Integrace, v matematice technika hledání funkce g(x), jejíž derivace Dg(x) je rovna dané funkci f(x). Označuje se to integrálním znaménkem „∫“, jako ve tvaru ∫f(x), obvykle se nazývá neurčitý integrál funkce. Symbol dx představuje infinitezimální posunutí podél x; ∫f(x)dx je tedy součtem součinu f(x) a dx. Určitý integrál, zapsaný
při čemž a a b se nazývají meze integrace, se rovná g(b) – g(a), kde Dg(x) = f(x).
Některé antideriváty lze vypočítat pouhým připomenutím, která funkce má danou derivaci, ale techniky integrování většinou zahrnují klasifikaci funkcí podle toho, které typy manipulací změní funkci do tvaru, jehož antiderivát lze snadněji rozpoznat. Pokud například známe derivace, lze funkci 1/(x + 1) snadno rozpoznat jako derivaci loge(x + 1). Antiderivát funkce (x2 + x + 1)/(x + 1) tak snadno rozpoznat nelze, ale zapíše-li se jako x(x + 1)/(x + 1) + 1/(x + 1) = x + 1/(x + 1), lze jej pak rozpoznat jako derivát funkce x2/2 + loge(x + 1). Jednou z užitečných pomůcek pro integrování je věta známá jako integrování po částech. V symbolech platí pravidlo ∫fDg = fg – ∫gDf. To znamená, že pokud je funkce součinem dvou jiných funkcí, f a jedné, kterou lze rozpoznat jako derivaci nějaké funkce g, pak lze původní úlohu vyřešit, pokud lze integrovat součin gDf. Například pokud f = x a Dg = cos x, pak ∫x-cos x = x-sin x – ∫sin x = x-sin x – cos x + C. Integrály se používají k vyhodnocení takových veličin, jako je plocha, objem, práce a obecně jakákoli veličina, kterou lze interpretovat jako plochu pod křivkou.