Před několika měsíci jsem strávila odpoledne výpomocí kamarádce obchodnici s uměním na veletrhu tisku. U stolu před jeho expozicí jsem seděla na jedné straně, zatímco jeho asistentka na druhé; zdravili jsme potenciální kupce, když procházeli kolem. „Ahoj!“ Říkal jsem vřele a (jak jsem si myslel) s trochou skromného šarmu, když jsem viděl, že někdo přichází. Znovu a znovu se mi od mužů dostávalo kulhavého, pohrdavého „ahoj“ v odpověď, občas kývnutí hlavou. Pozornost milovníků umění neodváděli Hvízdalové ani Chagallové, ale půvabná asistentka mého přítele. Nebyla nijak okázalá ani okouzlující, ale měla hladkou, mléčnou, dvacetiletou pleť a milý, očekávaný, široce rozevřený pohled mládí. Před třiceti lety jsem mohla být jako ona.
Dnes je mi však 58 let a vypadám na to, čímž chci říct, že jsem si nenechala udělat žádnou práci, abych vypadala mladší. Snažím se s tím stárnutím smířit, přijmout ho – alespoň dokud se nerozhodnu, že to nejde. Téměř každé ráno objevím nějakou další drobnou připomínku toho, že stárnu: stařeckou skvrnu, další vrásku nebo proužek šedin v (řídnoucím) obočí.
Pokud tím procházíte, už víte, že sledovat zrání své tváře není zrovna potěšující divácký sport – protože bez ohledu na to, jak neustále a nadšeně fandíte domácímu týmu, nakonec věk zvítězí. Což je dobrý způsob, jak o tom přemýšlet, protože podstata spočívá v tom, že proces stárnutí zahrnuje určitou ztrátu. A na tom veletrhu umění jsem zjistil, že pokud jste těžili z měny svého vzhledu, když tato měna ztratí svou hodnotu, můžete se nakonec cítit pěkně na mizině. Když vstoupím do místnosti se smíšenou společností – na schůzku, večírek – nebo když jdu po přeplněné ulici, naučila jsem se očekávat, že budu přitahovat trochu pozornosti. Nemyslím tím, že by se lidé zastavovali s otevřenou pusou a zírali (jako když jsem šla po ulici se svou dvaašedesátiletou nápadnou neteří), ale už dlouho počítám s vděčnými pohledy. Cítím se díky nim hezká, což mě těší. Určitě ne tak, jako mě dělá šťastnou mateřství nebo moje práce, ale s těmito pohledy je spojen malý pocit uspokojení; jako bych, alespoň na první pohled, uměla tuhle ženskou věc dělat dobře.
Takže by mě asi nemělo šokovat, jak těžké bylo být výrazně ignorována. Vůbec jsem si neuvědomovala, že pohledy, na které jsem byla zvyklá, opadávají. To odpoledne jsem si připadala, jako by mě zbavili všech barev a já byla jedinou šedobílou postavou na sytě zbarveném obraze. Byla jsem Marion Kerbyová, jeden z duchů v Topperovi, celá oblečená a nikde… nebyla vidět.
Být neviditelný je dost nepříjemné. Ale začínám si připadat zastaralá i jinak, možná hlouběji. Skoro se stydím přiznat, jak moc mi stále chybí to zásadní, citoslovce dětských potřeb, uzemňující rodičovské povinnosti. Když jsem aktivně vychovávala děti, měl můj život smysluplnost, nad kterou dodnes truchlím. Můj pětadvacetiletý syn teď žije mimo můj domov a je úžasně, šťastně samostatný. Což je přesně to, o co jsem při jeho výchově vždy usilovala, takže jsem za to hluboce vděčná. Jen jsem netušila, že se vedle radostného pocitu naplnění budu cítit nějakým neodbytným, nezvratným způsobem zbytečná. Ne pandemicky zbytečná; pracuji, jsem produktivní v tom smyslu, v jakém člověk musí být, aby spadal do kategorie fungujícího dospělého, ale utěšující pocit, že znám svůj cíl od chvíle, kdy ráno otevřu oči, vystřídal jakýsi neklid. Pokud budu mít štěstí, zbývá mi třetina života. Jak ji mám strávit, abych cítil naplnění, jaké jsem cítil v předchozí třetině? Co mohu udělat, na čem mi záleží?“
A právě zde se sbíhají otázky přehlížení a pocitu zastaralosti. Muži z uměleckého veletrhu mě – jistě nevědomky – přehlíželi zčásti proto, že už nejsem plodná, nejsem schopná jim poskytnout důkaz, že jsou stále schopni reprodukce. Emocionální dopad toho, že mi bylo tak nelaskavě zdůrazněno, že jsem se přežila své reprodukční hodnoty, byl jako když mi do obličeje vylijí kbelík studené vody – nebo spíš přede mnou otevřou studený hrob. Protože to přinejmenším v darwinovském smyslu znamená, že jsem skončil.
Pánové, cítím vaši bolest.
Jde o to, že ačkoli se moje výrobní linka zastavila, továrna je stále velmi otevřená. A věřím, že je třeba udělat ještě hodně práce, než se zavře nadobro.“
Psycholog Erik Erikson naznačuje, že existuje mnoho způsobů, jak vyjádřit to, čemu říká „generativita“ – potřebu vytvářet něco, co přispívá ke zlepšení společnosti, což nejen pomáhá ostatním, ale díky čemu se s přibývajícím věkem cítíme spokojenější. Na to se zaměřím, až budu z velké části neviditelně kráčet do své budoucnosti.
Mohu vám říci toto: I když mě neuvidíte, budete vědět, že jsem tady.
Keep Reading
- 6 věcí, které vám nikdo nevysvětlí o stárnutí
- The agony and ecstasy of turning sixty
- Quiz: Jaký je váš emocionální věk
.