Stála jsem v rekordním davu 1 721 přírodních rusovlasých, všichni byli oblečeni v různých odstínech modré a pózovali pro skupinovou fotografii na velké zelené louce. Všichni jsme se sešli na víkendovém mezinárodním festivalu zrzavých žen, který se konal v Nizozemsku. Zatímco fotografové byli vyzdviženi k obloze na velkých jeřábech, rozhlížela jsem se kolem sebe po barvách. Ještě nikdy jsem nebyla obklopena tolika lidmi, kteří se mi podobali.
Od odstínů sytě vínové až po žlutě zbarvenou zlatou, bylo tam celé spektrum. Od spálené oranžové po oranžovou, která připomínala hromadu podzimního listí. Jasně měděné a zázvorové a jahodově blond a kaštanové. Byly tu děti se světlými a čistými kadeřemi, plešatí muži s těmi výmluvnými zázvorově bělostnými obočími a starší ženy, jejichž kdysi planoucí vlasy zešedivěly do matnějšího slámově žlutého druhu oranžové. Tolik různých kombinací. Jasné, krásné moře červené.
Přesto jsem se cítila osamělá. Překvapivě sama.
Poprvé jsem se o tom podivném shromáždění dozvěděla na vysoké škole, když mi kamarádka poslala článek o festivalu s komentářem: „Podívej!!!“. Můžeš jít být se svými lidmi.“ Po několika letech, kdy jsem se chtěla zúčastnit, jsem se konečně vydala na transatlantickou cestu.
Jako jediná přírodní zrzka v celé rodině jsem se často cítila osamělá v tom, jak vnímám svět. Moje sestra má tmavě hnědé vlasy a snadno se opaluje a na rozdíl ode mě si z ní v době, kdy jsme vyrůstaly, nikdo nedělal legraci, že je bledá a bledá. Jako jedna z mála rusovlásek na střední škole jsem se často cítila ostrakizovaná poté, co mi říkali nadávky jako „ohnivá kráva“ nebo mi říkali, že „zrzky nemají duši“. Nikdy jsem úplně nezapadla – ani mezi své vrstevníky, ani do skupiny přátel, ani do rodiny.
Moje měděně zrzavé vlasy nejsou vlasy někoho, kdo prochází životem v tichosti. Myslela jsem si, že na největším světovém setkání rusovlasých možná najdu někoho, kdo mi bude hluboce rozumět. Čekala jsem, že najdu pocit sounáležitosti, po kterém jsem tolik toužila. Doufala jsem, že se v tak početné zrzavé komunitě budu konečně cítit jako doma.
První setkání Redhead Days v malém holandském městě Breda se datuje do roku 2005, kdy blonďatý malíř Bart Rouwenhorst dal do místních novin inzerát, v němž žádal 15 přírodních zrzavých žen, které by mu dělaly modelky. Na jeho inzerát odpovědělo více než 150 žen. Když jsem se s Bartem v roce 2015 v Bredě setkal, řekl mi, že se původně inspiroval umělci, jako byli Gustav Klimt a Dante Gabriel Rossetti, kteří proslulí malováním rusovlasých žen, a že nechtěl žádnou z „těchto krásných žen“ odmítnout. Proto je všechny pozval do loterie, aby rozhodl, které z nich namaluje na svá plátna.
Festival se od svého vzniku opakuje – a rozrůstá – téměř každý rok. Každoročně se ho účastní přes 5 000 lidí z více než 80 zemí, ale jen asi třetina účastníků jsou skuteční rudoši. Vždy je mezi účastníky mnohem více „obdivovatelů“ než skutečných zrzavých, čehož si možná všimnete až při večerních akcích při pohledu na hlavy v davu.
Abych se dostal do Bredy, musel jsem nejprve letět do Amsterdamu a pak chytit hodinový vlak dolů do nejjižnější části země, poblíž místa, kde Nizozemsko hraničí s Belgií. Ve vlaku jsem začal pátrat po známkách dalších zrzavých návštěvníků festivalu. Cestou dolů jsem si všiml, že kabinou prochází pár zrzavých lidí. Příliš jsem se styděla zeptat se jich, kam mají namířeno, a tak jsem se držela ve své řadě.“
Když jsem dorazila do hotelu, v hale seděla hrstka zrzavých lidí a všichni na sebe rozpačitě zírali. Nebylo to vyslovené, ale všichni jsme věděli, že jsme ve městě ze stejného důvodu, stejně jako personál hotelu. Přesto mi nepřipadalo úplně v pořádku oslovovat jeden druhého. Co když mluvili jiným jazykem? Nebo co když byli ve městě tenhle víkend opravdu jen shodou okolností?“
Téhož večera jsem na zahajovacím večírku potkala svého prvního ctitele. Měl dlouhé provazovité hnědé vlasy a plnovous, na hlavě měl hnědý plandavý klobouk a na tričku nápis „I ♥ REDHEAD GIRLS“. Vyfotili jsme se spolu. Něžně mě políbil na ruku. Uspokojil jsem jeho zvědavost a řekl mu své jméno, odkud jsem, a pak jsem se otočil, abych se představil dalšímu zrzavému cizinci.
Muži se všemi odstíny barvy vlasů kromě zrzavé ke mně přistupovali s fotoaparáty a ptali se, jestli si mě mohou vyfotit. Viděla jsem, že jim pózovali i jiní zrzaví, a chtěla jsem se poddat chaosu davu, a tak jsem to udělala, i když nerada. I když mě doprovázel můj přítel, cítila jsem vůči těmto mužům zvláštní pocit podřízenosti, kdy jedinou možností bylo nechat se zachytit na film. Přijela jsem až sem, abych obdivovala a oceňovala vzhled jiných rusovlásek, a připadalo mi nesprávné nepodělit se o ten svůj s ostatními.
Víkend byl nabitý náhodnou sestavou akcí, z nichž některé měly co do činění se zrzavými vlasy a jiné vůbec s ničím. Pod stany bylo rozestavěno více než půl tuctu fotografů připravených a ochotných k individuálnímu focení. Probíhala rychlá rande/rychlá setkání, módní přehlídky, soutěž Mister Redhead a závod na podpatcích, přednášky o historii zrzavých vlasů a instruktáže o kosmetických produktech pro zrzavé. V roce 2015 byl tématem Vincent van Gogh, který byl – hádáte správně – také přírodní zrzka, takže jste se mohli nechat vyfotit vedle vázy plné slunečnic nebo zapózovat na portrétu „Pojídače brambor“ s výřezem z obličeje. Udělal jsem obojí.
Chcete se někdy vydat na procházku po hospodách s tuctem dalších cizinců, se kterými nemáte nic společného kromě zrzavé barvy vlasů? Přesně to můžete udělat na Dni zrzavých. Chcete si zacvičit jógu na poli obklopeni zrzkami? Nebo se zúčastnit lekce latinskoamerických tanců s pihovatými kamarády? I to můžete dělat tady.
Představte si dítě lásky renesančního jarmarku a rodinného setkání a budete mít představu, jak tento bizarní festival vypadá. Během celé akce panuje podivná, deviantní sexuální atmosféra – taková, jakou si představuji, že zažívají teenageři na táboře s přespáním. Až na to, že tady to působilo incestně.
Zbytek tohoto příběhu si přečtěte na stránkách Narratively.
Narratively je digitální publikace a kreativní studio zaměřené na obyčejné lidi s neobyčejnými příběhy.