnou rychlost růstu po exponenciální křivce, muselo křesťanské hnutí narůstat tempem kolem 3 % ročně. To znamená, že pokud v tomto roce přibude 100 křesťanů, do konce roku musí dojít k pouhým třem konverzím. Pokud se tak bude dít rok co rok, čísla se nakonec nahromadí. Později v historii hnutí, až bude 100 000 křesťanů, přinese stejné roční tempo růstu 3 000 obrácených; až bude křesťanů 1 milion, 30 000 obrácených. Za jeden rok.
Klíčem k úspěchu bylo oslovovat lidi postupně. Roste zdola nahoru, ne shora dolů. Ti nahoře se nakonec obrátí. Ale začněte dole, u základny, kde většina lidí skutečně žije.
Římský císař Konstantin věnoval papeži dar města Říma na podporu své nově objevené oddanosti křesťanské církvi. (Kredit: Prisma/UIG/Getty Images)
Kanibalizovalo konkurenci
Křesťanství uspělo do značné míry proto, že od potenciálních konvertitů vyžadovalo výlučné a konečné rozhodnutí. Pokud se rozhodli vstoupit do církve, museli se vzdát všech předchozích náboženských závazků a sdružení. Pro křesťanskou víru to bylo všechno, nebo nic, takže jak živila svůj vlastní růst, pohlcovala konkurenci.
To se může zdát podle současných měřítek neobvyklé, protože v dnešním světě obvykle chápeme, že někdo, kdo se stane baptistou, nemůže zůstat buddhistou; muslim není mormon. Ale my sami přijímáme výlučná náboženství právě proto, že první křesťané přesvědčili svět, že tak to má být. Osobní náboženství je jedno nebo druhé, ne obojí – nebo několik – najednou.
Pohanská náboženství takto vůbec nefungovala. Protože všichni pohané uctívali mnoho bohů, neměli pocit, že by některý z nich vyžadoval výlučnou pozornost. Právě naopak. Pokud jste se v pohanských kruzích rozhodli uctívat nového boha – řekněme Apollóna – neznamenalo to, že jste se vzdali uctívání jiného, například Dia. Ne, uctívali jste oba – spolu s Hermem, Athénou, Áresem, svými městskými bohy, rodinnými bohy a dalšími, které jste si vybrali, kdykoli jste se rozhodli.
Křesťané však tvrdili, že existuje jen jeden bůh, a pokud jste ho následovali, museli jste se vzdát ostatních.
Dlouhodobě to znamenalo, že každý přívrženec, kterého křesťané získali, byl pro pohanství zcela ztracen. Žádné jiné náboženství nevyžadovalo takovou výlučnost. Z tohoto důvodu, jak křesťanství rostlo, ničilo ve svém důsledku veškerou konkurenci. A tak to pokračovalo po celá tisíciletí, kdy křesťané pronikali na nová území a svrhávali keltské bohy, severské bohy a mnoho dalších.
Našlo si mocného sponzora
Přestože bylo rané křesťanství hnutím zdola, během prvních tří století si plně uvědomovalo důležitost konverze vlivných příznivců. Zpočátku to znamenalo jednoduše obrátit dospělého muže, který byl hlavou domácnosti – paterfamilias. V římském světě si paterfamilias vybíral náboženství rodiny. Pokud jste ho obrátili, získali jste v balíčku jeho ženu, děti a otroky. I když se jednalo o malou rodinu – manžela, manželku a dvě děti – konverze jednoho člověka znamenala konverzi čtyř. Tento multiplikační efekt měl velký vliv na dosažení potřebného tříprocentního ročního růstu.
Bart D. Ehrman je autorem knihy Triumf křesťanství a autorem nebo editorem více než 30 knih, včetně bestsellerů New York Times Misquoting Jesus a How Jesus Became God. Ehrman je profesorem religionistiky na Univerzitě Severní Karolíny v Chapel Hill a předním odborníkem na Nový zákon a dějiny raného křesťanství. Spojte se s ním na Twitteru @BartEhrman a na Facebook.com/AuthorBartEhrman.
History Reads představuje díla významných autorů a historiků.